ROZHOVOR O KRAJINĚ A VODĚ

Naše krajina už nedokáže zadržet vodu a místy se v ní vlastně ani moc nedá žít: mnohde ji tvoří nekonečné, sluncem rozpálené lány polí, potoky spoutané v betonových korytech, řeky, které nemají vodu a nesmějí meandrovat. žijete na venkově – a přesto, chce

Respekt - - Přední Strana -

MARTIN UHLÍŘ / FOTO MATĚJ STRÁNSKÝ

Už od Rakouska-Uherska se snažíme odstranit vodu z krajiny. Proč to vlastně lidé dělají?

Nedocházelo k tomu jen v českých zemích. V Anglii jsem viděl na BBC pořad o tom, co se dělo v anglické krajině v padesátých letech, a bylo to v podstatě totéž. Vysvětlovali své počínání obavou, aby už nikdy nenastal hlad. Zúrodňovali půdu, intenzifikovali zemědělství, používali umělá hnojiva, meliorovali pastviny. K tomu všemu patří i zatočit s vodním tokem, který se prostě moc klikatí; nějak ho narovnat, aby traktor neměl kolem sebe zamokřenou půdu a úrodě nehrozilo zaplavení. Pokud bylo potřeba získat ornou půdu v nivě u řeky, řeka se zregulovala, spoutala do rovného koryta.

Nebylo to v Československu v padesátých letech přece jen horší?

Připojila se k tomu brutalita komunistického režimu, taková určitá zběsilost: zničit sedlácký stav a přetvořit krajinu směrem k industriálnímu modelu. Když se u nás v šedesátých a sedmdesátých letech meliorovalo, dělalo se to často jen proto, aby se splnil plán meliorací – aniž by někdo spočítal, jestli to vůbec přinese hospodářský zisk. V Anglii to takových měřítek nedosáhlo. Když se tam procházíte krajinou, vidíte, že leccos zůstalo zachováno. Například živé ploty, které krajinu úžasně rozčleňují a zároveň nabízejí stín a útočiště ptákům.

Co tohle nešetrné počínání v Česku způsobilo?

Nedokážeme už v krajině udržet vodu. Když narovnám tok, voda rychle odteče. V přírodním korytě je v daném okamžiku až třikrát víc vody než v regulovaném. Narovnaná řeka nebo potok také přestanou erodovat své břehy, zahryznou se do dna a prohlubují se, zaklesávají. Voda se pak tolik nedostává do nivy a hladina podzemní vody klesá.

Povrchová voda přitom ochlazuje své okolí. K tomu, aby se vypařila, spotřebuje obrovské množství tepla, takže když vám svítí sluníčko na mokřad nebo na rybník, pořád je u něj snesitelně. Když jste ale na poli, na Hané, v poledne 5. srpna, je to totální výheň a Sahara. Slunce ohřívá půdu, od ní se zahřívá vzduch, což pociťujete nejen vy, ale také úroda. Zemědělcům pak nezbývá než věřit, že zaprší, což se v poslední době ukazuje jako iluzorní. A letošní jaro bylo opravdu výjimečné: sucho šokovalo tím, jak brzy přišlo. Řeky dosáhly letního stavu v dubnu nebo v květnu.

Počítačové modely ukazují, že do roku 2100 má průměrná teplota v Česku vzrůst přibližně o tři stupně Celsia, ale srážek nepřibude. Co bude pak?

Víc vody se odpaří. Česko vyschne, bude se podobat současnému Středomoří. Už teď lidé pěstují na jižní Moravě fíky a kiwi. Šíří se odtud teplomilné druhy hmyzu, jako je otakárek nebo kudlanka. Dudek, za kterým člověk dřív jezdil na Pálavu, dnes dudá u Třeboně. Začíná odcházet smrk, který má mělké kořeny a sucho jej oslabuje nejvíc.

Lze si ale přestavit i další věci. Pokud krajina definitivně vyschne, přestane na ni také pršet. Samozřejmě, platí to v určitých větších celcích: na Sahaře není sucho proto, že tam neprší, ale neprší proto, že je tam sucho. Vyschlá krajina se přehřívá, nefunguje v ní už malý koloběh vody, jsou v ní obrovské vzestupné proudy teplého vzduchu, což ovlivňuje klima celé té oblasti. V přírodě se přitom věci často mění prostřednictvím zlomových událostí: dosud fungující systém se najednou zhroutí a přeskočí do jiného rovnovážného stavu.

Střední Evropa se tedy může změnit v poušť? Jak tomu zabránit?

Kdyby se povedlo zadržet vodu, nemusela by schnout vegetace tak masivně, jako teď schne v odvodněné krajině. V určitých enklávách by pořád rostla tráva, pásla by se tam zvířata, neusychaly lesy. Netýká se to jen smrku, ale třeba i lužních lesů, které vyžadují občasné zaplavení. Na soutoku Dyje a Moravy nebo kolem Odry k tomu dochází stále méně. Měřili jsme tam i hladinu podzemní vody a zjistili jsme, že se propadá do velkých hloubek. Lesy tím trpí.

Jak se bránit stoleté povodni komunismus v Česku skončil skoro před třiceti lety. Změnila se u nás od té doby krajina k lepšímu?

Snahy chránit krajinu u nás sílí, což se projevuje třeba v tom, že roste počet kilometrů revitalizovaných toků. Vzhledem k celkové délce regulovaných potoků a řek je to ale pořád jen kapka v moři. Revitalizuje se méně než procento délky toků ročně.

Jak revitalizace probíhá?

Dřív se projektanti snažili nové koryto nakreslit. Dnes se vykoupí pozemek nebo získá souhlas majitele, stavba se jenom začne a počítá se s tím, že voda si koryto dotvoří sama. Někdy jí v tom pomáháme třeba tím, že přivezeme hromady nějakého materiálu, které si potom větší voda bere a používá na tvarování koryta. Klíčové instituce jsou v tom povodí, správci toků. Očekávalo se, že budou iniciovat daleko víc revitalizací.

Na čem to vázne?

Problém hlavně je, že vlastníci nemají zájem zadržovat vodu a tím i chránit svoji půdu. Oni na ní totiž obvykle nehospodaří, pronajímají ji nějakému velkému zemědělskému subjektu, který je často tak obrovský, že zabírá i všechno kolem. Vlastník si tedy v podstatě nemůže vybrat, komu půdu pronajme, a jen v malé míře dokáže ovlivnit, jak bude nájemce na jeho půdě hospodařit. Když zemědělec řekne, že na pozemku nechce mokro, vlastník se těžko brání. On navíc mnohdy ani nemá zakotveno ve smlouvách, že kvalita půdy by měla být na konci nájemní smlouvy stejná, jako byla na začátku. Pak dochází k degradaci půdy a k tomu, že se krajina dál využívá průmyslově.

Co s tím?

Komunismus přerval strukturu malých hospodářů, kteří měli ke své půdě vztah. Zvrátit to bude velice těžké. Když se podíváte na to, kdo dnes revitalizuje potoky a řeky, jsou to buď národní parky, kde je půda státní, obce, které mají obecní půdu, nebo nějaký osvícený majitel. Jinak to moc nefunguje.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.