Kvalitní seriály v České televizi

Česká televize zkouší naskočit na vlnu quality TV. Aktuální seriály naznačují, že to jde.

Respekt - - Obsah - Jindřiška Bláhová

Aby se to líbilo tak trochu všem, ale s nevyřčenou poznámkou, že úplně nadšený z toho asi nebude nikdo.Takhle by se dala stručně popsat dosavadní strategie České televize na poli televizních seriálů. Veřejnoprávní stanice v uplynulé dekádě, kdy svět zažíval druhou vlnu boomu takzvané kvalitní televize a stanice jako Netflix, Showtime, FX, britská ITV nebo dánská DR přicházely s výraznými díly posouvajícími pravidla seriálové produkce, ČT dávala přednost konzervativním formátům jako krimi (Doktor Martin či Strážmistr Topinka) nebo historické soap opery (Já, Mattoni, První republika či Bohéma). S oběma má letité zkušenosti a míří jimi primárně na střední generaci diváků, které považuje za své hlavní publikum. Prostor pro mladší diváky a tematicky i formálně odvážnější seriály mezitím zaplnila on-line televize Stream s projekty jako Kancelář Blaník nebo Semestr. Rok 2018 ale končí pro Českou televizi na seriálovém výsluní díky čtyřdílné minisérii z transformačních devadesátých let Rédl.

Dílo mladého slovenského scenáristy Mira Šifry v režii veterána Jana Hřebejka je v českém kontextu označováno za seriálovou událost právě končícího roku. Začínalo se však podobně ambiciózně, byť v klasičtějším komediálním žánru: seriálem Petra Zelenky Dabing Street. V mezidobí se na veřejnoprávní obrazovce objevila ceněná dvojdílná Dukla 61 o důlním neštěstí, Metanol o kauze hromadné otravy alkoholem nebo seriál Lynč. A čistě statisticky platí, že ČT v posledních pěti letech každý rok vyprodukovala aspoň jeden výrazný seriálový projekt – od Českého století přes Kosmo po Svět pod hlavou. Rok 2018 tedy navzdory silným slovům nemusí být nutně zásadním obratem. Rédl se ale přece jen liší – a to výjimečně temným pojetím, na nějž jsou zvyklí spíše diváci HBO. Jeho úspěch by mohl signalizovat větší ochotu ČT pouštět se (byť se značným zpožděním oproti světové tvorbě) dál do méně bezpečného a ozkoušeného terénu.

Porozuměl jsem

„Asi se to chytilo do nějaké nálady společnosti. Vůbec jsem nečekal, že budou lidé řešit, do jaké míry je to reálné a do jaké míry tyhle věci ovlivnily to, co se děje dnes,“komentoval scenárista Miro Šifra nedávno pro Český rozhlas pozitivní ohlasy na Rédla. Ona „nálada“, kterou hodně ovlivňuje fakt, že je premiérem soudem uznaný agent StB, je však u seriálu jen podpůrným důvodem úspěchu. Rédl, který vypráví do velké míry o komunistických tajných službách, v první řadě drží krok – i když možná občas škobrtne – s moderní seriálovou tvorbou, která je často drsná, znepokojivá a odmítá příjemné iluze o realitě: politické, společenské či lidské existence. Zároveň ctí i posouvá žánrová pravidla a vyprávění zabydluje nejednoznačnými postavami.

Rédl je zasazený na počátek devadesátých let, pár let po revoluci a pár dní před rozpadem Československa. Titulní vojenský prokurátor má na starosti kauzu bývalého šéfa StB (předobrazem je stále žijící Alojz Lorenc), který je po pádu režimu stíhán. Zároveň se připlete k případu zavražděného studenta, jenž pracoval na systému sledujícím vlaky. Ze zdánlivě obyčej-

ného zločinu se vyvine kauza, v níž záhadně mizí ruské zbraně a která sahá do nejvyšších pater bývalého komunistického establishmentu. Šifra napsal Rédla jako diplomovou práci na katedře scenáristiky na FAMU. Už jeho debut Rudý kapitán vzbudil ohlas díky práci s žánrovými pravidly a propracované psychologii postav. ČT Rédla vyrobila v tvůrčí skupině Jana Šterna, kam scénář přinesl šéf katedry Petr Jarchovský. Odtud byl jen krok k režisérovi, s nímž Jarchovského pojí léta spolupráce. „Považuji jej za šťastný příklad toho, když režisér dobře porozumí scénáři,“prohlásil Jan Hřebejk v rozhovoru pro Respekt o Rédlovi. Spojení mladých očí a pokorného přístupu k žánru, jež do projektu přinesl Šifra, s režisérskou zkušeností je model, který se vyplatil. Po prvním, lehce lavírujícím dílu seriál ukazující mrazivé propojení nových a starých elit během transformace i korupci systému a povah, uhání suverénně vpřed. S každým dalším dílem vtahuje do ušpiněného světa, na nějž se pomalu zapomnělo, ale který je stále v mnoha ohledech s námi.

Není to automatické

Předpovídat výsledek je přirozeně ošidné. Třeba zmíněný seriál Lynč éterem prošuměl bez většího ohlasu. V mnoha ohledech i pochopitelně. Projektu, na němž se podílelo v roli scenáristů několik studentů filmových škol, chybí Rédlova jasná tvář a směr. Příběh o vraždě Roma na maloměstě, jíž se snaží přijít na kloub dokumentarista, protože nikdo jiný nemá na odhalení vraha zájem, je chycen uprostřed dvou protichůdných sil. Zkouší podobně jako Pustina z produkce HBO vyprávět o konkrétním místě a dynamice, ale fešácky globálně. Sahá po všech možných vzorech a trendech světové tvorby. Někdy se mu daří lépe (vykreslení soužití uvnitř specifického mikrosvěta, v němž žijí Romové a bílí), jindy méně (postava těhotné dívky je chodící klišé tabuizovaného traumatu). Je to škoda, protože nabízí dobrou antropologickou linku pravidel života na maloměstě a sociální linku soužití s romským etnikem. Pomáhá tomu i polodokumentární styl. Kdyby se producenti rozhodli důsledněji buď pro lokálně ukotvený paradokument, nebo pro velkolepost velkých seriálů, mohl by být výsledek přesvědčivější. Podstatné však je, že televize dala prostor začínajícím autorům, jakkoli jsou ve vleku globálních vzorů. Ve vleku je v tomhle případě možná i sama Česká televize. Cítí tlak na omlazení divácké základny. A seriál studentů, v němž je hlavním hrdinou dokumentarista-blogger a tématem xenofobie, která více rezonuje s mileniály než s diváky 45+, je odpověď. Nastolené téma ale spadá do temných vod české společnosti – protiromská xenofobie bujela v devadesátých letech stejně jako korupce v Rédlovi –, v nichž by mohla ČT hledat nová témata i pojetí v duchu quality TV.

Komediální žánr Česká televize umí lépe, a občas se u něj dokonce nebojí posouvat hranice. Příkladem je zmíněný seriál Dabing Street. Adaptaci představení Dejvického divadla pro televizi roz- pracoval a režíroval Petr Zelenka. Seriál rozehrává příběh krachujícího dabingového studia, které po smrti manžela zdědí zneuznaná herečka obklopená věrným, ale svérázným týmem. Seriál vzbudil zpočátku pozdvižení frekvencí vulgarit a nekorektního humoru. Nefungují však jako stroj na sbírání laciných lidových bodů. Sprostá slova Zelenka využívá kreativně a vtipně je kontrastuje s tématem dabingu jako českého národního pokladu, které dovádí ad absurdum. K tomu se přidává mystifikující hra s televizními formáty, jež pracovníkům studia procházejí rukama. Pověsti fenoménu, které se těší Dejvické divadlo, využívá ČT dál. Na jaře uvede šestidílný seriál Zkáza Dejvického divadla v režii Miroslava Krobota. Zápletka je prostá: scéna nezíská grant a na provoz musí sehnat peníze jinde. Divácky atraktivní by měl být údajný pohled do zákulisí fungování divadla, u nějž ovšem vždy vyvstává otázka, která je součástí poetiky, zda je možné jej vůbec brát vážně.

V případě Dejvického divadla sází ČT na jistotu. Spojuje se s něčím ozkoušeným, co garantuje diváckou pozornost alespoň v určitých kruzích. Zajímavější je ale jiná tendence, jež se rýsuje v oblasti seriálové tvorby a je spojena s titulem, který sice v roce 2018 vznikl, ale na obrazovky vstoupí naplno – s dvěma díly on-line na konci roku – až po Novém roce. Seriál Most! o xenofobii v sociálně oslabeném severočeském městě je po Okresním přeboru, Čtvrté hvězdě a Trpaslíkovi další spoluprací režiséra Jana Prušinovského a scenáristy Petra Kolečka. Prušinovský si sice odskočil do on-line televizí Stream či Mall, ale tandem si ČT pěstuje jako svébytně autorský. Zde se projevuje efekt institutu kreativních producentů, který v televizi vznikl před šesti lety. Konkrétní producent vybírá látky a autory, jež prosazuje. Za Trpaslíkem i Mostem! stojí Michal Reitler, podepsaný i pod Duklou 61 a Metanolem. Podobný příklad je Robert Sedláček, s nímž zase často spolupracuje Jan Lekeš. Sedláček pod ním právě natáčí detektivku Sever. Scenáristy Rédla se ujal zmíněný Jan Štern. V jeho skupině vzniká aktuálně další krimiseriál podle Šifrova scénáře nazvaný Nelegál z prostředí vietnamské mafie ovládající český trh s pervitinem. Podle synopse se Šifra znovu drží své značky – propojení specifického reálného prostředí s pravidly žánru a jasně definovaným hrdinou. Soustředí se na drogového dealera a policejního informátora, po němž jdou obě strany.

Seriálová produkce České televize se proměňuje pomalu a srovnávat ji s globálními lídry v oblasti quality TV nejde. Na Kavčích horách však vznikají projekty, u nichž je patrná jistá změna v myšlení: že je v pořádku točit seriály pro užší segment publika a není nutné být paralyzován představou neexistujícího většinového diváka. Při pohledu na jiné výstupy veřejnoprávního média, přiškrcené autocenzurou a obavami z politického tlaku, takové projekty vzbuzují naděje. A to není úplně samozřejmé.

cestou k rozvoji české seriálové produkce je vložit více úsilí do posunutí tvorby ve stylu quality Tv za hranice krimi žánru. České televizní kultuře a společnosti by nesmírně prospěly zejména příběhy z oblasti kritických společenských témat: rasismu, chudoby nebo genderové nerovnosti. výzvou je i politické drama či thriller. Potřebujeme Dům z karet adaptovaný na českou televizní řeč a politické poměry. možná by zpříběhování nedemokratických abnormalit zapůsobilo na politické povědomí diváků. Irena Reifová, socioložka médií FSV UK Českým seriálům by pomohlo výraznější zacílení na konkrétní cílové skupiny a menší ohled na „většinového“diváka, který je beztak imaginární. ve světě se osvědčila i větší provázanost s domácí literární scénou – adaptace úspěšných či výrazných knih, jež pomáhají seriálům i domácí literatuře. Antonín Tesař, filmový publicista A2

Zatím nejblíž. Rédl jako příklad možné cesty k jiným seriálům.

Pěstovat si svébytné autory od Dejvic až po Most!

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.