Teorie kontra řemeslo?

Spor o děkana Famu může být odrazem k věcné debatě o tom, jak má vypadat moderní umělecká škola a jak ji vést

Respekt - - Fokus Agenda - Www.RESPEKT.CZ/audIo

JIndřIŠKa bLáhová

Český film má o silná dramata spíše nouzi. Na pražské FAMU, škole, která je vnímána jako klíčová instituce tuzemské kinematografie, se ale jedno takové právě odehrává. Na začátku května sedm z devíti členů tamního akademického senátu podalo návrh na odvolání děkana školy Zdeňka Holého. Na jeho obranu se vzápětí hlasitě postavila většina vedoucích kateder, z nichž někteří – například kameraman Jaroslav Brabec nebo scenárista Petr Jarchovský – pohrozili ve svých otevřených dopisech odchodem. Postupně se nabalovala další prohlášení rozzlobených filmových tvůrců včetně režisérky Olgy Sommerové, kteří apokalypticky varovali před vzpourou teoretiků a neblahým koncem české kinematografie. Dokumentarista Martin Řezníček nebo vedoucí Centra audiovizuálních studií Eric Rosenzveig za druhý tábor varují před „vleklou atmosférou nedůvěry, včetně snah o umlčování kritických hlasů“.

O návrhu na odvolání se má hlasovat – alespoň podle plánu – právě toto pondělí. Pokud bude pro nejméně šest senátorů, dostane jej na stůl rektor AMU – a ten ve finále rozhodne. Mezitím lze pátrat po tom, zda vůbec stojí interní kauza jedné školy, v níž se vše šponuje na hranu a v níž se zdá jít především o pozice jednotlivých aktérů, za obecnější pozornost. Ano – a hned z několika důvodů, které by mohly ve vyhrocených prohlášeních zaniknout. Jednak vynáší do popředí téma stavu nejpopulárnější české filmové školy (především její katedry režie) a s ním související absenci absolventů, kteří by mohli výrazně obohatit zdejší nepříliš vzrušující hranou tvorbu. Zároveň se vede spor o to, jak lze vlastně vést uměleckou školu. Formou akademické samosprávy, jež klade větší důraz na svobodu, kritické myšlení a akceptuje jistou míru chaosu? Nebo jako fungující firmu produkující šikovné řemeslníky?

Zášť, pořádek a temno

Senátoři děkanovi vytýkají autoritářské vládnutí (podle nich rozhoduje direktivně bez debaty s akademickou obcí), manažerská selhání, překračování pravomocí nebo zaujatou personální politiku (loňské odejití dokumentaristy Víta Janečka). Problémem je podle nich také vytváření atmosféry, v níž se pedagogové i studenti bojí, a rozdělování školy.

Odpůrci odvolání senátorský návrh označili za „nedostatečně zdůvodněný“a motivovaný záští vůči děkanovi, který podle nich chce na škole „zavést pořádek“a disponuje „smyslem pro odpovědnost k profesi filmaře“. Jinými slovy – děkan má v plánu vrátit FAMU k výuce řemesla, jež dnes podle části vedení nepatřičně dusí přebujelá teorie. Ta je mantricky spojována hlavně s jedním

z předchozích děkanů a v současnosti šéfem Národního filmového archivu Michalem Bregantem, který školu vedl v letech 2002–2008. Ten podle kritiků propustil zkušené praktiky jako Karla Kachyňu a zavedl kdysi světově proslulou instituci na scestí důrazem na psaní teoretických prací namísto zvládnutí základů řemesla.

Tato verze zjednodušuje dějiny i fungování FAMU na porevoluční období, kdy jí stále vládlo řemeslo „Otakara Vávry“a vše ve svobodném duchu devadesátých let šlapalo k mezinárodní slávě jako hodinky, a na období „teoretického temna“od roku 2002, kdy se vlády chopili „nedoukové“. Zároveň platí, že Bregantova reforma FAMU, během níž odešla i řada lidí spojená s komunistickou nomenklaturou, má stejný počet příznivců jako odpůrců. A že i v devadesátých letech nejzajímavější tvůrci jako Jan Svěrák nebo Petr Zelenka přicházeli z katedry scenáristiky a dokumentu, nikoli režie, kterou měl údajně Bregant zruinovat. Spor teorie kontra řemeslo je současně do značné míry umělý. Ke vzdělání současného filmového profesionála je potřeba obojí a jedno a druhé se nevylučuje. Stejně jako se nevylučuje umění a (na FAMU opomíjený) žánrový film.

Současný děkan, zaměřením teoretik s producentskými ambicemi, se ve svém kandidátském programu pokusil o kompromisní koncept „teorie pro praxi“. Klade důraz na výzkum, kterého praktici často nejsou schopní, ale který vysoká škola – i umělecká – potřebuje. Zároveň se však v současném sporu jednoznačně přiklání na stranu „ostřílených praktiků“, kteří zachraňují FAMU před krizí. Uprostřed toho všeho jsou studenti, kteří celý konflikt vnímají hlavně prostřednictvím obav z odchodu pedagogů.

Drama, které školu rozkládá zevnitř a kalí její vnější obraz, tak může mít ještě několik dějství (od děkanova konce přes jeho setrvání ve funkci až po odstoupení senátorů). Částečným happy endem pro FAMU by tak mohlo třeba být, kdyby celá kauza otevřela věcnou debatu o tom, zda a jaký má škola opravdu podíl na stavu české kinematografie, jak si stojí v porovnání s ostatními fakultami v regionu a co případně může udělat pro to, aby se výrazné osobnosti začaly „rodit“i na aktuálně tak často skloňované katedře režie.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.