Záhadné zívání

Nejasný účel prastarého reflexu vyvolává nakažlivé spekulace

Respekt - - V Hlavě -

Dělají to sloni, lišky, žraloci i lidé. Ti posledně jmenovaní se přitom už nějaký čas snaží zjistit proč. Zatím neúspěšně. Věda o zívání, stará nějakých třicet let, už sice zjistila všechno možné, své hlavní poslání však zatím nesplnila. Stále nevíme, proč sloni, lišky, žraloci nebo lidé vlastně zívají.

Změna stavu

PETR TřEšňáK Nejstarší názor tvrdil, že zívání je příznakem ospalosti. Když se ovšem bádání v osmdesátých letech ujal baltimorský psycholog a neurovědec Robert Provine, přezdívaný někdy jako dědeček výzkumu zívání, letitá hypotéza se začala hroutit. Spolu se svými následovníky prokázal, že zívání se dostavuje v různých situacích a stavech, přičemž ospalost či únava je jen jedním z nich. Mezi další pozorované se řadí nuda, vyšší teplota okolí, horečka, požití některých drog, nervozita před sportovním závodem, stres, úzkost nebo inaugurace vašeho otce americkým prezidentem.

A právě Sasha Obama (tehdy dvanáctiletá), která v roce 2013 nezvládla při tatínkově projevu udržet čelisti u sebe, by mohla dosvědčit další prokázaný aspekt této sociálně nepříliš vhodné činnosti. Jde o mimovolní reflex, jenž se nedá kontrolovat. Evoluce ho dala živým tvorům do vínku už hodně dávno, zívají tak všichni obratlovci, kteří po Zemi lezou, létají nebo plavou. Biologové se domnívají, že zívání plní nějaký důležitý účel – jen zatím nezjistili jaký. „Jde o nejméně pochopený projev běžného lidského chování,“myslí si zmíněný Robert Provine.

Hypotéz se samozřejmě už pár objevilo. Podle jedné nám zívání pomáhá probudit se z únavy tím, že protahuje určité obličejové svaly. Jiná se domnívá, že ochlazuje přehřátý mozek a další si myslí, že tím signalizujeme příslušníkům svého živočišného druhu sníženou ostražitost a vyzýváme ostatní, ať převezmou hlídku. Nestor výzkumu Robert Provine pak dospěl k názoru, že zívání přichází ve chvílích, kdy se mění náš fyziologický stav – ať už spánek v bdělost nebo nuda v ostražitost.

Empatie, nebo předsudek

Ještě větší záhada zní, proč je vlastně zívání nakažlivé. Ze studií vychází, že zíváním se nakazí zhruba dvě třetiny pozemšťanů, a to jak přímo od svých zívajících bližních, tak i z filmů, fotografií či četby. Někteří psychologové to považují za jakýsi primitivní projev empatie a odvozují to ze zjištění, že nakažlivost nefunguje u lidí s autismem, schizofrenií nebo psychopatů, kteří mají empatii sníženou.

Nakažlivost se projevuje až od čtyř let věku, což je přesně doba, kdy dítě začíná číst emoce druhých a odlišovat je od svých. Snadněji se zíváním nakazí mladí lidé, kteří mívají větší potřebu socializace. A poslední detail, jenž ukazuje na empatickou stopu – častěji se zíváním nakazíme od příslušníků vlastního etnika než od cizích.

Fenomén nakažlivosti výzkumníky vzrušuje, takže podobných studií najdeme spoustu, ať už s lidmi, psy nebo papoušky. Celou věc se loni pokusil zproblematizovat výzkumník Rohan Kapitány z Oxfordu, který prohlásil, že nakažlivost dost možná vůbec neexistuje.

Většina příslušných výzkumů podle něj trpí závažnými nedostatky a občas si výsledky protiřečí. Kapitány si myslí, že psychologové zkrátka dopředu počítají s nakažlivostí jako jasným faktem a zkreslují výsledky tímto směrem. Co když totiž lidé ve skupině nezívají řetězově, ale nezávisle na sobě?

Zní to zajímavě, ale většina kolegů z branže jeho závěry mírně řečeno… odzívala. Ano, výzkum má určitě nedostatky, ale o nakažlivosti psal už Aristoteles a není moc důvodů o ní pochybovat.

A to by pro dnešek stačilo. Všimli jsme si totiž, že při čtení opakovaně zíváte. Samozřejmě doufáme, že to není z nudy a jen si chladíte mozek. Ostatně ani Sasha Obama se určitě nenudila, když tatínek z tribuny vysvětloval, že národ má táhnout za jeden provaz.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.