S Alím v přírodě

Respekt - - Jeden Den - Dominik obruča NAPIŠTE NÁM SVŮJ JEDEN DEN V ŽIVOTĚ NA JEDENDEN@RESPEKT.CZ. DALŠÍ ČTENÁŘSKÉ JEDNY DNY NAJDETE TAKÉ NA WWW.RESPEKT.CZ/JEDEN-DEN-V-ZIVOTE.

„A jak se k tomu klášteru dostaneme?“ptá se Alí nechápavě. Právě jsme vystoupili z vlaku ve vesnici Chiusa di San Michele nedaleko Turína. Chystáme se vystoupat ke klášteru Sacra di san Michele. „Půjdeme nahoru po turistické trase,“odpovídám. „Ale kudy? Nevidím tu žádnou silnici!“nechápe můj pákistánský kamarád. „Půjdeme lesní cestou.“„To jako půjdeme lesem?! A co divá zvěř?“

Snažím se Alího uklidnit, že jsme blízko vesnice a po turistické stezce běžně chodí i rodiny s dětmi. Nakonec se nechá přesvědčit. Bere do ruky tlustý klacek na obranu před vlky a prosí mě, abych si také nějaký našel. Říká, že na Discovery Channel viděl dokument o lese, takže ví, co všechno se může stát. Teprve teď to chápu – Alí je v lese poprvé! A o pár desítek minut později poprvé spatří klášter Sacra di san Michele zblízka. Obojí mě překvapuje. Klášter totiž patří mezi „povinná“místa v Piemontu, která „všichni“znají. Alí v Turíně studuje již třetím rokem, ale o klášteru nikdy neslyšel.

Alí studuje anglický program na Turínské polytechnice. seznámili jsme se v hostelu Casa Oasi, kde oba bydlíme. Naši spolubydlící jsou většinou další zahraniční studenti místní techniky, kteří do Itálie přišli cíleně za vzděláním. Pákistánci, několik Íránců a pár studentů z jiných zemí. Mezi studenty panuje vzájemná tolerance kulturních i náboženských rozdílů. Mošan, s nímž sdílím pokoj, pravidelně roztahuje svůj kobereček k rituální modlitbě. Mádžid ze sousedního pokoje náboženstvím pohrdá, ale s Mošanem vychází dobře. Pákistánci se zase přátelsky baví se studentem designu z Indie.

Fakt, že téměř všichni obyvatelé abstinují, představuje také pomyslnou bariéru mezi nimi a italskou společností. Cizincům kromě kulturních návyků často brání i omezené finance. I proto si téměř všichni každý den vaří. Nejčastějším místem společných setkání je sdílená kuchyně. Proto rozhovory začínají obvykle přáním dobré chuti a otázkami typu: „Co si dneska vaříš?“a následují nekonečné hovory o národních jídlech a regionálních specifikách jednotlivých receptů.

Právě tady jsme se s Alím nedávno dali nezávazně do řeči. Tady se setkáváme také večer po návratu. Mezitím, co vybaluji svoje špagety, slyším, jak Alí popisuje Mošanově slečně své čerstvé zážitky. Vypráví, jak se v lese třásl strachy, když mezi stromy kousek od cesty cosi zašustilo – byla to srnka. Nadšeně ukazuje fotky z vrcholu, kde jsem ho musel vyfotit asi dvacetkrát. „Taková nádhera! Miluji přírodu!“slyším Alího a sám si kladu otázku, proč, pokud miluje přírodu, do ní v uplynulých třech letech ani jednou nevstoupil. V okolí Turína se rozprostírají mohutné masivy Alp.

Alí odkládá telefon a bere do ruky hrnec. K večeři, jako téměř každý den, si dá kuře s rýží – typický pákistánský pokrm. Špagety, které si vařím já, Ali nejí. Mezitím přichází Abbás a informuje Alího o svém objevu – výborném uzenářství s halal masem. Arsalan si sedá ke stolu, aby si na notebooku pustil trailer k novému bollywoodskému filmu. Dorazí také Irfan a ptá se, jestli znám „Liberek“, tedy Technickou univerzitu v Liberci. Prý by tam mohl na pár měsíců odjet na výzkumný pobyt. Stejně jako Alímu a většině spolubydlících mu nezáleží na tom, ve které části světa se nachází. Chce se hlavně věnovat akademické kariéře.

Dojídám špagety a Alí na mě volá, že se mám za chvíli ještě vrátit pro kuře s rýží. Chce mi kousek ze své porce dát, aby mi projevil svoji pákistánskou pohostinnost. Dopředu se omlouvá, že jídlo na mě bude asi příliš pálivé. A taky mě ujišťuje, že ještě večer nahraje fotky z výletu na Facebook, protože taková krásná příroda, to se jen tak nevidí!

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.