Nakažlivá posedlost

Debut, který aspiruje na objev roku, skládá příběh z Prahy i Tokia

Respekt - - Kultura / Literatura - KaTEřina čoPJaKová Autorka je spolupracovnicí redakce.

Komplikovaná a zároveň čtivá kniha je sice protimluv, ale přesně charakterizuje debut Anny Cimy Probudím se na Šibuji. Třísetstránkový román sedmadvacetileté autorky sklízí chválu u čtenářů i kritiků a pravidelně zaznívají slova o cenách, které ho neminou. Čerstvá absolventka japanologie tu předkládá čtenářům mnohovrstevnatý a pečlivě promyšlený příběh, přesto zde vřou vášně prudší než zemětřesení.

Nejedná se však o klasickou love story milostnou, nýbrž intelektuální. Hlavní hrdinkou je Jana, autorčino alter ego, skrze nějž se Cima vyznává z absolutní lásky ke svému oboru; naplno, důvěrně a se smyslem pro detail tu uplatňuje japonské znalosti i zkušenosti. S nadsázkou by se dalo říct, že se jedná o román snaživky či šprtky, ale sama hrdinka si ze své zarytosti střílí se zdravou sebedůvěrou. A posílá světu jednoduchou, přitom plnokrevnou zprávu: práce má být vášeň, ale už ne posedlost.

Nemůžu pít, ale můžu se učit

Čtenář od počátku sleduje v deseti kapitolách dvě základní linie: Janu coby pětadvacetiletou vysokoškolačku, rozhodnutou přeložit povídku neznámého a již zesnulého japonského autora – a Janu sedmnáctiletou, která odcestovala na studijní a poznávací pobyt do Tokia, jenže se z něj nějak nevrátila. Její touha studovat japanologii byla tak silná, že duchem uvízla v nejrušnější tokijské čtvrti Šibuja. Tady se potuluje, neschopná jíst či pít, být slyšena nebo si zavolat pomoc. Jana-vysokoškolačka zatím v Praze pečlivě studuje, katalogizuje v univerzitní knihovně a trpí asociálností doktoranda Viktora Klímy, s nímž se seznámí a spolupracuje.

Linie ducha rozšiřuje žánrový rejstřík až k mysterióznímu thrilleru. „Tady Šibuja, tady Šibuja. Volám Prahu. Nic. Nekonečný, na nervy jdoucí tútání,“popisuje kniha sugestivně uvíznutí v čase i prostoru, kdy není možné zvolit nejjednodušší způsob dneška při volání o pomoc. Jana je sice ve vysněné zemi, ale nemůže ji ochutnat ani si promluvit s lidmi. Dokonce ji místní obyvatelé ani nevidí, procházejí jí bez zastavení jako otravným oparem. Tísnivá atmosféra osamělosti, která se stala vězením, připomene pilíře japonské popkultury – mangy a hororové filmy. Komiks Ghost in the Shell, román Stačí jen zabíjet, ale i poetičtější prózy Harukiho Murakamiho.

Leitmotiv rozpolcení, který Cima používá coby zásadního tvořitele zápletky, není pro českou literaturu zrovna typický, v japonské tvorbě je obvyklejší. O ztělesněných obsesivních myšlenkách, které žijí nezávisle na původním těle, vypráví často japonská lidová slovesnost. Autorka si z ní právě po vzoru tamních hororů hojně půjčuje, ale Janin zamrzlý duch není démon, který se vymkl kontrole, právě naopak – zachrání lidský život a přeje si spojit se se svým původním já.

Tomu napomůže třetí linie příběhu, pátrání po tajemství fiktivního spisovatele Kijomarua Kawašity. Když Jana objeví Kawašitovu povídku s klíčovým titulem Rozdvojení, má intenzivní pocit, že se mu musí věnovat, a rozhodne se přeložit jeho prózu Milenci. Nedbajíc moderní literární teorie, která pohřbila autora a soustředí se na text, pátrá usilovně po jeho životě. Jde dokonce tak daleko, že vyhledá jeho stále živou manželku – devadesátiletou zapšklou stařenu, která jí prozradí, proč spisovatel spáchal sebevraždu. Kawašitova linie je v podstatě spojkou, formální i vypravěčskou. A díky odhalení jeho temného rodinného tajemství se také obě Jany opět sejdou.

Fascinace oborem

Cima pravidelně protkává vyprávění termíny z literární teorie a výlety do japonské historie, ale stejně tak používá reálné prostředí budov Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, až lze mluvit o jakémsi domácím druhu univerzitního románu. Není zdaleka tak sarkastický jako jeho starší britský bratr; je spíše literární verzí diplomové práce, ale vyznačuje se svébytností. A v době, kdy humanitní vědy hájí znovu své právo na existenci na akademické půdě, je sebevědomá óda na filologii minimálně překvapivým tématem. Zmínky o Rolandu Barthesovi nebo postmoderně jsou přitom umně včleněny do textu, který je psán hovorovou češtinou a netrpí snobstvím ani samoúčelností. Dialogy tečou svižně a bez větších zádrhelů. Fascinace oborem se tak z autorky, potažmo z hlavní hrdinky přenáší přímo na čtenáře, který se rovněž stává badatelem. Zažívá dobrodružství, jako je hledání nejvýstižnějších slov při překladu nebo zkoumání reálií coby vodítek ke smyslu díla. Pro Janu je studium životem a život studiem, není zde místo pro teorii a pro praxi; obé se prolíná a doplňuje. A vše se musí prolnout i v knize, aby se linie spojily v pointě.

Jana má vlastně hodně společného s hlavním hrdinou Murakamiho románu Kafka na pobřeží. Rovněž absolvuje složitou cestu, aby na ní prošla vnitřní proměnou. A pozná lásku, aby o ni vzápětí přišla. Právě zde se ale možná projevuje autorčina nezkušenost: emočně vypjatější situace spíše naznačuje, než trefně vykresluje, a erotické napětí raději opatrně opouští. Vlastně je překvapivě cudná, až stydlivá – a civilní konec, kdy se vše opět stáčí k milovanému oboru, je jí zjevně přirozenější.

Probudím se na Šibuji představuje autorku s výjimečným citem pro kompozici, intelektuálku a vypravěčku, která si chce hrát. Kombinování několika žánrů a druhů textu (hovorově vyprávěný Janin příběh, spisovně napsaná povídka fiktivního autora ze začátku 20. století anebo dva úryvky z téhož překladu) nedává čtenáři nic zadarmo a nutí jej, aby se zapojil. Ale právě v tom tkví zároveň síla příběhu. Cima dokázala napsat tak dobrou knihu o své posedlosti, až ji přenesla na čtenáře: na internetových fórech se nejčastěji shodují, že se nemohli odtrhnout a přečetli ji najednou.

Pro hrdinku Janu je studium životem a život studiem.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.