Dospělost začíná

Tomáš Lindner, Jiří Sobota

Respekt - - Obsah - TomአLIndnER, JIří SoboTa

Je možné udržet při životě mezinárodní jadernou dohodu, i když ji potopila nejdůležitější mocnost současného světa, Spojené státy americké? Evropské země se o to v těchto dnech snaží. Pokud dohoda nakonec zkrachuje a Írán začne znovu obohacovat jaderné palivo a směřovat k jaderné bombě, nevyplývá z toho pro Evropu nic příjemného.

Na obzoru je možný útok Spojených států nebo jimi vedené koalice proti Teheránu, po němž bude s největší pravděpodobností následovat další vystupňování všeobecného válečného konfliktu na Blízkém východě. Včetně další záplavy uprchlíků do Evropy a radikalizace v evropských muslimských komunitách. Druhou variantou je rozjezd závodů v jaderném zbrojení, protože pokud budou mít bombu Íránci, tak ji bude mít minimálně Saúdská Arábie taky. Domýšlet do detailu tenhle scénář v nejvýbušnější oblasti světa je asi zbytečné.

Nalít si čistého vína

Pro snahu zachránit smlouvu odrazující Írán od výroby jaderných bomb výměnou za ekonomickou spolupráci má tedy Evropa dost dobrých důvodů. Ocitá se při tom v pozici, kterou opravdu nemá ráda: musí se rozhodovat mezi Washingtonem a Moskvou a v tuto chvíli jí nevoní ani jedna strana. Trump se opakovaně ukazuje jako nevypočitatelný politik, krach rozhovorů se Severní Koreou navíc naznačuje, že není řízen nějakou formou geniality vyjednavače, ale spíše vlastní naivitou a nezkušeností kombinovanou s neobvyklou dávkou sebeobdivu. Profil vládce Kremlu není o nic vábnější, bez Moskvy se nicméně záchrana jaderné dohody neobejde.

Podle toho také vypadá cestovní itinerář evropských politiků. Ještě před třemi týdny směřovali Emmanuel Macron i Angela Merkel přes oceán přesvědčovat Trumpa k setrvání v dohodě, minulý týden pak v opačném pořadí cestovali za Putinem. Francouzský prezident si dokonce vzal na cestu plán, jak dohodu zachránit: požadoval od Ruska podporu při vyjednávání širší dohody s Íránem, která by vedle jaderného programu omezovala také íránské raketové zbrojení a agresivní politiku na Blízkém východě. Putin, v nečekané pozici evropského spojence, reagoval vstřícně, nechal si ale otevřená zadní vrátka. Za pomoc Evropě při zachování íránské dohody bude zřejmě požadovat ústupky jinde, třeba při vyjednávání poválečného uspořádání v Sýrii.

Macron a Merkel svými cestami do Moskvy respektují nová fakta na Blízkém východě: přes Putina tam obrazně řečeno nejede vlak. Je jediným lídrem, který má momentálně dobré vztahy se všemi důležitými aktéry. Do Moskvy pravidelně jezdí izraelský premiér a získává Putinův souhlas vždy, když se rozhodne udeřit proti íránským základnám v Sýrii. Rusko zároveň s Íránem prohlubuje partnerství. Má též výtečné vztahy se Saúdskou Arábií, s Tureckem, s Egyptem. Bez spolupráce s Ruskem se tedy mír na Blízkém východě neobnoví.

Velmocenské uvažování

Evropu rozhodně čeká pořádná fuška. Teherán žádá záruky: pokud se má zdržet návratu k jadernému zbrojení, musí Evropané předložit plán, jak mu zajistit příjmy z ropy a dalších obchodů bez ohledu na to, že Washington chystá sankce. Evropané tak musí Teheránu zajistit odbyt ropy a vlastní firmy naopak ochránit před ekonomickou odvetou USA.

Evropa se o to asi pokusí pomocí složitého systému záruk poskytnutých firmám obchodujícím s Íránem, v tuto chvíli je však pravděpodobnější ekonomické vítězství trumpovské Ameriky. Pokud by Evropané chtěli uspět, museli by být schopni spolknout velké finanční ztráty. Jejich obchod s Íránem je stále poměrně zanedbatelný, i po uvolnění sankcí tvoří zhruba 0,6 procenta evropského exportu, byť není samozřejmě rovnoměrně rozložen a některé firmy nebo země (Itálie, Německo) doplatí na konec ekonomického uvolnění více než jiné. Ve srovnání s možnými ztrátami na americkém trhu však Írán skutečnou alternativu nepředstavuje.

Evropa už ale nyní bojuje o víc, jde o její postavení na světové scéně a její představu mezinárodních vztahů založených na diplomacii, dialogu a spolupráci. Trump jistě nebude v Bílém domě věčně, na zásadní změnu v USA k lepšímu po jeho odchodu se však starý kontinent spolehnout nemůže. Evropě vlastně nezbývá než začít mít skutečné velmocenské ambice. V těch jí brání vlastní nejednota, ale také pohodlnost a prostě zvyk. Pod americkým deštníkem bývalo příjemně. Ty časy jsou však pryč.

Ve Spojených státech minulý týden shodou okolností skončil tragikomický soudní spor mezi rodiči a jejich

třicetiletým synem, který se odmítal postavit na vlastní nohy a vystěhovat se z rodinného hnízda. Soud ocenil, jak dobře si potomek nastudoval svá práva a co všechno pro něj rodiče musí dělat, pak se mu ale vysmál a nakázal mu vyrazit do světa. Evropa je svým způsobem v podobné situaci. Prvním krokem, který by měla učinit, je snaha udržet navzdory rozmarům amerického papá dohodu s Íránem, i když to bude bolet. Možná jí to pomůže osmělit se k dalším krokům, jakými jsou posilování vnitřní jednoty a samostatnosti. Donald Trump vyvolal krizi. Evropané ji mohou využít ke svému vlastnímu prospěchu.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.