ČEŠTÍ VOJÁCI PADLÍ V AFGHÁNISTÁNU

Česko se loučí se třemi muži, kteří zemřeli v afghánistánu

Respekt - - Obsah - HANA ČÁPOVÁ / FOTO MILAN JAROŠ

Uprostřed stolu stojí lahev patnáctiletého rumu, za okny kanceláře starosty jihočeské vsi Dívčice Radka Livečky se pomalu smráká, proti sobě tu sedí dva muži a vzpomínají na souseda a kamaráda Martina Marcina (36). Před dvěma dny se dozvěděli, že právě on zemřel spolu se dvěma dalšími českými vojáky po sebevražedném útoku atentátníka v Afghánistánu. Ta zpráva se starosty a Martinova bezprostředního souseda Erika dotkla víc, než čekali. Za pár dní budou ve třech městech pohřby s vojenskými poctami: blízcí se rozloučí s Martinem Marcinem a jeho spolubojovníky Kamilem Benešem (28) a Patrikem Štěpánkem (25).

Většina to nevěděla

„Co vám máme vykládat?“topí se oba muži v rozpacích. „Jak byl hodný, spolehlivý, rozumný? Všechno bude znít jako patetické klišé.“V kanceláři už je tma, po vypínači nikdo nesahá a muži postupem času vytahují z paměti příhody, které s ním zažili. „Byl první, kdo za námi přišel s panákem, přivítat nás, nové sousedy, když jsme se před devíti lety přistěhovali,“říká Erik. „Teprve později jsem zjistil, že skoro nepije. Leda dobrý rum,“usrkne s úsměvem z dalšího panáka. Tou dobou byl i Martin Marcin na návsi s kapličkou celkem nováčkem, vyrostl v Jirkově kousek od Chomutova a hned po maturitě z ekologie na litvínovské Schole Humanitas se dal k vojákům. Měl za sebou dvě mise v Kosovu a v Afghánistánu byl potřetí. Co ho zaválo právě do idylické vsi, rozdělené dvěma rybníky na staré a nové Dívčice, muži nevědí.

Starosta koukne z okna přes silnici, směrem, kde se ve tmě skrývá hasičská zbrojnice. Právě díky tomu, že chtěl obnovit hasiče, kteří ve vsi zašli na úbytě, poznal blíž Martina i Erika. „Dal jsem výzvu do místního zpravodaje a jako první přišli dva týpci, že se jdou k těm hasičům přihlásit,“říká. Martin ostatní tlačil k tomu, aby formulace „měli bychom“a „chtělo by to“proměnili ve skutky. „Jsi velitel, tak zavel a my půjdeme,“vzpomíná starosta. První zkouška padesát let staré stříkačky zrovna nedopadla, starosta si vymyslel, že když už budou zkusmo stříkat, vyčistí rovnou zanesenou stružku, což znamenalo táhnout starý těžký stroj sto metrů „džunglí“na kýžené místo k rybníku. Nebýt v partě

prvních pěti hasičů Martin, chlapi by to vzdali. „Jednoho bolela záda, druhej byl starej… Martin nám ale nedal na vybranou, popadl to a věděl, že se přidáme,“vypráví starosta a před očima má Martina se založenýma rukama, jenž se mu po dlouhé a marné snaze stroj nahodit smál: „Fiasko, co, starosto?“

Muži se chystají ve vsi umístit pamětní desku. „Asi by o ni moc nestál, ani o to, aby se o něm mluvilo jako o hrdinovi,“zvážní Erik. „Je to prostší, byl to člověk, který si myslel, že to, co dělá, má smysl.“Jakousi tichou jistotou se mu povedlo o tom přesvědčit i bytostného nevojáka Erika. Většina lidí z pětiset- hlavé obce to, že jejich soused jezdí na mise, vlastně ani nevěděla. „Nepromenádoval se tady v maskáčích,“říká starosta. „Nedělal na nikoho ramena, jsem elitní voják, a když budu chtít, srovnám vás na hromadu.“Jednu zvláštnost prý ale měl. „Já jsem opatrný, neříkám vždycky svůj názor, mám mimikry a pořád něco trochu hraju,“přemýšlí starosta. „On naopak říkal všechno na férovku. Nevím, jestli tuhle vlastnost získal v misích, nebo ho naopak do misí dostala.“

A starostovi hned naskočí příklad. Během jedné mrazivé lednové noci mu zazvonil telefon, Martin volal: Běžím kolem

rybníka, jsou tu zamrzlý labutě. „Co po mně jako chceš? Abychom vzali člun a šli je teď v noci lovit?“vyděsil se starosta. „No jasně. Můžou chcípnout,“opáčil voják. Starosta ho přesvědčil, že počkají do rána, protože labutě možná jen tak sedí a riskovat za tmy nemá cenu. Nakonec měl pravdu, ptáci byli ráno pryč. „Ještě že nás nezastihl na nějakém večírku, to by nás asi vytáhl,“směje se Erik. „Ale zase by nás vybavil čelovkami a chemickými světly, aby nás na dně snadno našli.“

O tom, co zažívá na misích, se Martin s kamarády nebavil. „O válce, smrti, zabíjení nemluvil,“shodují se, „leda tak o tom, jaká jsou dobrá parta a jakou legraci zažili.“Jsou si ale jisti, že dobře věděl, co a proč dělá. A mají pocit, že jeho zásluhou to dnes chápou i oni. „Zeslábli jsme, my, západní svět. Češi se mají za celou svou historii nejlíp, řešíme, jestli si koupíme modré nebo červené tričko, a neumíme si ani představit, že po nás někdo bude střílet nebo že nebudeme mít co jíst,“říká starosta. „Martin dělal důležitou věc. Snažil se bránit tomu, aby se ten průser posunul směrem k nám. Nesnáším, když někdo říká, že to dělal jen pro prachy nebo že umřel zbytečně. Kdyby to bral takhle, tak by to dělat nemohl.“

Bestii nepotřebujeme

„Každý, kdo vás znal, musí do hloubky rozjímat o stopě, kterou v něm váš život zanechal,“shrnuje o den později vznešenějšími slovy pocity Martinových kamarádů hlavní kaplan armády Jaroslav Knichal při slavnostním příletu těl tří mrtvých vojáků na ruzyňské letiště. „O stopě, kterou jste zanechali ve svých blízkých, v armádě, vlasti, o tom, jaké semeno bylo vaší statečností zaseto, a nechat toto semeno vydat plody...“

Před chvílí zmizely za obzorem dva gripeny, které letadlo z Afghánistánu doprovázely nad Českem, a pilot bravurně zaroloval rovnoběžně s halou. Vojáci z táborského 42. mechanizovaného praporu, ke kterému Martin Marcin, Kamil Beneš a Patrik Štěpánek patřili, se navzdory sálajícímu slunci seřadili ve vzorném pozoru proti letadlu. Dělí od sebe novináře a pozůstalé pod provizorní stříškou, a ačkoli je k nim z novinářského prostoru celkem daleko, některé detaily se přesto vpalují do očí. Třeba ruka starší ženy, která hladí po zádech zhroucenou dívku, možná ženu Kamila Beneše, jehož syn se narodil až dva měsíce po odletu na misi a otce nikdy neuvidí. Nebo paní o holi, babička nejmladšího Patrika Štěpánka, jejíž fotka s vnukem z Facebooku se objevila na stránkách novin. Když pohřební vozy odjedou a na ploše letiště ještě chvíli stojí tři skupinky opuštěných lidí v černém, většina přítomných se raději dívá jinam.

O chvíli později zástupce náčelníka generálního štábu Jiří Verner sdělil veřejnosti, že nejpozději na konci týdne, pět dní po smrti kolegů, se čeští vojáci v Afghánistánu vrátí k běžné činnosti, hlídkování v okolí základny Bagrám. Zároveň ujistil, že zabití vojáci, kteří při běžné patrole vystoupili z auta a pokračovali pěšky, podle probíhajícího vyšetřování nijak nepochybili. Mladík, který se nedaleko nich odpálil, si kromě tří mrtvých připsal ještě zraněného Američana a dva afghánské vojáky. Nebýt jich, mohl atentátník podle Vernera zabít daleko víc lidí, protože by se dostal „do hloubky sestavy“.

Česká republika má v Afghánistánu momentálně zhruba 250 vojáků, část z nich je v Kábulu a přes 170 dalších střeží právě základnu Bagrám. Jejich úkolem je výcvik, asistence a pomoc místním bezpečnostním silám a ochrana civilních obyvatel. Jsou součástí mise NATO Resolute Support (účastní se jí asi 16 tisíc lidí z 39 zemí). Češi jsou v Afghánistánu od roku 2002 a za tu dobu se jich tu vystřídalo nějakých devět tisíc. Podle současného mandátu můžeme mít na zahraničních misích zhruba 800 vojáků, kromě Afghánistánu například v Iráku, v Kosovu, v Mali, na Golanech či na Sinaji. Vláda chce jejich počet zvýšit o dvě až čtyři stovky. Afghánská mise patří k nejnebezpečnějším, z celkového počtu 28 padlých Čechů od roku 1991 jich 13 zemřelo právě tady.

Nůž bez slibu

Pro Martina Marcina měla být mise, ze které se nevrátil, poslední. „Chtěl dělat instruktora, předávat zkušenosti, bylo by to logické vyústění kariéry,“říká starosta Radek Livečka. „Říkal, že i když dře jako kůň, už je na ty mladé vlčáky starý.“

Patrik Štěpánek z vesničky Mokrouše na Plzeňsku byl naopak na misi poprvé. Ve vsi ho lidé moc neznají, už na základní školu dojížděl do Plzně a tam pak dělal i elektrotechnické učiliště. Do paměti se ale nezapomenutelně vryl předsedovi klubu amerického fotbalu Plzeňští patrioti Liboru Kurfirstovi. Když v sedmnácti letech do klubu přišel, trenéra překvapilo, že drobný tichý kluk chce dělat právě tenhle sport. Brzy však objevil, že mladík má jednu zvláštnost, byl hodně zarytý a obětavý. „Jednou se stalo, že jsem neměl nikoho na střídání. Řekl jsem Patrikovi, že musí zůstat na hřišti dál. Už nemohl, jiní by se na mě vykašlali a odešli na střídačku. On ale zakousl zuby a zůstal,“vzpomíná. „Došlo mi, že nediskutuje, a když dostane rozkaz, tak ho splní. Zůstal by tam, i kdyby měl chcípnout.“

Mladý hráč klub ale zhruba po roce opustil, protože se dal k vojákům. „Myslím, že se přidal ke klukům z klubu, kteří udělali totéž. Nebyl to člověk, který by šel sám, čekal, až mu někdo ukáže směr,“domnívá se Kurfirst. Jeho volbě rozumí, sám kdysi uvažoval o podobné kariéře, za režimu se mu ale do armády nechtělo a po revoluci už byl příliš starý. „Pro ty kluky je to realizace, nechtějí makat někde ve fabrice. Chtějí se něčím odlišovat, dokázat sobě nebo jiným, že něco dokážou,“říká. „Je to takový chlapský pocit, jsem víc, jsem v armádě, taky jsem tak ve dvaceti uvažoval.“

Soudí, že přinejmenším na začátku vojáci o tom, že možná budou muset zabíjet, neuvažují. Stejně jako o tom, že mohou snadno zemřít. „To si nepřipouštíte,“říká trenér. „Kdybyste takhle uvažoval, nemůžete pořádně dělat ani americký fotbal, člověk by měl pořád strach, že se zraní, a to by ho úplně paralyzovalo.“

Rodina osmadvacetiletého Kamila Beneše se rozhodla, že se pokusí držet jeho příběh v soukromí. „Nic vám neřeknu,“reaguje jeho bratr Jiří Beneš, velitel hasičů v Hluboké nad Vltavou, do telefonu. „A nepřejeme si ani, abyste kontaktovali někoho z jeho kamarádů.“Kamarádi přání rodiny ctí, po prvních reakcích, zveřejněných na internetu, mlčí.

„Rozumím jim,“říká kaplan Vladimír Moravec, který s rodinami zabitých pracuje. „Vžijte se do toho, že vám umře dítě, bratr, a pak každý den posloucháte a čtete něco o jeho životě, co je vždy nutně jen přibližné.“

Kaplan Moravec odjížděl z Bagrámu ve chvíli, kdy zabití muži přijížděli, na misi se s nimi střídal. „Než jedou noví vojáci na misi, kaplan s nimi tráví nějaký čas, říká se tomu etický seminář,“popisuje armádní praxi. „Mívám připravenou takovou modelovou situaci, díky které si vojáci prožijí emoce, neřeknu jakou, protože bych ji už nemohl použít. Měli by si, než odjedou na misi, uklidit svůj život a zařídit, co je třeba.“

Mladí lidé plní zdraví podle něj na smrt nemyslí o nic víc než kdokoli jiný. Vědí, že se něco může stát, ale tuhle myšlenku potlačí. A pokud jde o možnost, že budou muset zabít, říká jim kaplan příběh, který pomohl jemu: Někde se stane něco špatného a člověk se modlí k Bohu: Jak je možné, že jsi to dopustil, proč jsi něco neudělal? A Bůh řekne: Jak to, že jsem nic neudělal? Udělal jsem tebe. „Jen naprosté minimum lidí jede na misi s tím, že se těší, že si vystřelí,“říká kaplan. „Armáda má docela dobré psychotesty. Nepotřebuje krvelačné bestie. Potřebuje disciplinované lidi, kteří v případě nutnosti budou schopni vystřelit.“

Moravec souhlasí s trenérem, že motivací pro vojenskou službu je vidina kariéry, možnost něčeho dosáhnout, být v něčem výjimečný. Ale velkou roli podle něj hraje i to, že „kluci mají smysl pro povinnost, odpovědnost, nebo dokonce cítí lásku k vlasti“. „Spousta lidí teď v diskusích pod články píše, že to jsou žoldáci, kteří jsou na vojně jen pro peníze,“říká. „Myslím, že tohle píšou nešťastní a vnitřně prázdní lidé.“

Svoji roli při doprovázení rodin vojáků, kteří zemřeli, vidí v tom, že je s nimi. „Říkáme tomu služba přítomnosti,“přibližuje. „Nic moc jiného ani dělat nemohu.“

Starosta Dívčic Radek Livečka se přistihl, že cítí absurdní věc. Je na Martina Marcina za to, že se nevrátil, naštvaný. „Udělal jsem mu s sebou dárek, nůž, a mámil z něj slib, že mi ho ještě někdy přijde osobně ukázat, že se z mise vrátí, “říká. „Nůž si tam pak zavěsil na výstroj, poslal mi fotku. Ale ten slib mi nedal.“

„každý, kdo vás znal, musí do hloubky rozjímat o stopě, kterou v něm váš život zanechal.“(Slavnostní přílet těl tří mrtvých vojáků na ruzyňské letiště)

(na fotce, kterou nesou jeho kolegové ze 42. praporu)

Kamil Beneš svého syna nikdy neuvidí, narodil se po jeho odletu na misi.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.