Za co by se Werich nestyděl

díky jedné divadelní hře poznáváme sami sebe

Respekt - - Obsah - Jan H. vitvar

když do českých zemí v roce 1939 vtrhli němečtí okupanti a chtěli zde prosadit svoje pojetí kultury coby výchovného prostředku pro společnost, přišli vlastně k hotovému. Češi se totiž už před jejich příchodem sami vypořádali s umělci, kteří dělali – z pohledu druhé republiky – urážlivou, závadnou, zvrácenou a protilidovou kulturu.Ta měla být coby chorobný plod demokratického liberalismu první republiky vymýcena z veřejného prostoru.

Metody byly jednoduché: organizované protesty diváků, sebrání dotací a následně zákazy, jaké postihly třeba Osvobozené divadlo Voskovce a Wericha. Nacisti už pak jen ve spolupráci s Čechy nastartovaný mechanismus roztočili v širším měřítku platném pro celou zemi a ne jen kulturně exponovanou Prahu. K těmto závěrům dochází historik Volker Mohn v čerstvě publikované knize Nacistická kulturní politika v Protektorátu. Jak se ukazuje, četba takových historických studií (více o publikaci na str. 56) se stává významnou pomůckou nejen k chápání věcí dávno minulých, ale i zcela aktuálních.

Také dnes jsou u nás některá představení demonstrativně přerušována jejich odpůrci a z vysokých míst následně padají slova o závadnosti dotyčných divadelních her, přičemž se vyhrožuje škrtáním dotací, případně rovnou zákazem.

Slušní fašisté

Chorvatský dramatik Oliver Frljić, jehož hra Naše násilí a vaše násilí vyvolala na festivalu Divadelní svět Brno takový rozruch, je možná prvoplánový skandalista. Jeho přesvědčení o původci aktuálních evropských problémů by se každopádně dalo předvést jemnější metaforou než markýrovaným znásilněním muslimky Ježíšem Kristem. Když ale v reakci na to nyní zlatý hlas české xenofobní scény Olivie Žižková zpívá, že „kdyby Werich toto viděl, za herce by se dost styděl“, nevidí si dál než na mikrofon.

Zrovna Werich se totiž s podobnou kritikou setkával od roku 1933, kdy se Hitler stal kancléřem a kdy se najednou z jeho dříve ceněného avantgardního divadla stala pro nemalou část společnosti „štvavá“scéna obviňovaná z laciné skandálnosti. Jako když nechal ve hře Osel a stín kázání zvířete promíchat s reprodukovaným hlasem nového diktátora. Zatímco z Osvobozeného divadla musela policie kvůli podobným scénám vyvádět českou a německou fašistickou mládež, z brněnské Husy na provázku byli nyní vyvedeni Slušní lidé. Spolek, který se tak jako jejich předchůdci vyžívá v okatém předvádění maskulinity a jednobarevné uniformnosti doprovázené absencí vlasové pokrývky.

Postav ukrývajících za „slušnost“touhu zlikvidovat cokoli, co přesahuje jejich životní obzor, se jistě najde v každé době dost. Stejně jako politiků, kteří nadbíhají poptávce po okamžitém, nejlépe konečném řešení všech skutečných i domnělých problémů. V Brně se tak nyní začalo vážně debatovat o tom, zda se má festivalu po skandálu sebrat přislíbená dotace (požadavek zazněl z prezidentské kanceláře i z pražského arcibiskupství). Nebo jestli by se z ní nemělo minimálně vyjmout Frljićovo představení.

To je ovšem podobně nesmyslná logika: podle ní by se měl politikům sebrat plat pokaždé, když se někomu znelíbí. Stejně tak je neobhajitelné tvrzení umělce Milana Knížáka, že by podobně divácky extrémní kusy neměly žádat o granty. Jenže granty na kulturu jsou otevřená soutěž posuzovaná odborníky, ve které se na rozdíl od parlamentních voleb nerozhoduje podle popularity, líbivosti, slibů či ideologie. Jejich smyslem je podpora svobodného umění, které má širší společenský přínos. A soudě podle schopnosti jednoho zahraničního představení odhalit, že se nám tu napříč společenskými vrstvami od brněnských fitcenter až po Pražský hrad nenápadně zformoval nový slušný fašismus, potřebujeme podobné kusy jako sůl.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.