Jednou to přece musí vyjít

Respekt - - Jeden Den -

Vstávám jako každý den kolem sedmé hodiny. Celý namotivovaný a nabuzený začínám svůj další den, protože přece už se sebou po prvním měsíci na vysoké škole musím něco udělat. Následně se asi půl hodiny převaluji z místa na místo a pomalu mi dochází, že tu přednášku o mineralogii v osm asi opravdu nestihnu. I přes tenhle fakt ale konečně vstávám.

Řeknu si, že jsem líný a budižkničemu. Sjedu všechny sociální sítě, odepíšu přátelům, což mi dodává pocit důležitosti a toho, že mám co dělat. Přitom pomalu snídám míchaná vejce, abych naplnil dnešní hladinu proteinů a mohl splnit svůj cíl přibrání na váze. Ale už v tu chvíli je mi jasné, že to stejně všechno večer zabiju pivem. Nicméně za ten pocit motivace mi to stojí.

Kolem půl deváté nastupuji na stanici metra Petřiny a odjíždím směr Albertov na přednášku, ze které stejně už nic mít nebudu. Budu mít totiž hodinové zpoždění, ale z pocitu toho, že „přece musím studovat, a když sedím v té lavici, tak to vlastně znamená, že se učím a připadám si zaměstnaný“, na přednášku dojedu. Dávám pět minut pozor a sleduji různé tvary krystalů a druhů minerálů, snažím se vštípit si lásku ke geologii a hledám motivaci nesáhnout do kapsy pro mobil a psát přátelům, jak nevím co se životem a potřebuji okamžitě životní změnu a jinou školu. Jenže marně. Mobil beru do ruky a okamžitě si stěžuji lidem na sockách, kteří mají můj neskutečný obdiv, že mé zoufání snášejí a snaží se mě podpořit. Dostanu pár zpráv o tom, jak bude vše dobré a že příští rok to vyjde na školu, na kterou chci.

Po konci přednášky jako první vítězoslavně opouštím místnost. Za mnou se ozývá dozvuk výkladu o pinakoidech a já se deru do menzy, abych doplnil proteiny. V jídelně zjišťuju, že mi opět nic nebude chutnat, ale vyberu si to, kde je maso a rýže, protože to doporučoval jeden kulturista z Instagramu, který si zároveň při obědě opět prohlížím a prohlubuji tím svou depresi, když vidím, jak jsou všichni moji kamarádi šťastní. S dobrým pocitem odcházím a těším se už konečně na svou první kávu dne.Ta mi opět dodá potřebnou dobrou náladu.

„To přece bude všechno dobrý, ode dneška se oprošťuju od sociálních sítí a budu se připravovat na přijímačky na novou školu! Žádný alkohol a budu konečně pořádně spát,“říkám si v hlavě, jak dopíjím, abych stihl matematiku od tří odpoledne.

Vejdu do místnosti s natěšeným výrazem, otevírám sešit a po asi deseti minutách opět koukám do mobilu a stěžuju si spolu se svým kolegou po pravici, jak nás to nebaví a co tady sakra děláme. Zbytek přednášky úspěšně prospím.

Opět odjíždím z Albertova tentokrát do posilovny, kde hledám poslední možnost dát dnešnímu dni smysl. Ta ale odchází s prvními kroky mezi natestosteronované borce, kteří jsou třikrát větší než já a dávají mi to silně najevo.

Zacvičím si a s posledním zbytkem důstojnosti odcházím do sprchy. Poté píšu bratrovi, jestli by náhodou nechtěl na jedno, ale dnes opravdu jen na jedno, protože zítra musím vstávat a dělat ze sebe lepšího člověka, když se to dneska zase nepovedlo.

Sedneme si tedy do hospody a vypijeme pět piv. Po upřímném a milém bratrském rozhovoru odcházím domů a v hlavě mám milion scénářů, jak se stát lepším a jak už konečně ukázat všem těm šťastným lidem na Instagramu, že já mám přece taky fajn život!

Doma v posteli odinstalovávám všechny sociální sítě, i když vím, že je stejně ráno zase v telefonu budu mít, a usínám s pocitem, že to třeba zítra konečně vyjde.

X Jakub Hauser,

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.