Tahle země není pro druhé

Izraelský zákon o národě kritizují i špičky tamní armády

Respekt - - Fokus -

PETR Sláma

Mír v Izraeli nenastane, pokud budeme stále zdůrazňovat, že jsme Židé. Musíme objevit, co znamená, že jsme Izraelci,“prohlásil na knižním veletrhu v Praze letos v květnu klasik izraelské literatury Avraham B. Jehošua. V oprýskané hale nádraží Bubny, kde se beseda s několika izraelskými spisovateli konala, nebylo úplně jasné, o čem mluví. Vždyť jaký je mezi židovstvím a izraelstvím rozdíl?

Národní stát

V červenci – a sedmdesát let od založení státu Izrael – tento rozdíl připomněl izraelský ústavní zákon o národě. V Izraeli až dosud namísto ústavy platilo Prohlášení nezávislosti z roku 1948. Podle něj je stát Izrael „založen na svobodě, spravedlnosti a míru ve světle vize izraelských proroků. Všem svým občanům zaručí plnou společenskou a politickou rovnost práv bez rozdílu náboženství, rasy nebo pohlaví.“Přestože se Izrael zrodil z války s arabskými sousedy, byly arabština a také angličtina jeho oficiálními jazyky spolu s hebrejštinou. To se má nyní změnit. Jak napovídá už název nově přijatého zákona, je nyní Izrael definován jako „národní stát židovského národa“. Jediným oficiálním jazykem má být hebrejština, byť se prý i arabština bude těšit zvláštnímu statusu.

Přijetí nového zákona je odpovědí na demografické a politické dilema současné izraelské společnosti. Izrael má v polovině roku 2018 něco přes osm milionů obyvatel, z toho asi šest milionů Židů a zhruba 1,5 milionu Arabů s izraelským občanstvím. Na Západním břehu Jordánu, který Izrael okupuje od roku 1967, dnes žije dalších 3,8 milionu Arabů. Je zjevné, že na území kontrolovaném Izraelem mohou Židé brzy ztratit většinu, a to přesto že již v roce 2005 vyklidili Gazu s jejím 1,5 milionu Arabů.

Západního břehu se přitom Izrael zbavit nemůže a nechce. Od roku 1967 zde také vyrostly desítky moderních, zprvu sice ilegálních, přesto však izraelskou armádou chráněných osad. Z vojenského hlediska zase Západní břeh prakticky rozděluje sever a jih Izraele, jež jsou spojeny pouze úzkým pobřežním pásmem.

Přes palubu

Veřejné debatě v Izraeli v této situaci dominují tři základní teze. Podle první musí Izrael zůstat demokratickým státem. Podle druhé je zároveň židovským státem. Podle třetí stát Izrael z historických, duchovních i pragmatických důvodů znamená „velký Izrael“a zahrnuje také Západní břeh. Všechny tři teze nejsou společně udržitelné a všechny důležité iniciativy izraelské politiky posledních desetiletí jsou debatou o tom, které z nich se vzdát.

Extrémní a dnes zcela marginální hlas z pravé strany politického spektra požaduje odsun Palestinců ze Západního břehu. Takové řešení by znamenalo hodit přes palubu demokratický charakter státu Izrael. Na opačné straně stojí levicoví míroví aktivisté, kteří naopak po desetiletí bojovali za ukončení izraelské okupace a odchod ze Západního břehu. Takový bolestivý územní ústupek by znamenal hodit přes palubu „velký Izrael“.

V kontextu skomírajícího mírového procesu, založeného na dvoustátním řešení, se teď z kruhů mírového tábora ozývá jiný překvapivý návrh. V rozhovoru s Emmou Smetanou pro televizi DVTV ho letos v červenci formuloval právě Avraham B. Jehošua. Podle něj je v okamžiku, kdy samostatný palestinský

stát nemá vedle Izraele šanci na uskutečnění, nutné vytvořit společný stát s Araby ze Západního břehu. „Pokud to neuděláme, potrvá na Západním břehu dál apartheid,“tvrdí Jehošua a argumentuje poměrně zdařilou integrací izraelských Arabů. Jako příklad uvádí soudní proces, v němž v roce 2011 izraelského prezidenta Mošeho Kacava, obviněného ze znásilnění, poslal za mříže arabský soudce.

Je zřejmé, že by navrhované jednostátní řešení narazilo na řadu problémů. Leckomu v Izraeli se protočí panenky při představě, že by v Knesetu usedli také poslanci Hamásu. Jak ale upozorňuje Jehošua, ostatní alternativy jsou ještě méně realistické. Jehošua tedy jazykem zmíněných třech tezí izraelské politiky navrhuje, aby přes palubu letěl exkluzivně židovský charakter státu Izrael.

Drúzové a chasidé

První reakce na přijatý zákon o národě na sebe nenechaly dlouho čekat. Legislativa rozčílila bývalé špičky armády i tajných služeb. Ukázalo se, že premiér Benjamin Netanjahu získal pro jeho přijetí hlasy poslanců náboženských stran, a to výměnou za slib, že nebude tlačit na zavedení povinné vojenské služby pro studenty ortodoxních akademií.

Hochy z ješiv by generálové ještě jakž takž oželeli. Horší je, že se začínají ozývat také izraelští důstojníci, kteří jsou drúzové, tedy příslušníci arabské sekty loajální Izraeli. Se službou v armádě prý končí, nebudou nasazovat životy pro stát, který z nich dělá občany druhé kategorie. Jejich ztráta by izraelskou armádu bolela podstatně víc.

Kritika zní i z nejvyšších pater izraelské politiky. Prezident Reuven Rivlin, Netanjahuův spolustraník z Likudu, se před hlasováním pokusil přesvědčit poslance, aby pro zákon nehlasovali. „Uškodí to židovskému národu, Židům v celém světě i ve státě Izrael,“napsal jim v otevřeném dopise. I přes toto naléhání byl zákon přijat. Pravidlo o třech tezích izraelské politiky, z nichž jedna vždy musí přes palubu, ale platí dál. Autor vyučuje Starý zákon na ETF UK.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.