Chodit jako chlap

Respekt - - Téma -

liberál), si navíc všímají, že vzájemné vymezování je stále více jednosměrným provozem založeným na pocitu, že pouze příslušníci jednotlivých „identit“mohou díky své specifické „živoucí zkušenosti“chápat rozsah své křivdy a nikdo zvnějšku jim do toho nemá co mluvit. „Jakožto X (třeba černošský gay) tvrdím, že…“je prý klasickým obratem dneška. „A jakožto (třeba černošského gaye) mě uráží, když ty tvrdíš, že…“je pak obvyklá odpověď na nesouhlasný názor.

Ke kritice intelektuálního prostředí v univerzitních kampusech se vrací nezávisle na sobě řada autorů, částečně asi proto, že se v něm sami pohybují, částečně ale také kvůli tomu, že se stalo předobrazem fungování celé společnosti. Zmíněný Lilla například upozorňuje, že Demokratická strana jako politický nástroj americké levice přijala stejný model vidění světa. V době vzniku jeho knihy prý nebylo na stranických webových stránkách možné vůbec nalézt nějaký jednotný program pro celou americkou společnost. Místo něj zájemce narazil pouze na odkaz k sedmnácti různým kategoriím jako LGBT komunita, původní Američané, asijští Američané a obyvatelé tichomořských ostrovů, Afroameričané, za nímž se nacházely separátní programy ušité na míru každé skupině (v době vzniku tohoto článku se již situace změnila). „Můžete mít pocit, že jste se ocitli na stránkách libanonské vlády – a nikoli strany s vizí americké budoucnosti,“píše profesor Lilla.

U politické konkurence vpravo – republikánů – zájemce jednotný program najde. K tomu je však třeba dodat, že dnešní republikáni dávno reprezentují v podstatě pouze jednu „identitu“– stejně vyhraněnou a militantní, tu, která se nejdříve zformovala jako Tea Party a nyní se proměnila ve voliče Donalda Trumpa. Podstatou dnešního problému je totiž skutečnost, že původní taktiku prosazování kolektivních zájmů menšin se stejnou vehemencí přijala i stále se tenčící většina. Výsledkem je jakýsi rozpad současné společnosti na nesourodé „kmeny“, jež si jdou vzájemně po krku.

Pro mnohé je politika identit vlastně skutečně zásadní hrozbou liberální demokracii – podobně jako když na Blízkém východě systematicky krachují pokusy zavést demokracii v kmenových a etnicky zcela rozklížených společnostech, například v Iráku. Sunnité volí výhradně sunnity, šíité zase šíity. A mimochodem, v této logice a atmosféře nemůže být vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách žádným překvapením: jeho „sunnité“, tedy konzervativněji běloši s nižším vzděláním a pocitem ekonomické neúspěšnosti, mají v zemi pořád ještě dostatečné početní zastoupení. Pokud se někdo v tuto chvíli ptá, jak to souvisí s Českem, odpověď zní, že přeneseně. Nová politická technika se samozřejmě nastěhovala i do Evropy. Důležité je přitom chápat, že – jak ukazuje právě třeba univerzitní prostředí – rozdělování lidí do různých skupin je vlastně hodně tvárná záležitost a lze s ní aktivně pracovat. „Pražská kavárna“je například skupina či „identita“, o jejíž existenci ještě před pár lety neměli tušení ani její vlastní příslušníci. Pak si ji nicméně definoval prezident Miloš Zeman, aby svým stoupencům umožnil semknout se proti údajným nepřátelům, a nový tektonický zlom v české společnosti byl na světě.

Jak plastické hranice identity mohou být, ukazuje například ghansko-britský filozof Kwame Anthony Appiah ve své pozoruhodné knize The Lies That Bind (Lži, jež nás k sobě poutají). Ani pojmy jako „národ“nebo „kultura“nejsou vlastně při podrobném 17

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.