Společně

Respekt - - Téma - Www.resPekt.cz/audio

pohledu zdaleka tak intuitivně uchopitelné, jak se zdají být. Když například bývalý britský ministr zahraničí Boris Johnson v roce 2016 prohlásil, že „brexit je o právu obyvatel této země určovat vlastní osud“, koho přesně tím myslel? Obyvatele Londýna, kteří masově hlasovali pro setrvání v EU? Skoty, kteří chtěli to samé, a o dva roky dříve jich dokonce více než čtyřicet procent hlasovalo pro odtržení od Velké Británie?

Debata o národu je podobně jako v případě jakékoli jiné kategorie vlastně vždy debatou o tom, kdo do ní vlastně patří. Mimochodem, docela legračně vychází z takového rozboru i tak zdánlivě samozřejmá věc, jakou je požadavek rozlišování lidstva na muže a ženy „pohledem do klína“, jehož se nedávno v apokalyptickém projevu v katedrále sv. Víta dožadoval kněz Petr Piťha. Kwame Appiah přitom nerazí žádnou supermoderní genderovou teorii, pouze upozorňuje, že kromě standardní kombinace chromozomů určujících pohlaví dochází zhruba u jednoho Američana ze sta ke kombinaci nestandardní, což má také za následek neobvyklé vnější projevy, třeba zformování mužských pohlavních orgánů doplněných vaječníky. Jedno procento přeneseno na české poměry znamená sto tisíc lidí, zhruba jedno krajské město. Když se tak kněz dovolává selského rozumu, říká především to, že není pediatr ani gynekolog, a tudíž úplně přesně netuší, co se v klíně jeho spoluobčanů vlastně nachází.

Appiah ale zároveň upozorňuje, že podobné hrubě nahozené kategorie mají pro nás zásadní smysl. Kdybychom měli každého člověka vnímat při náhodném setkání jako svébytnou individualitu, náš mozek by pravděpodobně pod náporem informací brzy zkolaboval. Povrchní rozlišení na muže a ženy tak při běžném kontaktu obvykle postačí, na detaily může v případě zájmu dojít později. Experimenty ostatně ukazují, že již několikaměsíční děti mají tendenci rozřazovat svět do obecných kategorií zcela přirozeně, nikdo je to nemusí učit. Automaticky také předpokládají (byť třeba nepřesně), že předměty či osoby sdružené pod jednou nálepkou sdílejí společné vlastnosti.

A částečně to je i pravda, protože přijatá identita vlastně slouží také jako návod, jak ve světě fungovat. Lidé běžně přijímají společné vnější znaky spojené s „jejich“skupinou: který evropský muž by například v parném létě vyrazil na nákup v příjemně povlávající sukni? Muži mají nejen jinak specificky poskládané chromozomy, ze zvyku ale také jinak chodí, používají jinou kadenci hlasu, volí jiné pohyby rukou. Je to pohodlné, svým způsobem tak vysílají svému okolí signál, že jsou bezpečně předvídatelní, a okolí je tak také akceptuje. V dramatu zmatené doby právě tenhle požadavek nabývá na významu. Ostatně, ne každý úplně touží být výjimečnou individualitou. Pro mnohé z nás se důstojnost nachází především uvnitř skupiny lidí, kteří, přeneseně řečeno, chodí jako my. Z celé dnešní vypjaté situace plynou nicméně varovné věci. Kwame Appiah například připomíná sociologické výzkumy, podle nichž děti nejen přirozeně dělí svět pod různé nálepky, stejně tak přirozeně vytvářejí mezi „svou“skupinou a ostatními nepřátelské napětí, pokud tomu dospělí nechají přirozený průběh. Cituje přitom klasický experiment, v němž dvěma dětským skupinám, kempujícím mírumilovně každá zvlášť v lese, stačilo oznámení, že se v jejich blízkosti pohybuje jiná, konkurenční skupina dětí, k tomu, aby téměř okamžitě naprosto změnily své chování. Vznikly bojové přezdívky i hanlivé nálepky protivníka. Skupiny si začaly připisovat kolektivní vlastnosti – lichotivé sobě, odpudivé těm druhým. Zakrátko „vlajky hořely, chatky byly vypleněny, kameny sesbírány, aby mohly být využity jako zbraně“, píše Appiah. To vše v horizontu čtyř dní a v reakci na skupinu, o jejíž existenci neměly děti na počátku ani tušení. A ani se nemusela jmenovat pražská kavárna.

Zdá se vlastně, že soudržnost společnosti je méně samozřejmá věc, než se mohlo dříve, tváří v tvář vnějšímu ideologickému nepříteli, zdát. Ne snad, že by si lidé na Západě dříve „nedávali do zubů“, v nikdy nekončícím sporu o budoucnost se ostatně skrývá celé kouzlo i síla svobodné společnosti. Autoři se shodují, že z politiky identit nelze jednoduše uniknout, je součástí lidské přirozenosti, které jsme před třiceti lety nevěnovali pozornost. Zároveň je ale jasné, že jde o tvárnou záležitost, s níž se dá pracovat. Trend k věčnému zužování a vymezování lze otočit a hledat znovu společného jmenovatele. Dřív jím byla nepřátelská ideologie, dnes si můžeme být vědomi toho, že svou svobodu ohrožujeme sami.

Přesný návod samozřejmě nikde dopředu připravený není. Různí autoři se v něm rozcházejí podle svého temperamentu. Fukuyama například tvrdí, že zastřešujícím těžištěm, nadřazeným jednotlivým „bublinám“identit, musí zůstat stát ve svých hranicích. Jde mu však výslovně o to, aby takový útvar nebyl definován etnicky, ale podobně jako Spojené státy přihlášením se jeho obyvatel ke vzájemně sdíleným hodnotám. Evropanům konkrétně radí, aby zavedli společné evropské občanství. Horuje také pro zavedení či obnovení jakési „národní občanské služby“, jež by měla vojenskou nebo civilní podobu a do níž by mladí lidé odcházeli sloužit a zažívat pocit občanské sounáležitosti, mimo skořápky svých vlastních identit. Podobný program ostatně voliči ve volbách posvětili francouzskému prezidentovi Emmanuelu Macronovi.

Zvýšení odpovědnosti je vůbec společným tématem. Autoři si stěžují, jak se společnost proměnila především v nesourodý mišmaš komunit, jež se definují hlavně svými nároky. Kennedyovská otázka „co můžeš udělat pro společnost“prý dnes zní jako z jiného vesmíru a je pro část společnosti téměř urážlivá. Padají tady samozřejmě návrhy na lepší občanské vzdělávání ve školách a třeba opět Fukuyama neváhá podtrhnout, že přistěhovalci, kteří jsou jedním z ústředních bodů nářků dnešní společnosti, musí skutečně podstoupit náročný program a vyhovět jazykovým a znalostním požadavkům, pokud chtějí získat právo k pobytu. Právě z tohoto návrhu ale rychle vyskočí skutečný problém: zatímco nově příchozí se budou biflovat dějiny a deklinace, kdo přezkouší ze znalostí fungování vlastní společnosti starousedlíky?

Hledání nové, společné identity je však zjevně úkolem dneška. Jako vždy, povstat musí zdola i shora, od občanů i politických elit, které musí takovou alternativu aktivně nabízet. Současný vývoj jde opačným směrem a je nebezpečný. Nic není prohrané, svoboda však nikdy není jistá a zaručená.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.