digitální očista

andrea Procházková

Respekt - - Obsah - Andrea Procházková / Foto Matěj Stránský

ráno se vzbudím okolo sedmé, otevřu Twitter, zkontroluju dvě stories na Instagramu a rychle projedu Facebook. Pak se chystám konečně zvednout, ale najednou cinkne upozornění, že mi někdo okomentoval status…“V tu chvíli se černovlasý mladík na okamžik zastaví a rozpačitě krčí rameny. „A tak jdu zase na Facebook. A pak celé znovu dokola,“dokončuje s provinilým úsměvem popis svého běžného rána před dvanácti měsíci. A také důvod, proč tehdy začal přemýšlet, jestli na sociálních sítích netráví příliš mnoho času.

Filip Zajíček není rozhodně člověk, kterého bychom mohli označit za typického prokrastinátora. Bývalý student žurnalistiky a politologie už téměř dva roky pracuje jako editor v internetové televizi DVTV, má s kamarádem rozepsanou knihu a hraje v kapele na basu. Přesto se před rokem dostal do stadia, kdy dokázal promarnit dvě hodiny času, aniž by za tu dobu dokončil alespoň jeden úkol bez přeskakování k jiným aktivitám. Do toho přišlo povýšení v práci a pocit, že vůbec nic nestíhá, ještě zesílil.

„Dnes to bude asi znít zvláštně, ale nebyl jsem schopen přečíst při přípravě na rozhovor ani obyčejný deníkový komentář, aniž bych neměl nutkání podívat se na mobil. Také jsem si kupoval knížky, ale nečetl je, protože jsem po pěti minutách zjistil, že se na ně nedokážu soustředit,“vzpomíná na své krizové období novinář.

Hlavním – a posledním – impulzem něco změnit se právě před rokem nakonec stala dvoutýdenní dovolená, kdy se s přáteli vydal do Srbska a Černé Hory. Po cestě nebyl téměř žádný signál – a tedy ani možnost pravidelně kontrolovat sítě. Tehdy se mu do rukou dostala i kniha Deep Work (Hluboká práce) od uznávaného amerického akademika Cala Newporta, která poskytuje návod, jak se lépe soustředit ve světě plném podnětů. Zkusil podle ní jedno cvičení – během jízdy tramvají do práce si zakázal sáhnout na mobil a pozoroval, jak se během toho cítí. „K vlastnímu překvapení jsem došel k tomu, že i taková základní věc jako nesahat dvacet minut do kapsy pro mobil, byla pro mě problém,“popisuje, proč se nakonec rozhodl začít hledat rovnováhu mezi životem stráveným on-line a off-line. A podle všeho není sám: trend digitálního detoxu už před časem dorazil i do Česka.

technika a rituály

„Pro mě bylo nejdůležitější naučit se překonat pocit, že nepřítomností na sítích mi něco uniká,“popisuje své trable datová analytička Lenka Krsová (29). „Zvládnout ten hloupý automatický zvyk sahat po telefonu téměř kdykoli a s čímkoli, i když jsem nic na mobilu nepotřebovala.“Lenka, stejně jako Filip Zajíček, je na sítích připojená od jejich raných začátků a tráví tu poměrně velkou část dne. Její hlavní specializací je analýza dat z Facebooku nebo Twitteru, kterými se probírá od roku 2013, tedy od doby, kdy začala studovat na filozofické fakultě studia nových médií. Sama si několikrát prošla pokusy o menší či větší odpojení, zlom nicméně přišel až letos v podobě diplomové práce. „Když jsem narazila na nějaký problém a nevěděla jak dál, šla jsem zkontrolovat Facebook. Nakonec jsem tam strávila mnohem víc času, než jsem si plánovala. A pak jsem měla neustále pocit, že psaní nestíhám,“vzpomíná Lenka.

Své zážitky nemá úplně chuť přetavit do složitější konstrukce o závislostech, jak to mnozí populátoři tohoto tématu často dělají. Za hlavní cíl si vytyčila naučit se chodit na sítě vědomě a s konkrétním důvodem a mít nad časem zde stráveným kontrolu. „Nemám problém být týden bez možnosti používat mobil a ani si na to nevzpomenout. Ale když jsem si měla ve volnu vybrat mezi knihou a internetem, druhá možnost jasně dominovala.“

Podobně je na tom i Filip Zajíček. Ačkoli přiznává, že poslední dobou někdy až příliš přemýšlí nad tím, jak nakládá se svým časem. Jeho cílem nikdy nebylo úplně se odpojit. Nejenže si radikální řešení nemůže dovolit, protože sociální sítě potřebuje ke své práci, ale vlastně ani nechce – on-line příspěvky a internetová videa ho baví a je tak i se spoustou přátel v kontaktu. Když nyní shrnuje svou poslední sobotu, uznává, že za den se sice na sítě párkrát podíval, ale nestrávil tam více než hodinu čistého času. „Před rokem by se dopoledne prolínalo Facebookem a Twitterem. A i když jsou dny, kdy se opět tak trochu ocitnu ve víru sítí, mám pocit, že konečně začínám mít svůj čas víc pod kontrolou,“podotýká Zajíček. Tahle kontrola může mít tolik podob, kolik je lidí, které láká. Pro někoho se projevuje v čistě technických řešeních v podobě chytrých aplikací, jiný si vystačí s osobními rituály. Už jednou citovaný Cal Newport na začátku roku 2018 na Georgetownské univerzitě uspořádal výzvu, pomocí které se snažil zjistit, jaké návyky si při omezování digitálního příjmu respondenti vypěstují. Účastníci dostali za úkol během jednoho měsíce ome-

Hlavní je překonat pocit, že člověku něco uniká.

zit on-line aktivitu pouze na věci, jejichž nepoužívání by nějak ohrozilo jejich práci nebo nezbytnou komunikaci s rodinou a přáteli. Do výzkumu se přihlásilo přes dva tisíce lidí; nejčastěji ti, kteří popisovali, že se cítí doslova zaplaveni novými informacemi a potřebují pauzu.

Z čísel vyšlo několik rad, jak lze s neutuchající potřebou být on-line bojovat. Jako první lidé z telefonů většinou mažou aplikace sociálních sítí a na tyto kanály se pak dostávají už jen přes internetový prohlížeč. Velmi oblíbeným pomocníkem je i zrušení automatického přihlašování, vypnutí veškerých notifikací, zbarvení plochy do šedivé barvy (místo původních přitažlivě barevných ikonek) nebo instalace aplikací, které kontrolují prosurfovaný čas, případně zabraňují se po překročení nastaveného limitu na stránku během dne dostat.

„Já se třeba snažím alespoň první hodinu po probuzení nekoukat na telefon a jít si místo toho třeba číst,“popisuje Lenka. Mobil nechává doma, i když jde na procházku nebo na rychlý nákup. Filip Zajíček se zase chodí na sociální sítě „odreagovat“bez cíle pouze v určitý denní čas, třeba hodinu dopoledne, poté po obědě a pak zase večer, kdy si najde chvíli na „projíždění“příspěvků přátel.

ocitnout se mimo

Ve Spojených státech je digitální očista na rozdíl od tuzemské scény velké téma už několik let. Americkou společnost na konci roku 2016 překvapil blogující konzervativní novinář Andrew Sullivan. Oznámil světu, že se svým populárním dítětem The Daily Dish, který psal přes patnáct let, ze dne na den končí. Sullivan mluvil o poruchách spánku a úzkostech pramenících z pocitu neustálého obklopení různými zvuky, emocemi a slovy – i když přitom seděl několik hodin v místnosti jen se svým počítačem nebo telefonem. Popisuje, jak jeho život tvořil jen web a kontrola nových komentářů a přibývajících lajků: vědomí návštěvnosti sto tisíc uživatelů denně mu bránilo jednoduše vypnout a přestat sledovat měnící se statistiky. Jen chvíli po Sullivanově článku odstartoval největší boom. Odborníci, ale i různí blogeři a influenceři začali psát rozsáhlé články o nikdy nekončícím toku příspěvků, radí, jak s „novým typem závislosti“bojovat, a pořádají o tom konference.

Minimálně v posledních dvou letech narostl počet nejrůznějších iniciativ v řádu desítek i v Česku. Jednou z nich je brněnský projekt Replug me. Z řady vyčnívá hlavně díky praktičnosti, protože nabízí vedle teorie také zážitkové workshopy. Akce probíhá v úplném tichu a zájemce dostane navrch protihluková sluchátka, která ho úplně odstřihnou od zbylých vjemů. Každý má za úkol jednu jednoduchou aktivitu, jako je například hrabání se v písku, čárkování na papír, vybarvování; a tu provozuje do doby, než instruktor ohlásí konec. Tenhle proces probíhá v rozmezí několika hodin a hlavním cílem je zažít, jak se mysl chová a jak se člověk cítí, když ho vůbec nic

neruší. Workshop, jehož součástí je debata o vlivu technologií a on-line světa na lidský mozek, je zakončen živou i reprodukovanou hudbou. Ti, kdo workshop absolvovali, mluví o úplném vyčištění hlavy. Vyprázdnění podle organizátorů nastane díky tomu, že člověka po delší čas nic neruší, je v klidu a zkreslí se mu čas – účastníci totiž nevědí, kdy cvičení skončí. „Je to tím, že člověk má najednou čas na přetřídění vlastních myšlenek, až se dostanou do bodu relaxace, kdy třeba ani na nic nemyslí. Nevyřízené e-maily jdou prostě najednou stranou,“říká zakladatelka projektu a vystudovaná socioložka Karolína Presová (26).

Projekt založila poté, co během studia odjela pracovat do neziskové organizace v Jakartě – do města, kde podle tamějších úřadů až osmdesát procent lidí zažívá cosi jako závislost na chytrých telefonech. Indonésie, Malajsie nebo například Thajsko jsou totiž tzv. ranými osvojiteli aplikací a technologií obecně a jako první se v nich testují všechny nejžhavější novinky na trhu. Místní tráví prakticky veškerý čas připojeni na chytrých telefonech. Neustálé surfování negativně ovlivňuje pracovní proces, selhává jakákoli komunikace a velké firmy se často potýkají se špatnými výsledky jednotlivců. Když se před rokem Karolína vrátila zpět, přivezla do Česka i koncepci projektu, kterou si částečně ozkoušela v indonéských firmách. Dnes workshopy společně s dalšími dvěma členy týmu pravidelně pořádají v Brně a od letošního září také v Praze.

Ukazuje se totiž, že člověka k omezování pobytu na sítích mnohdy vede fakt, že je nebo musí být nějakou dobu mimo sociální sítě. Často se tak děje v době, kdy jej čekají povinnosti, jako je maturita či státnice, nebo například poté, co podnikne nějakou delší cestu bez přístupu k internetu. Jen tak si vyzkouší, jaké to je, být na chvíli „mimo“on-line svět. „A to se náš workshop snaží nahradit,“shrnuje Karolína. „Chceme, aby se člověk zamyslel, jestli mu vážně něco důležitého jeho nepřítomností uniklo, nebo ne. V dnešní době nám rozhodně nejde o to donutit člověka úplně se odpojit.“

tohle by se nestalo

S úplným odpojením má unikátní zkušenost i někdejší fanoušek sociálních sítí Petr Putna (45). Zkušený překladatel (mimo jiné i několika sérií populárního amerického seriálu Simpsonovi) je dnes na sítích sice aktivní, ale v roce 2013 z nich ze dne na den odešel. Cítil se frustrovaný z debaty, která se tehdy vedla v souvislosti s prezidentskými volbami, protože fandil Karlu Schwarzenbergovi, často za něj na sítích agitoval a párkrát se dostal do hádek s dlouholetými přáteli, kteří podporu Zemanova protikandidáta nechápali. „Byl jsem z toho vedle.

„Úplně se odpojit je jen pro otrlé.“

Pořád se na mě valily různé komentáře. Do toho jsem zjistil, že se na Facebooku s lidmi mnohem víc hádám, a že kdybychom se viděli osobně, podobné hádky by nejspíš vůbec nevznikly,“vzpomíná dnes překladatel. Po roce nepřítomnosti se do on-line světa Facebooku nicméně vrátil – a to z čistě pragmatického důvodu. S kamarády chtěli jednoduše rozšířit publikum kapely, se kterou jezdí ve svém volnu hrát po republice. A zjistil to, co každý nováček – bez osobního profilu nelze kapele založit fanouškovskou stránku na Facebooku. Zároveň se kvůli nepřítomnosti na sítích občas cítil izolovaný; stávalo se, že se ne vždy orientoval v diskusích přátel, nebo se pozdě dozvídal o akcích, které ho zajímaly.

„Je to asi jen pro ty otrlé, kterým podobná izolace nevadí. A pokud mluvíme o propagaci amatérské kapely, tak je to bez sítí téměř nemožné,“potvrzuje Putna. Na osobní profil ze začátku nepřidával nic, co by nesouviselo s jeho hudebním koníčkem, postupně ale přišel sítím znovu na chuť – a dnes sem tam na Facebook zase něco napíše. Například před prezidentskými letošními volbami se neudržel a přidal příspěvek o tom, koho bude volit, a před nedávným hudebním festivalem Metronome doporučoval přátelům koncert Davida Byrnea. „Přesto tam nepíšu častěji než jednou dvakrát do měsíce. Denně se jdu na chvíli kouknout, co dělají nejbližší kamarádi, pak to vypínám,“říká Putna. Nyní sleduje už jen uživatele, kteří ho zajímají, a dále hlavně stránky věnující se hudbě. Ostatní odběry zrušil. „Metodou pokus-omyl jsem snad konečně našel ideální míru, kdy mě sítě zároveň tak nevysávají,“dodává.

Najít správnou míru vyžaduje jisté úsilí, ale odměna může stát za to. Při rozhovorech s lidmi, kteří nad pobytem na sociálních sítích přemýšlejí, se vynořují nejrůznější postřehy. Mnozí popisují, jak čas dříve trávený chatováním nebo brouzdáním nahrazují novými či staronovými koníčky; více čtou, začali vařit, učí se hrát na hudební nástroje, chodí cvičit nebo běhat. Sdíleným zážitkem jsou i lepší osobní vztahy a hlubší konverzace. „Zní to možná banálně, ale je to tak. Není to už to typické: ,Jo, jasně, ty jsi byl na dovolené, viděla jsem dvě stě fotek na Facebooku a vlastně se nemusím ptát, co jsi dělal.‘ Ale vážně se o tom do detailu bavíte,“popisuje dvaadvacetiletá studentka práv a fitness blogerka Denisa Linhartová. Ruku v ruce s omezením sítí jdou ale i podstatnější věci: třeba kvalitnější spánek nebo lepší schopnost se soustředit.

Skeptici samozřejmě namítají, že celý slavný digitální detox je jen další falešný trend, který má zařídit byznys konzultantům a osobním koučům. Proces přirovnávají k začátkům Facebooku, kdy se říkalo, že kdo nemá profil, jako by de facto neexistoval. Dnes se vše jen přirozeně obrací. Všichni se ale shodují na jedné podstatné věci:šetřit časem stráveným on-line není na škodu nikdy.

www.ResPekt.cz/audIo

naučit se vypnout. (Petr Putna)

(karolína Presová)

najít čas na vlastní myšlenky.

(Filip zajíček)

„konečně mám svůj čas pod kontrolou.“

(lenka krsová)

diplomka a pocit, že nic nestíhám, vše změnily.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.