S ekonomem Zdeňkem kudrnou

S ekonomem Zdeňkem Kudrnou o tom, co je prosperita a co klam a jak poznat nástup další krize

Respekt - - Obsah - Jiří nádoba

Podle nejnovějších zpráv se Ford chystá v Evropě propustit několik tisíc lidí, The Wall Street Journal píše, že „v reakci na vlnu špatných zpráv pro globální automobilky“. Po letech solidního růstu je prý načase šetřit, kvůli brexitu, obchodním válkám, Dieselgate nebo zpomalení v Číně. Máme se připravit na další krizi?

Ekonomika se odjakživa vyvíjela cyklicky a u aut to platí dvojnásob. Nynější obavy jsou přehnané, neboť všichni mají plné kalhoty z poslední krize, která byla největší za 80 let. Bavme se spíš o obyčejné recesi. Tu ekonomové definují jako pokles ekonomiky dva kvartály po sobě, což se stává tak jednou či dvakrát za dekádu.

U ekonomiky jako by teď bylo v módě mluvit o tom, že dobré časy už trvaly moc dlouho a že se musí něco zlého stát. k tomu tedy není důvod?

O ekonomech se s nadsázkou říká, že předpověděli deset z posledních dvou krizí. Umíme identifikovat rostoucí rizika, ale přesné načasování trefíme spíš náhodou. Mediální ekonomové pak před recesí varují téměř permanentně, protože mají jistotu, že jednou se trefí. Nicméně teď ekonomické indikátory ukazují na zpomalení, které by se nemělo zvrtnout v hlubokou krizi.

Skeptici by možná namítli, že krizi se povedlo posledně jen oddálit a že je tu plno dalších rizik – enormní tištění peněz, vzestup lidí jako Donald Trump, odpor ke globalizaci, ze které Češi tolik těží. Vážně vám to nezní jako hrozba?

Je fakt, že politická rizika jsou dnes největší od konce studené války. Lze si představit extrémní scénář, že všechny ekonomické dohody, na nichž stojí světová ekonomika posledních 70 let, zkolabují. Obchodní válka USA s Čínou může rozvrátit volný obchod, stejně tak i v EU mohou zvítězit populisté a zničit jednotný unijní trh. Ale podle mě je to malování čerta na zeď.

Proč?

Pořád platí, že na každou průšvihovou zprávu lze najít nějakou dobrou. Pokrok se nezastavil a extrémní chudoba, infekční choroby klesají, zatímco vzdělanost a na mnoha místech i bezpečnost rostou. Geopolitická situace možná vypadá vyhroceně, ale v historickém srovnání to není žádný extrém. Stačí se vžít třeba do dob karibské krize nebo do osmdesátých let, kdy hrozil jaderný armagedon. Dlouhodobá perspektiva ukazuje, že zdaleka ne každá vyhrocená situace končí katastroficky. S výjimkou velké krize třicátých let, která vyvrcholila válkou, platí, že základní racionalita nakonec zabrala a klíčoví aktéři se dobrali řešení.

Dá se racionalita čekat i od populistů? Není to protimluv?

Ne všude jsou populisté v roli klíčových hráčů. Anebo zvítězili jen těsně a hraje se o pár procent hlasů, která se překlopí na tu či onu stranu. Je třeba spoléhat na to, že ten druhý tábor zkusí pochopit, proč podpora populistů roste, a něco s tím udělá. Je docela dobře možné, že kdyby se v Česku povedlo včas udělat něco s exekucemi, populistům by to pár procent ukouslo. Například prezidentská volba pak mohla dopadnout jinak.

Zbytečná panika Česká ekonomika má za sebou čtyři solidní roky, čísla v mnoha ohledech nikdy nevypadala lépe. Nálada ve společnosti tomu ale moc neodpovídá. Čím to je?

Globální krize nás připravila o iluze, že návrat do Evropy je definitivním řešením všech problémů. Navíc krize nám přinesla svého druhu novou zkušenost, takže i ten šok byl větší než v západní Evropě, kde méně dramatické pády zažili i dříve.

Dnešní deziluze tedy souvisejí s předchozí krizí?

Když srovnám prvních 20 let po listopadu s těmi posledními deseti, tak předtím nám všechno hrálo do karet. V Evropě i ve světě panovala stabilita a otevřenost, takže bylo snadné získat zahraniční investice a zvládnout transformaci relativně lépe než ostatní. Pak přišla krize, která zpochybnila naši základní orientaci na Západ i očekávání lepší budoucnosti. Výsledkem je nepříjemná nejistota a permanentní strach z toho, co může přijít.

Je k tomu důvod? Hrozí zdejší ekonomice něco fatálního, třeba právě kvůli závislosti na autoprůmyslu?

Myslím, že i tady platí, že to není tak horké. Ano, víme, že výroba aut je hodně cyklické odvětví, a s tím je po tolika dobrých letech nutné počítat. Zároveň se autoprůmysl stěhuje ze západu na východ, takže v Británii je povyk kvůli přesunu pracovních míst na Slovensko, ale nám to hraje do karet. A pokud jde o zatracování dieselu, tak zaprvé našemu autoprůmyslu dominuje výroba součástek, které jsou potřeba do jakéhokoli auta, ať jezdí na elektřinu nebo na naftu. A zadruhé nástup nových pohonů nepřijde tak rychle, aby se firmy nemohly připravit.

Automobilky se tváří, že ano. V roce 2025 má mít každá čtvrtá nově vyrobená škodovka alternativní pohon.

Domnívám se, že půjde o jednu z vizí, o kterých se 40 let říká, že se naplní za deset let. Internet také vznikl v šedesátých letech, ale masově změnil ekonomiku až nedávno. Automobilky své cíle nějak naplní, ale ze začátku spíše kombinací starých a nových technologií v nějakých hybridech. Nástup elektromobility nebude žádná zlomová věc, kvůli níž bychom měli panikařit a bát se, že pozítří tu všechno zkolabuje.

Čína to s elektroauty, zdá se, bere hodně vážně. Dává to i smysl, jako možnost přeskočit jednu vývojovou etapu a smazat náskok Západu. Co když Německu i nám prostě ujede vlak?

Elektromobily dnes tvoří jen pár procent trhu. Co funguje v malém rozsahu, může při masovém rozšiřování narazit na řadu bariér. Třeba kde vzít všechny vzácné kovy do bate-

Když srovnám prvních 20 let po listopadu s těmi posledními deseti, tak předtím nám všechno hrálo do karet.

rií, které se často těží ve válkou rozvrácených zemích, jako je Kongo. Nebo jak zajistit kapacitu elektrické sítě a získat dostatek čisté energie, aby elektromobily byly skutečně ekologičtější než dieselové motory. To všechno přerod pozdrží, takže i německé firmy budou moci dohnat vlak, který jim trochu ujel. Navíc silná stránka zdejší ekonomiky je v subdodávkách a kompletaci aut, takže i kdyby to Němci neustáli, bude se tu vyrábět dál. Možná to nebudou diesely od Volkswagenu, ale elektroauta od Tesly, nicméně auta mohou Čechy živit dál.

Začít u exekucí když jdou Češi volit, jako by se většiny z nich nynější konjunktura vůbec netýkala. bodují protestní strany, naopak otevřenost, ze které země těží, se zatracuje. Čím to je? Měříme prosperitu správně?

Je otázka, jestli se mají dobře všichni a zda prosperita zasahuje do všech oblastí. Asi nelze zpochybnit, že ne. Socioekonomické statistiky jasně ukazují, že bývalé Sudety jsou na tom hůř, a volební mapa tomu odpovídá. Je třeba znát detaily, nejen makroekonomické statistiky. Pokud má velká část populace pocit, že zdejší ekonomický model pro ně příliš nefunguje, a data to potvrzují, tak není překvapením, že jsou rozčarováni a že můžou hledat změnu u populistů.

Jde o pocit, nebo o objektivní fakt?

Netvrdím, že politika je pouze o ekonomice. Je tu spousta symbolických témat okolo identity i iracionálních jevů. Debata o migrantech nemá u nás prakticky žádný smysl, a přesto je to ústřední politické téma. Nemyslím ale, že úplně všechno můžeme hodit na propagandu, ruské trolly a fake news na sítích. I kdyby tu bylo například jen deset procent voličů, kteří mají objektivní důvody k zlosti, tak je to pořád důležité. Když prezidentská volba končí výsledkem skoro fifty fifty, tak právě oni můžou rozhodnout.

Co se s tím dá dělat?

Řešit v celostátní politice reálné problémy. Právě exekuce bijí do očí nejvíc. Dopadly skoro na každého desátého Čecha a po započtení rodinných příslušníků je to obrovský problém. Nastavení poplatků je evidentně neefektivní a nespravedlivé, takže reakce zákonodárců měla být rychlejší. Nebo infrastruktura. Optikou z Prahy víme, že nefunguje D1, ale vedle ní je tu spousta dalších slabých míst. Přitom jezdit do práce 50 minut místo 20 nikdo nechce. Nebo výhledově rychlá železnice, aby všichni vzdělaní neodcházeli z regionů do Prahy. Koukat na makročísla a vinit venkov a menší města z nevděčnosti je příliš zjednodušující.

Jedno z makročísel ukazuje, že průměrná mzda překročila 30 tisíc korun. Poslední roky hodně roste, ale v Německu stejné makročíslo činí tři tisíce eur a tak velká propast hodně lidí irituje – právem, nebo jen nerozumějí ekonomii?

Férovější je srovnávat výkon ekonomiky v paritě kupní síly. Tam jsme na 89 procentech průměru Unie a žebříčkem EU stoupáme nahoru.

Právě tomu se ale těžko věří. Jak se vyrovnat s tím, že Němci pořád berou třikrát víc než Češi?

Historie ukazuje, že dohnat nejbohatší země se podaří jen opravdu výjimečně. Povedlo se to Německu, Rakousku či Japonsku po válce a později asijským tygrům nebo Irsku. Ve všech případech byla klíčová efektivní spolupráce mezi státem a privátním sektorem, kdy politika vlády pomohla vzniku firem v nových odvětvích a národních šampionů. My však žádnou takovou výjimečnou konstelaci nemáme, a tak se jen vezeme a Západ doháníme pomalu.

Jde to nějak změnit?

Stabilní vlády, efektivní státní správa, ochota riskovat veřejné i soukromé investice do výzkumu a rozvoje nadějných odvětví, maximální využití příležitostí EU a v neposlední řadě ochota rozhodnout, jaké programy ukončit a na jaké vsadit. Je to riskantní, neboť to může skončit jen prošustrováním veřejné podpory. Ovšem kdo nic inovativního nezkusí, těžko může aspirovat na rychlejší dohánění.

Pomohlo by při dohánění euro?

Vzhledem k propojení Česka s eurozónou spíše ano. Je to vidět na Slovensku, které podle odhadů Mezinárodního měnového fondu 30 let po rozdělení – tedy už brzy, v roce 2023 – stáhne počáteční třicetiprocentní rozdíl v životní úrovni ve srovnání s Českem. Navíc úvěry, hypotéky i splácení státního dluhu, kterým Slováci rychlejší růst financovali, budou díky euru levnější než u nás. Časem bude jasnější, že vlastní měna je luxus, který se hodí pouze v případě velkých krizí. Pokud však platí předpoklad, že další krize se dá čekat až za pár dekád, budou se i Češi časem více ptát, jestli dále trvat na koruně.

V Polsku či Maďarsku politici vydávají nízké platy za nespravedlnost nebo rovnou za nový typ kolonialismu, kdy západní firmy jen těží ze zdejší levné práce. Je to demagogie, nebo něco, o čem má vzhledem k trvající platové propasti smysl debatovat?

Kolonialismus stál na brutálním drancování podřízených zemí. My jsme součástí volného trhu EU, o jehož pravidlech spolurozhodujeme. Není to žádná totalitní struktura, ale prostor, kde máme široké pole působnosti pro nastavení vlastní hospodářské strategie.

Využíváme ho?

Právě že ne, stále nedokážeme přijít s jakoukoli inovativnější strategií rozvoje. Pak převládá pocit bezmoci, který nahrává populistům. Ti viní kohokoli, jen ne naši neschopnost zorganizovat si vlastní stát. Ovšem historicky nástup populismu bývá předvojem změn, kdy racionální politické síly reagují a prosadí reformy.

Předvojem jakých změn?

Osmihodinová pracovní doba, bezpečnost práce, zdravotní a sociální pojištění či minimální mzdy – nic z toho nespadlo z nebe. Takové změny byly výsledkem masivních politických střetů vyprovokovaných nějakou formou populismu. Z nespokojenosti se stalo téma, kterého se chopily odbory i politické strany a dokázaly jej přetavit do reálné politiky. Dnes je to stejné. Pokud je na jedné straně masivní tlak vyrábět tu co nejlevněji a za co nejjednodušších podmínek, tak se zaměstnanci musí spojit a napomoci formulování lepší hospodářské strategie.

Čili silnější a větší odbory – to je vaše rada?

V okamžiku, kdy tu nejsou masové politické strany, tak jen odbory mohou posílit postavení zaměstnanců a vytvořit tlak na inovativnější strategii. Jen je třeba doufat, že se budou chovat spíše jako v Německu, Rakousku či ve Skandinávii. Tedy ne model Jaromír Dušek a jeho radikální odbory na železnici v devadesátých letech, ale konstruktivní síla, která vyvažuje moc kapitálu, vyjednává a nosí originální náměty. Takové odbory vědí, že nemůžou chtít přidat 30 procent. Můžou se ale bavit o tom, jestli tři, nebo šest, a pokud šest, tak co se za to dá v zájmu větší produktivity nabídnout.

Žádní zoufalci Minulý týden přinesl zprávu, že vládní rada pro výzkum dala dohromady „30 vůdčích osobností vědy a českého podnikatelského světa“a pověřila je úkolem vypracovat plán, který by Česko proměnil během deseti let ze země „montoven, piva a hokeje“ve světovou velmoc ve vývoji a inovacích. Dá se takové hlubinné přeměny celé země docílit jedním vládním plánem?

Očekávání, tak jak je citujete, jsou asi přehnaná, ale jistě je to lepší než nic. Hlavní je, že se o tom budeme bavit. V Irsku začínali kdysi podobně – definovali si IT a biotechnologie jako perspektivní obory, vymysleli systém přitahování nadnárodních korporací, snížili daně a uspěli.

V čem vidíte naději, že by taková debata mohla vést k něčemu smysluplnému?

Správná myšlenka ve správnou chvíli má ohromný potenciál. Nakonec česká historie není prázdnou množinou co do úspěšných podnikatelských počinů. Baťa, kontaktní čočky i antiviry ukazují, že nejsme žádní zoufalci, kteří nikdy nic nevymyslí a nedotáhnou.

kdybyste v radě zasedal, co byste zkoušel prosadit?

Notoricky známý problém je kvalita státní správy. Srovnání s Rakouskem nebo Švýcarskem ukazuje, že české úřady chtějí mít všechno právně neprůstřelné, hlavně aby byly kryté. Pak je všechno příšerně komplikované, takže v rychlosti stavebního řízení konkurujeme rovníkové Africe a koblihy balíme do igelitu, i když to EU nechce a nedává to smysl. Tak rigidní a neefektivní přístup vede k ohromnému plýtvání energií. Fungující eGovernment je v nedohlednu a místo toho se chlubíme přebytkem rozpočtu, který je v první řadě důsledkem neschopnosti investovat do budoucnosti.

kdyby to někomu připadalo jako moc velké sousto, napadá vás pro začátek něco menšího, konkrétnějšího?

Zkusil bych nějak podpořit odpadlíky z nadnárodních korporací, kteří mají chuť pustit se do něčeho vlastního. Umějí dělat byznys, znají klienty a mají slušnou šanci se chytit. Moje teze je, že bychom jim měli připravit cestičku tak, aby mohli rychle naskočit do vlastního podnikání.

ZdEněK KudRna (41) narodil se v Brně. vystudoval ekonomii na univerzitě Karlově a politickou ekonomii na Středoevropské univerzitě v Budapešti. Působil jako konzultant Světové banky i poradce Bohuslava Sobotky na ministerstvu financí. dnes zkoumá evropskou integraci a regulaci finančních trhů na univerzitě v Salcburku. Po Praze, Budapešti, vídni, innsbrucku, londýně a Bernu se i s rodinou stěhuje do wellingtonu na novém Zélandu, na nové pracovní působiště své manželky, specialistiky v neuroradiologii.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.