Nejen země, ale i tohle město je naše

Respekt - - Fokus Agenda - Www.RESPEKT.CZ/audIo

Je to jen jedna z ulic jednoho města. Na první pohled není ničím výjimečná, stojí na ní domy, jezdí auta a chodí lidi. Právě proto ale ukazuje zajímavou věc: s jakou směšnou setrvačností se v Česku formuje vzhled měst a život v nich.

V našem „příběhu“jde o pražský Smíchov, který vznikal a dlouho fungoval jako dělnická čtvrť továren a činžáků kolem nich. Po revoluci se továrny zavíraly, bouraly a na jejich místě vznikly obchodní domy. Činžáky zůstaly, dostaly nové fasády a bohatší nájemníky.

Žádaná rezidenční čtvrť na břehu řeky hned vedle legendární Malé Strany ale dostala ránu, z níž se nemůže vzpamatovat. Plánovači sem svedli hned několik rušných silnic vedoucích z jednoho okraje města na druhý. A aby bylo všem jasné, že Smíchov je a bude tranzitní čtvrtí aut, vznikla v jeho středu obří křižovatka propojující dva široké tunely.

Naše modelová ulice zmíněná v úvodu se jmenuje Radlická a je jednou z těch, které dnešní tvář Smíchova beze zbytku reprezentují. Po třech rušných pruzích tudy jezdí šňůry aut směřující z tranzitních tunelů nebo do nich. Během dne to znamená, že stěží někdo přejde ulici, aniž by riskoval přejetí. Telefonovat se nedá, pokud máme slyšet hlas na druhém konci linky, a kdo nemusí, tak se tady nezdržuje. Fakt, že Radlická patří autům, nekompromisně stvrzují železné zábrany, které znemožňují bláhovým chodcům přebíhat mimo přechod.

Kolem Radlické se nejen bydlí a chodí do školy, v posledních letech tu rostou sídla firem. Je tu Mafra, Seznam, Google, Johnson & Johnson. Do centra města je kousek, nakoupit se dá, autem je možné snadno vyjet ven z Prahy. Navíc se považuje za logické, pokud se v rušné části města pracuje a v klidnější bydlí. Až potud vlastně nejde o nic zvláštního. Každou nepromyšlenost, především tranzitní dopravu v rezidenční čtvrti, jde svést na to, že se proměna Smíchova plánovala za hlubokého komunismu, kdy se prostě detaily neřešily. A teď přichází pointa: právě Radlická modelově ukazuje, jak ony „detaily“neřeší urbanistika a dopravní inženýrství ani teď, o čtyřicet let později. To mezi tím – zkušenosti, poznatky, nápady – jako by neexistovalo.

Člověk nemusí přijet z idylky městečka posazeného na břehu alpského jezera, aby kroutil hlavou nad tím, jak v tomhle Pražáci můžou žít. Přesněji řečeno žít v ulicích navržených fachidioty někdy v sedmdesátých letech minulého století a nijak se mezitím nepoučit.

Trend zlidšťování veřejného prostoru, který přinesla uplynulá desetiletí, jistě neumí tranzitní ulice z roku na rok zrušit. Má ale k dispozici škálu měkkých opatření, jimiž lze leccos zlepšit. Asfaltové pruhy se dají zúžit, opticky zkomplikovat, doprava zpomalit, svést do jednoho pruhu, který chodce tolik neotravuje. Přidat přechody, rozšířit chodníky a posílit dojem bulváru, který tady není primárně pro řidiče, jejichž zájem je jediný: rychle místem projet někam jinam. Přestat říkat, že zúžit vozovku nejde, protože to nedovolují nějaké zpropadené normy.

Auta jistě do města patří, rezidenti hustě zabydlené ulice ale musí mít pocit, že oni taky.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.