Sentinelci, poslední nekontaktovaný kmen

Příběh Sentinelců, jednoho z posledních nekontaktovaných kmenů, připomíná, jak odlišné mohou být spirituální představy původních obyvatel

Respekt - - Obsah - Petr květina, martina Čížková

Loni v listopadu byl domorodci obývajícími ostrov Severní Sentinel v Bengálském zálivu zabit mladý Američan John A. Chau, který se sem vypravil přes přísný zákaz indických úřadů, aby tu šířil křesťanskou víru. Den předtím mu Sentinelci prostřelili šípem Bibli, kterou držel před sebou jako štít. Přesvědčení, že mu svatá kniha zachránila život, možná zapáleného křesťana utvrdilo ve víře, že je pod Boží ochranou. A tak připlul podruhé.

Chau přitom neohrožoval jen sebe, zákaz přibližovat se k ostrovu má chránit především domorodce. Přenos nějaké běžné choroby představuje pro izolované ostrovany fatální riziko. Seznam původních společností, které nezdecimovaly zbraně cizinců, ale jimi zavlečené nemoci, je velmi dlouhý.

Kauza zabitého misionáře evokující viktoriánskou éru dává připomenout, že na Zemi jsou stále skupiny lidí žijící mimo kontakt s globalizovanou civilizací. Podle odhadu z roku 2013 dosahuje počet izolovaných kmenů celosvětově asi stovky, což by mohlo odpovídat zhruba pěti až deseti tisícům lidí. Je to ale spíš věštění z křišťálové koule, různé kvantifikace totiž směšují dvě alternativy: společnosti, které opravdu dosud nebyly v kontaktu se zbytkem světa, a skupiny, jež o existenci jiného světa sice vědí, záměrně ho však odmítají. Právě tato druhá možnost platí pro většinu známých případů ať už v neproniknutelném pralese Jižní Ameriky, v oblastech Západní Papuy nebo také pro ostrov Sentinel – dějiště loňského příběhu.

Proti puškám a dělům

Sentinel patří geograficky k Andamanským ostrovům, jejichž domorodé obyvatelstvo se dělí na čtyři skupiny: vlastní Andamance (tj. původně obyvatele ostrovů Severní a Střední Andaman, kteří však dnes žijí na ostrově Strait), Džarawy (Střední a Jižní Andaman), Ongie (Malý Andaman) a Sentinelce. Do poloviny 19. století si místní lidé podrželi lovecko-sběračský způsob života a ke všem cizincům se stavěli vyloženě nepřátelsky. Tlaku civilizace však nemohli odolávat dlouho.

Konflikty s příchozími se vyostřily, když roku 1858 založili Britové na ostrůvku Ross u dnešního andamanského města Port Blair trestaneckou kolonii. Indičtí vězni rozšiřovali odlesněný a kultivovaný pás země na hlavním ostrově, což domorodci nesli velmi nelibě a vetřelce opakovaně napadali. Britové zde proto postavili opevněný tábor Aberdeen, jehož posádka trestance střežila a současně je chránila před útoky Andamanců. I na něj si ale domorodci troufli – a možná neuspěli jen kvůli zradě.

Již ve zmíněném roce 1858 uprchlo z kolonie přibližně 130 vězňů, kteří chtěli projít ostrovem napříč a na voru pak přeplout domů do Indie. Místo toho však zemřeli strádáním nebo je místní bojovníci zabili. Jen jednoho uprchlíka ušetřili. Vězně číslo 276 jménem Dudhnath Tewari zasáhly tři šípy, ale z nějakého důvodu ho Andamanci vyléčili a adoptovali. Když se však Tewari dozvěděl, že se proti opevněnému britskému táboru chystá velká výprava domorodých bojovníků, uprchl a varoval britského velitele. Připravení Britové pak v květnu 1859 útok 1500 válečníků rozdrtili – proti puškám a dělům neměli ostrované šanci.

Touto bitvou hlavní odpor Andamanců skončil. Většina místních lovecko-sběračských skupin postupně podléhala tlaku britských a indických kolonizátorů, takže už kolem roku 1880 bylo rozhodnuto, že je třeba přežívajícím zbytkům zajistit ochranu. Od té doby se také datují první vědecké pokusy místní kulturu a společnost nějak popsat. Díky nim víme, že

většinu potravy tito lidé získávali sběrem, například želvích vajec, jamů, medu, plodů chlebovníku, různých druhů larev, divokých citrusů a dalších lesních plodů. Lovili také ryby a na mořském pobřeží hledali kraby a měkkýše. V sušším období od října do února se populace soustřeďovala podél pobřeží, kde zhruba čtyři i více rodin obývalo shluk chat spletených z větví. V monzunové části roku se lidé přesouvali do vnitrozemského lesa a osídlení se rozptýlilo na více míst s menším počtem obyvatel.

Tak pravděpodobně dodnes žijí i obyvatelé ostrova Severní Sentinel. Jistotu nemáme, protože k nim nikdy žádný etnograf nepronikl – už v období prvních kontaktů si Sentinelci vysloužili pověst nevraživých strážců svého ostrova, kteří všechny příchozí vítají salvami šípů. Jak se mnohokrát přesvědčili námořníci i britští koloniální úředníci, dokázali jimi způsobit zranění až do vzdálenosti 45 metrů, do 14 metrů pak jejich lukostřelci zasahovali vždy.

Protože malý ostrov nenabízel žádné komerční využití, nechávali jeho obyvatele kolonizátoři na pokoji. V letech 1879– 1903 prošly ostrovem zřejmě jen dvě oficiální výpravy, přičemž ta druhá odhadla v roce 1903 počet tamních obyvatel na pouhých 100 osob. Místní lidé se před expedicemi ukrývali do lesa, do přímého kontaktu s nimi se však v 19. století několikrát dostali námořníci, jejichž plavidla v tamních nebezpečných vodách zabloudila nebo ztroskotala. Kapitán jedné z lodí v roce 1867 napsal: „Domorodci byli všichni nazí, měli krátké vlasy a červeně obarvené nosy. Doširoka otevřenými ústy vydávali nesrozumitelný zvuk. Některé jejich šípy byly opatřeny kovovými hroty.“Má se za to, že v minulosti i dnes jsou pro ostrovany zdrojem kovu předměty vyplavené na břeh.

Režisér se šípem v noze

Přesuňme se do roku 1974, kdy k ostrovu Severní Sentinel zamířila výprava časopisu National Geographic, aby tu natočila dokument Člověk hledá člověka. Přízeň místních si filmaři chtěli získat dary v podobě plastového autíčka, svázaného živého prasete, kokosových ořechů, panenky a hliníkového nádobí. Nelze však říci, že by se jim to právě dařilo. Už vyložení darů byl problém, protože domorodí bojovníci i tentokrát uvítali příchozí lukostřeleckou salvou. Filmaři se proto na člunu rychle vzdálili a chtěli natáčet z moře, jeden z šípů však zasáhl režiséra do stehna. Kameramanovi se ještě podařilo zachytit vítězoslavný smích střelce a spatřit, jak Sentinelci propichují oštěpem prase i panenku, pohřbívají je do písku a s kokosy a hrnci v rukou mizejí v porostu. Zhroucenému režisérovi ovázali ránu a člun výpravy se rychle vrátil do civilizace.

V osmdesátých letech indická vláda nařídila správním úřadům Andamanských ostrovů navázat se sentinelskými domo-

Ostrov Severní Sentinel

Andamanští domorodci roku 1890 (vlevo) a v roce 2016.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.