Pozor, klesáme

Respekt - - Fokus Kontext -

Po prvotní analýze získaných dat se před redakcí objevil příběh, který novináři přes všechny problematické okolnosti získání oněch informací považovali za důležité zveřejnit. Pointou pro ně bylo zjištění, že tajné služby Spojených států sbírají obrovské množství dat o svých občanech, což podle analýz Guardianu porušuje tamní zákony. Začala proto příprava textu. Telefonické hovory byly jen na zašifrovaných přístrojích, data se zpracovávala pouze na počítačích, které nikdy nebyly připojené k internetu, byla na nich nastavena nejpřísnější hesla a u vchodu do místnosti stála čtyřiadvacet hodin hlídka.

Rusbridger přizval ke spolupráci i další média (The New York Times a The Washington Post), což není úplně běžné. Jak ale uvádí, nechuť z pomáhání konkurenci tady vyrovnával fakt, že více médií bude těžké případně zastavit ve snaze informace publikovat. Obě zámořské redakce však musely slíbit, že ze Snowdenových dat se použijí jen ta týkající se sběru informací o běžných občanech. Žádná vojenská data a tajnosti vztahující se například k válce v Afghánistánu použita nebudou.

Po celou dobu každou řádku kontrolovali právníci různých zaměření, novináři byli i v kontaktu s tajnými službami, aby případně nějaká informace neohrozila konkrétní lidi. Opatrní byli také při přípravě textů, když byl nějaký hotov, svolal se „celý tým redaktorů a editorů a četli koncept článku nahlas. Oko totiž může občas přeskočit nesrovnalost či chybu. Pomalé čtení ve skupině odhaluje nedostatky mnohem efektivněji,“píše Rusbridger. Nicméně zatímco hledání chyb a nedostatků lze podniknout společně, odpovědnost za publikování nese jen jeden člověk. „Někdo musí udělat to rozhodnutí: a to šéfredaktor,“vysvětluje. Ostatně v celé knize několikrát zdůrazňuje, že sice považuje za zásadní vést debaty s lidmi v redakci o různých tématech, ale redakci nelze vést kolektivně, ansámbl musí dirigovat jeden člověk. Ale zpět ke Snowdenovi, šéfredaktor Guardianu uvádí, kudy se ubíraly jeho myšlenky: „Tohle je článek, který mě může dostat do vězení. Stojí za to?“A dále: „Je tu jednoznačný veřejný zájem pro publikování?“Vytvořil si prý seznam, na kterém si napsal pro a proti. Zjištění, že stát sbírá informace, které sbírat nemá, a nikdo o tom neví, z jeho pohledu převážilo nad vším ostatním. Texty vyšly a vyvolaly obrovskou reakci – mimo jiné i kritiku, hrozbu zastavení novin, vyšetřování.

Jako velmi prozíravé se ukázalo rozhodnutí šéfredaktora Guardianu nenechat se strhnout senzacechtivostí a nepublikovat informace týkající se válečných konfliktů a podobně. Soudy a následně i odborníci (dokonce i bývalí představitelé tajných služeb) tak posléze začali dávat za pravdu redakci. Žádná vláda by neměla sbírat tolik dat o svých občanech a upozornění na tento fakt je ve veřejném zájmu. Články tak vedly ke změně zákonů, pravidel a větší kontrole dat. Souběžně s tímto případem ale běží příběh zcela jiný. A jeho kořeny lze nalézt už v prvních letech šéfredaktorování Alana Rusbridgera. Záhy poté, co se ujal vedení redakce, začal objíždět Spojené státy s cílem zjistit, jak se bude mediální trh měnit pod vlivem nastupujícího internetu.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.