Kde je Macronova druhá manželka?

Respekt - - Anketa - soňa JaRoŠová Autorka pracuje v Nigeru pro německou rozvojovou agenturu.

Nechápu, proč ho vždycky fotí s tou starou.“„Ale vždyť vám říkám, paní Aboubakar, on žádnou jinou nemá, wallay, přísahám!“„Tak snad si brzy nějakou mladou najde, Bůh mu v tom pomáhej!“Marná sláva, vysvětlit nigerské prodavačce mléka, že francouzský prezident si svou Brigitte vzal z vlastní vůle a nemá v Elysejském paláci harém, se mi zřejmě nepodaří.

„A vůbec, kdo mu porodí děti?!“zeptala se paní Aboubakar pohoršeně. „Víte, u nás se některé páry dokonce samy rozhodnou, že rodinu nezaloží,“snažím se nastínit evropskou realitu. To už bylo na mlékařku moc. Ani ne čtyřicetiletá paní Aboubakar je první ze tří manželek svého muže: „Když jsem mu po dvou letech od svatby nedala dítě, přivedl si manžel Nafissu. Do dvou dalších let jsme porodily obě. Mezitím se mu začalo dařit (rozuměj finančně), a tak se oženil potřetí.“Mnohoženství je v řadě afrických zemí dodnes naprosto běžné. V Eritreji od roku 2016 pod pohrůžkou odnětí svobody dokonce povinné. ( Je to reakce vlády na vznik nepoměru mezi mužskou a ženskou populací v důsledku dlouhotrvajících válečných konfliktů a masivní emigrace mladých mužů.)

Z evolučního hlediska je život s jediným partnerem poměrně nedávný fenomén. V agrárních společnostech mnohoženství jistilo majetkové vztahy a zaručovalo dostatek pracovní síly na poli, což také vysvětluje, proč systém přetrvával déle v oblastech s minimálním průmyslovým rozvojem a urbanizací. Ve 21. století hraje však významnější roli společenský aspekt polygamie. Počet manželek a dětí stále platí za důležitý ukazatel mužovy vitality a bohatství. Společenská norma je daná do velké míry učením Koránu a stanoví, že muž má povinnost zajistit (materiálně i citově) všechny manželky a s nimi zplozené potomky stejnou měrou. Teoreticky je tedy polygamní svazek výsadou majetných mužů.To jsou ovšem relativní pojmy! Například v Nigeru, odkud píšu, zemi na samém chvostu seznamu států světa podle indexu lidského rozvoje, může materiální zajištění znamenat, že žena s dětmi prostě nehladoví.

„Mně dal Bůh jen jedno dítě, a navíc dceru,“pokračuje sklíčeně paní Aboubakar. „To Nafissa má už tři, tak se chová jako paní domu. Přitom je to koza hloupá, neví ani, jak se připravuje pořádné gombo (maso v omáčce z ibiškovce jedlého, jedno z rozšířených jídel západní Afriky, pozn. S. J.)!“Polygamní domácnosti jsou charakteristické velmi konfliktními vztahy, zvláště pak, pokud jsou namíchané etnické či kmenové skupiny. Rivalita (materiální i citová) panuje nejen mezi manželkami, ale také mezi skupinami sourozenců. Dědická řízení dokázala rozkmotřit spoustu rodin i v našich „spořádaných“západních společnostech. Představte si takový spor v rodině se třemi manželkami a čtrnácti dětmi…

Navzdory vztahovým obtížím je však ženatý muž dosud hojně vyhledávaným partnerem. Vyhledávají jej rodiny, které mají dodnes v otázce výběru ženichů (a ostatně i manželek) rozhodující slovo. Vdát dceru je totiž základní společenský cíl: dokud děvče „sedí doma“, nepřináší rodičům nic, tedy právě kromě naděje, že se dobře vdá a zajistí jim tak slušné „ilobolo“, tedy jakési věno naruby, které vyplácí zpravidla ženich rodičům nevěsty. Rodiny, zvláště ty chudší, své dcery proto vdávají, jakmile to jde (zákonný věk je 15 let, na venkově bývají dívky ještě mladší).

Ve většině muslimských zemí subsaharské Afriky umožňuje legislativa nanejvýš čtyři manželky najednou. Při prvním sňatku se musí pár před úřady domluvit, zda bude domácnost do budoucna polygamní, nebo monogamní. A co když je manželka žárlivá a přeje si monogamní vztah? „To máte tak,“vysvětluje mi kolega, hlava dvanáctičlenné rodiny se dvěma manželkami, „někdy musí muž holt trochu ,pustit chlup‘. Slíbí manželce motorku, nebo zkrátka na co má. Ona je pak nakonec většinou svolná. Hodně žen ale souhlasí jednoduše proto, že samy vyrostly ve velkých rodinách s několika mámami.“

V Nigeru žije podle odhadů agentur OSN a neziskových organizací v polygamních svazcích více než třetina žen. Oficiální údaje nicméně neexistují, neboť jakékoli shromažďování statistických informací je v této zemi problematické, ať už jde o sčítání lidu, katastrální správu nebo nakonec i o výběr daní. U evidence polygamních domácností je problém o to větší, že pouze první manželství je uvedeno v matrice, další bývají často uzavírána jen imámy v mešitách – což je sice společensky důležitější, ale matriční údaje jsou tak systematicky zkreslovány. A právě to občas vyústí v nepříjemnosti.

Na dvoudenní cestě do města Zinder na jihovýchodě země mi řidič Daouda svěřuje nesnáze svého bratra, vesnického starosty a soudce místních sporů v jedné osobě. Musel nechat zbičovat a vyhnat opovážlivce, který uzavřel jedenáct sňatků, a to dokonce s již vdanými dámami! Při obhajobě prý tvrdil, že je to chyba nenasytných žen, které k němu přitahuje jakási kletba. Tu na něj prý uvalila „teta“, tedy jedna z manželek jeho otce a zapřisáhlá rivalka jeho matky. Kdo ví, jak to má ten Macron!

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.