PÁTRÁNÍ PO RUMUNSKÝCH ČARODĚJNICÍCH

Výjimečné pátrání po tom, jak dnes v Rumunsku funguje fenomén „čarodějnic“

Respekt - - Obsah - KATEŘINA MÁZDROVÁ

Pokusy o propojení umění a vědy v sobě skrývají vedle sdílené kreativity i spoustu rizik. Jeden obor může přebíjet druhý a nesoulad má potenciál nadějnou synergii proměnit v nonsens. Někdy to ale vyjde. Třeba jako v případě projektu, na němž se sešly dvě mladé Slovenky – čerstvě vystudovaná fotografka Lucia Sekerková (27) a etnografka a romistka Ivana Šusterová (29), aby při svých opakovaných cestách do Rumunska (převážně do Bukurešti a okolí) zkoumaly a zaznamenávaly uzavřenou komunitu olašských romských žen zvaných vrăjitoare – čarodějnice. Výsledkem je kompaktní celek s názvem Ženy predávajúce nádej – formálně velkorysá kniha s originální sazbou (k jejíž realizaci pomohla sbírka na Hithitu). První polovinu zabírají výhradně fotografie, druhou pak pouze text coby výsledek etnografického sběru v terénu. Autorky nabízejí atraktivní aktuální pohled na modernizaci i propracovaný marketing byznysu s černou a bílou magií, věštěním, zaříkáváním a léčitelstvím.

Média, poslanci i prezident

Pověry a víra v magii patří dlouhá desetiletí k běžným stereotypům spojovaným s romskými ženami – platí to ještě z dob, kdy Romové kočovali po Evropě. Romky s „darem od Boha“byly vždy vyhledávány, aby naplňovaly naděje či touhy usazené, majoritní společnosti, možná i pro anonymitu, kterou tato „služba od kočovníků“zaručovala. A toto naplňování naděje, přání a tužeb nevymizelo ani v 21. století.

Vrăjitoare jsou v Rumunsku diskutovaný fenomén propíraný ve společnosti, v médiích, policejních spisech, a dokonce i na půdě parlamentu. Na jedné straně stojí ti, kdo jsou ochotni, mnohdy i v zoufalých životních situacích, platit, na straně druhé ti, kdo bijí na poplach, že jde o podvod. Důkazem je pro kritiky luxus, ve kterém někdejší potulné věštkyně dneska žijí – honosné domy s tapetami s motivem značky Versace i poslední modely mercedesů vystavované všem na odiv. V každém případě klientela neubývá i díky moderním marketingovým nástrojům, které čarodějnice využívají k sebeprezentaci – webové stránky, videa na YouTube, facebookové profily nebo Instagram.

Jak popisuje Ivana Šusterová v textové části knihy, nárůst vrăjitoare zaznamenáváme v Rumunsku od pádu komunistického režimu v roce 1989. Do té doby za podobnou činnost hrozil postih – jak žen, které čarodějnictví provozovaly, tak jejich klientů.

Pak nastal zlom, praktikující vrăjitoare se začaly objevovat v televizi, inzerovat v novinách, zahraniční média o nich točila dokumenty a psala reportáže. Na začátku tisíciletí proběhl v Bukurešti za výrazného zájmu médií „čarodějnický kongres“, na němž předvedlo své magické síly na padesát čarodějnic. Výsledkem byly diplomy a fotografie (dokonce s tehdejší hlavou státu Ionem Iliescuem). V rumunském parlamentu se později začaly řešit regulace a odvádění daní z věšteckého a čarodějnického řemesla a objevily se návrhy na postihy za nenaplnění věšteckých předpovědí. Nutno podotknout, že zákon neprošel; někteří poslanci jej prý odmítli z obav, že by se jim mohlo stát „něco zlého“. A při volbě prezidenta v roce 2004 kandidát a tehdejší ministr zahraničí Mircea Geoană, jenž těsně neprošel (mimochodem muž, který přivedl Rumunsko k přístupovým rozhovorům o členství v EU), obvinil prezidentského vítěze Triana Băsescua, že proti němu použil černou magii, konkrétně během klíčové debaty před druhým kolem hlasování, kdy na něj byla údajně seslána negativní energie za pomoci vrăjitoare.

Dnes již čarodějnice nepotkáte na ulici, kde by vás odchytly s nabídkou věštění z ruky či kávové sedliny. Podle závažnosti problému, který klient má, se služba odehrává on-line nebo po telefonu (cena 10–30 eur, ochranný talisman 100 eur), v případě hlubšího problému a nutnosti vyšší frekvence magických rituálů klienti docházejí k nim domů. V tu chvíli se cena šplhá až k tisícovce eur, výjimkou nejsou ani momenty, kdy klient

přepíše na vrăjitoare svůj majetek či jí z vděčnosti platí celoživotní rentu.

Pokud si v tuto chvíli někdo ťuká na čelo a kroutí hlavou nad hloupostí těch, kdo podobné služby využívají, připomeňme si nedávnou aféru u nás, kdy za pochybné praktiky psychosomatické kliniky tučně zaplatila spousta klientů. A u rumunských vrăjitoare nejde jen o zničení sokyně v lásce. Často „řeší“právě zdravotní problémy, se kterými si medicína nedokáže poradit (včetně třeba epilepsie, jež může být dodnes některými věřícími Rumuny převážně ve vesnických oblastech považována za ďáblovu nemoc).

Balancování na hraně

Subjektivního odsudku či náznaku sympatií k řemeslu vrăjitoare se ale v knize nedočkáme.Textová část s akademickým odstupem popisuje průběh a způsob výzkumu ve čtyřiadvaceti rodinách čarodějnic během delšího časového období, konkrétně nahrávání strukturovaných rozhovorů s ženami více generací, z nichž ty starší si ještě pamatují kočování. Řemeslo se dědí z matky na dceru a jsou do něj zasvěcovány už desetileté dívky. Další kapitoly popisují jejich „dress code“, význam barev oděvu či šátku na hlavě a zlatých šperků. Dále zde figurují praktiky bílé a černé magie, předměty, které vrăjitoare používá, a jejich symbolika, i obsah magického košíku – talismany, tarotové karty, byliny sbírané za nočního svitu v konkrétní den, kdy je jejich léčivá síla největší (ve skutečnosti sušená bazalka z běžného trhu), či třeba panenka Barbie se svým protějškem Kenem pro rituály spojené s láskou nebo uřknutím sokyně.

To vše, jak vidno ve fotografické části knihy, se děje v kontextu luxusu a až divadelní stylizace, k níž patří dramatické rozkládání rukama nad křištálovou koulí, obří lastura přiložená k uchu, ohně či používání náboženských symbolů – křížů, obrazů Ježíše, Panny Marie. Všechny tyto pomůcky, tradiční oděvy a gestikulace mají jednoznačný účel – předvést to, co klient očekává. Fotografie skvěle dokumentuje ono balancování na hraně mezi očekávanou mystikou a divadlem.

„Ony se rády předvádějí. Nicméně fakt, že jsme byly studentky, které jim nemohly podobně jako zahraniční produkce za natáčení rozhovorů či fotografování zaplatit, nám umožnil pohled, který jiní odložili jako málo reprezentativní, podle nás však mířil více pod povrch. Vrăjitoare se při rituálech méně kontrolovaly, jako by nás trochu odbývaly, klidně si dělaly selfíčka, která ihned vkládaly na sítě, na což si třeba u platících klientů dávají pozor,“vysvětluje fotografka. „Nebo neměly při focení připravené všechny propriety v magickém košíku, protože si děti třeba zrovna vytáhly Kena na hraní.“

Autorky, kamarádky z dětství, které se potkaly na křesťanských letních táborech, si z rumunského pátrání kromě materiálu přinášejí i osobní bonus. „Zcela určitě nové trendy v oblékání,“smějí se, když vzpomínají na vedlejší efekty mise. „To, že jsme svůj styl oblékání přizpůsobily zvyklostem olašských Romek, tedy dlouhé sukně zakrývající kotníky, výrazné líčení, šperky, upravené vlasy, nám vlastně otevíralo dveře.“Debaty často začínaly například dotazem, kde Slovenky koupily tuhle pěknou sukni.

Výsledkem takto otevřených dveří a hovorů o „sukních“je na místní poměry originální a exkluzivně zpracovaná publikace. A především to, co bylo naznačeno v úvodu: dílo, v němž si věda a umění prokázaly vzájemnou obohacující službu.

(Vrăjitoare Maria campina ve svém domě v Bukurešti)

„Nevěříš v moji sílu, ale někde hluboko v koutku duše přiznáváš, že by to mohla být pravda.“

Když potřebují uvolnit zlo v člověku, přesunují jej do duše zvířete. (Vrăjitoare Natalia s černou slepicí coby součástí rituálu)

Ženy predávajúce nádej Text Ivana Šusterová, fotografie Lucia Sekerková, editor Tomáš Pospěch, knižní grafika Ondřej Kramer / studio Artbureau. Vydala univerzita Tomáše Bati ve Zlíně a Positif, 2017

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.