Jako černoši

Respekt - - Téma -

dené války pokračovaly dál. V posledních letech se západní demokratické společnosti začaly chovat jinak, než Fukuyamovo dílo předpokládalo. Vlastně se zdá, že se staly samy sobě největším nepřítelem: rozklížit západní spojenectví, rozkolísat demokratické instituce a kapitalistický volný obchod se možná nepodařilo Kremlu s jeho jaderným arzenálem, nyní se o to ale pokouší sám západní volič se svou nově objevenou slabostí pro populistické vůdce s autokratickými sklony. Fukuyama se ve své nové knize snaží pochopit, proč to volič dělá a proč mu dosažený stav společnosti vlastně nestačí. V názvu je část odpovědi, studie se jmenuje Identity: The Demand for Dignity and the Politics of Resentment (Identita: Požadavek důstojnosti a politika nenávisti). Klíčovým slovem Fukuyamových úvah je ona touha po důstojnosti nebo také hrdosti, uznání či sebeúctě. Právě ona je hnacím motorem svárů různých znepřátelených skupin voličů. Ve Fukuyamově studii nejde o obvyklé nadávání na bílé manuálně pracující muže, podstata problému je obecnější a zdaleka se netýká pouze populistických nacionalistů. Slabým místem v úvahách o věčném vítězství demokracie a kapitalismu byla nedostatečná pozornost věnovaná obecné lidské povaze.

Vítězství liberalismu bylo totiž považováno za vítězství racionality. Dosažená společnost měla být pokud možno meritokratická, založená na odměňování schopností, talentu a píle. Uznání je tak teoreticky otevřeno každému, nezná bariéry sociálních tříd a různých předsudků. Pokud se teď někdo při čtení ušklíbl, narazil právě na slabý článek celé věci. Zaprvé, zvítězí jenom někteří. Zadruhé, je hrací pole, slovy dalšího propagátora oné doby Thomase Friedmana, pravdu tak úžasně rovné? Odpovědí na pochybnosti je úspěch společnosti jako celku. Jistě, uznání se dostává především těm nejschopnějším, profituje ale celá společnost, „příliv zvedá všechny lodě“, jak se tradovalo. Tímto směrem také běží celá řada různých publikací vyplněných statistikami o tom, jak náramně dobře si lidstvo včetně Západu vlastně vede. Stačí si přečíst nedávnou knihu lingvisty a psychologa Stevena Pinkera Enlightenment Now (Osvícenství tady a teď) nebo starší klasiku britského genetika Matta Ridleyho Racionální optimista. Podle většiny dostupných údajů lidstvo bohatne, lidé žijí stále déle, jsou čím dál zdravější, stále svobodnější, čím dál méně válčí a tak dále. Pokud jde o naše Česko, země nikdy nebyla tak bohatá a životní úroveň jejích obyvatel tak vysoká, je demokratická, svobodná, v podstatě bez svazujících hranic a bezpečně uhnízděná v mocných mezinárodních společenstvích. Návštěva z vesmíru by nicméně u debat v místní hospodě tento fakt nejspíš vůbec nezaznamenala. Místo toho by si vyslechla stížnosti a výsměch na adresu všeho, co se dnes odehrává mimo soukromí jednotlivých domácností. Racionální optimismus, jenž by z odstupu hodnotil úspěch celé společnosti, není na pořadu dne, absolutní čísla o všeobecné prosperitě nikoho příliš nezajímají.

Co lidi naopak zajímá, je uznání jejich vlastní výjimečnosti. Nejde o ironii, moderní člověk prošel složitým historickým vývojem, který Fukuyama poutavě mapuje od platonských dialogů přes protestantskou teologii a osvícenství až k Hegelovi, a došel k přesvědčení o své vlastní vnitřní nezaměnitelné hodnotě, jež je

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.