Proč Češi stále pochybují o závažnosti změn klimatu

Proč česká veřejnost dál pochybuje, že změny klimatu představují vážný problém

Respekt - - Obsah - PetR vIdomus / Foto mILan JaRoŠ

Petr vidomus

když loni Václav Klaus vydal svou další knihu o změně klimatu, nevyvolala velkou pozornost a recenzí na ni vyšlo vlastně minimum. Doba se změnila a na rozdíl od časů před deseti lety to dnes není prezident, kdo českému publiku „vysvětluje“problém globálního oteplování. Jedním z mála recenzentů posledního Klausova titulu byl klimatolog Radim Tolasz. I když autora ocenil pro jeho „konzistentní názorovou stabilitu“, o klimatologických pasážích knihy Zničí nás klima, nebo boj s klimatem? říká vcelku jasně: jsou odborně nesprávné, zavádějící a často záměrně manipulativní. Na tom by nebylo nic až tak překvapujícího ‒ účelově selektivní výběr zdrojů a argumentační fauly najdeme v této i předchozích Klausových knihách o klimatu. Pozoruhodné spíš je, jak česká klimaskepse ztrácí dech, rozpouští se do virtuálního prostoru, propojuje se s konspiračními weby a nachází živnou půdu v prostředí odpůrců Bruselu a zastánců „tradičních hodnot“.

Oslabení klimaskeptické fronty ovšem zdaleka neznamená, že se z Čechů stává národ ochotný bez výhrad přijmout mezinárodní vědecký konsenzus, podle kterého se planeta otepluje, přičemž hlavním důvodem je s pravděpodobností hraničící s jistotou činnost člověka. Češi o tom stále pochybují více než veřejnost v jiných evropských zemích. Chceme-li to změnit, musíme nejen rozumět taktice klimaskeptiků, ale také chápat, proč u nás debata o klimatu vázne.

„Chorá, paranoidní vize“

Pohled světové veřejnosti na klimatické změny se mění z více důvodů, v Česku ale nelze podceňovat právě „faktor Václav Klaus“. V letech 2007‒2008, kdy debaty o klimatu u nás vrcholily, byl Klaus nejcitovanějším mluvčím (s větším odstupem za ním figurovali Martin Bursík ze Strany zelených a ještě o něco dále pak klimatologové). Tehdejší prezident téma klimatu skutečně „vlastnil“v míře nesrovnatelné s ostatními evropskými zeměmi včetně Slovenska, kde debata probíhala na výrazně odbornější úrovni.

Klaus sice s ohledem na své pravomoci mohl do tvorby relevantních zákonů zasáhnout jen omezeně, řada jeho kroků však měla symbolický význam a pomáhala utvářet dojem, že diskuse o klimatu není uzavřena, je nejistá a celkově kontroverzní. K takovým symbolickým krokům patřila i veta některých zákonů. „Po mnoha skandálech s falšováním dat vůbec není jasné, zda k nějakému jednoznačnému trendu vývoje globální teploty dochází,“píše Klaus v odůvodnění veta novely zákona o ochraně ovzduší a ve stejné větě zpochybňuje i souvislost mezi emisemi oxidu uhličitého a oteplováním.

Bývalý prezident propůjčoval legitimitu těmto „alternativním“názorům také formou státních vyznamenání ‒ mimo jiné klimaskeptikům Miroslavu Kutílkovi a Jiřímu Kuklovi za zásluhy o stát v oblasti vědy. Oba ve svých pracích rovněž zpochybňovali důležitost antropogenních faktorů a změny teplot přičítali dlouhodobým cyklům mimo bezprostřední vliv člověka.

Česká klimaskepse měla kromě ideového vůdce také nezanedbatelné organizační zázemí. Byl to zejména Klausem založený libertariánský think tank Centrum pro ekonomiku a politiku (CEP), který se antiekologicky profiloval už od svého vzniku v roce 1998. Tématem se zaobíral i akademičtěji orientovaný Liberální institut nebo konzervativní Občanský institut. Organizací, která v ČR pomáhala prosadit klimaskeptickou rétoriku, bylo ovšem hlavně CEP.

Centrum patřilo v letech 2007‒2008 k nejčastějším pořadatelům akcí s klimaskeptickou agendou a v dlouhodobějším horizontu také k hlavním vydavatelům klimaskeptických publikací. Důležitou strategií těchto pravicových think tanků byla formální prezentace, evokující navenek setkání expertů ‒ ať už složením vystupujících, formátem přednášek nebo elitněji vymezeným publikem. Poměrně efektivní medializace těchto akcí, zejména ve spojení s Klausem, vyvolávala dojem setkání heretických vědců a u laického publika budila pocit, že „problém není uzavřen“a že vědci se ve skutečnosti na změnách klimatu neshodnou.

Dnes toto organizační zázemí slábne; poslední větší seminář CEP o klimatu se uskutečnil v roce 2010, byť sesterský Institut Václava Klause se k tématu příležitostně vrací. Česká klimaskepse se přesouvá do virtuálního prostoru, do prostředí blogů a sociálních sítí, kde se mnohdy propojuje s euroskepticismem a konspiračními teoriemi. Novými aktéry na tomto poli se stala uskupení jako například sdružení Reformy. cz (iniciované libertariánem Vítem Jedličkou, svérázným zakladatelem „svobodného státu“Liberland), dezinformační web New World Order Opposition (NWOO) nebo Strana svobodných občanů. Tato uskupení se ke klimatu sice vyslovují, ale na organizačně méně náročné úrovni než zmíněné think tanky.

Podle zástupců Reforem.cz nebo NWOO, webu, který propaguje ideu boje proti tzv. novému světovému řádu, si myšlenku globálního oteplování vymysleli představitelé Římského klubu, aby mohli účinněji ovládat lidstvo a zničit suverenitu národních států. Ne všichni klimaskeptici tomu ovšem věří. Například podle Romana Jocha z konzervativního Občanského institutu je tato konspirační vize „chorá, paranoidní, špatná a v politickém diskursu kontraproduktivní“. Rozpory v klimaskeptickém táboře vypluly napovrch také po známé kontroverzní přednášce někdejšího Klausova vicekancléře Petra Hájka, rovněž klimaskeptika, na níž v roce 2009 ostře odsoudil darwinismus jako myšlenkovou inspiraci marxismu a přiklonil se ke kreacionistickému výkladu. Liberálně uvažující spolupracovníci CEP, zakladatel Strany svobodných občanů Petr Mach a již zmíněný pedolog Miroslav Kutílek, se od něj tehdy výrazně distancovali.

Klimaskeptiky ale najdeme i mezi radikálními konzervativci, například členy národovecké Akce D.O.S.T., postavené na kritice multikulturalismu a „obraně“tradiční rodiny, nebo v konzervativním Institutu sv. Josefa. Důležitou roli hrají i nezávislí jednotlivci, jako třeba historik a překladatel Vítězslav Kremlík, zakladatel serveru Klimaskeptik.cz. Velmi aktivní bloger vystupoval v posledních letech proti klimatologům vůbec nejviditelněji a popularizoval také mnoho klimaskeptických zdrojů z anglosaského prostředí. Dnes publikuje mimo jiné v Hájkově internetovém magazínu Protiproud.

Větší oříšek pro environmentalisty představují skeptici s vyšším expertním statusem, byť rovněž v jiném oboru než klimatologie. „Moji práci ovlivňují zejména ti inteligentnější a méně ideologicky zaťatí klimaskeptici, jako je třeba Luboš Motl: prostě tím, že přinášejí nějaké věcné argumenty, kterými se člověk nevyhnutelně musí zabývat, musí vznést protiargumenty,“říká Jan Rovenský z Greenpeace. Motl není klimatolog ani ekolog, ale jako teoretický fyzik a někdejší odborný asistent na Harvardu mimo jiné přiměl Václava Klause používat méně napadnutelné formulace. Dodnes je jedním z prvních recenzentů Klausových rukopisů o klimatu a pravděpodobně bývalému prezidentovi také pomohl zviditelnit se u amerických konzervativních think tanků.

Očkování proti dezinformacím

Čeští klimaskeptici se tedy v mnohém liší, co je však spojuje? Z výzkumu provedeného v letech 2011‒2014 poměrně jasně vyplynulo, že se mimo jiné snaží vykreslit Čechy jako národ imunní vůči svodům „klimaalarmismu“. Ten vysvětlují jako import, cizorodý prvek v malé středoevropské zemi. Čechy líčí jako švejky, kteří se sice řídí svým selským rozumem, ale alespoň nepodléhají velkým ideologiím včetně environmentalismu, kterými se v minulosti tolikrát spálili. Klimatická centra, jako například brněnský CzechGlobe, pak klimaskeptici označují za ideologický import z Evropské unie, který prostřednictvím grantů korumpuje českou vědu a vlastně jí předepisuje, k jakým výsledkům má dojít. Kritika vědy se tedy opět prolíná se značnou euroskepsí.

čeští klimatologové mluví mlhavě, diskusím s veřejností se vyhýbají.

(autogramiáda jedné z klausových knih)

Dorazí i Petr Hájek?

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.