Respekt

Nedráždi anděla

- ANNA DOŠIMA Autorka žije v Tbilisi.

Tu vaši plánovanou návštěvu budeme muset přeložit na jindy,“oznamuje mi kamarádka, „k nám ráčili přijít batonebi.“Batonebi? Kdo že ráčil přijít? A proč o nich mluví tak obřadně a archaicky? Těmi návštěvník­y jsou neštovice. Ačkoli mohlo by to být ještě dalších šest dětských infekčních nemocí: spalničky, příušnice, zarděnky, černý kašel, spála a před vymýcením také pravé neštovice. Všechny tyto nemoci jsou totiž v Gruzii lidově označovány obecným termínem batonebi, v překladu pánové, panstvo. Je to prý jedna rodina, bratři a sestry. Jsou to buď zlí duchové, nebo naopak andělé seslaní Bohem. Na nic od Boha si člověk nemůže stěžovat a tuhle návštěvu by měl přijmout s obzvláštní vděčností, vždyť ten, kdo aspoň jednou z nemocí netrpěl, je Bohem odmítán. Aspoň podle východogru­zínských horalů. A nad jizvami se neošklíbá, jsou přece jako polibek od anděla.

A tak se tyto nemoci vítaly v Gruzii s úctou, vážností a zároveň radostně, jako by rodina přijímala nejmilejší­ho hosta.

„Od doby, co náš otec zemřel, chodila matka zachmuřená a celá v černém. Trvalo to několik let. Pak jsme s bratrem dostali neštovice a matka se ráno zjevila zahalená v červeném šálu a pořád se jen usmívala. Mysleli jsme si, že jí haraší,“vypráví mi naše prodavačka Irina, jak její matka dodržela tradici vítání ducha neštovic. „V pokoji se děly věci… Mám to vše jak halucinoge­nní zážitek: ležím v horečce, oblečená celá do červené barvy. Kolem zápěstí mám červené šňůrky, na oknech visí červené záclony, po pokoji létají červené balonky, na zemi leží růže. Matka chodí po pokoji s ořechem napíchnutý­m na tyčce, ořech doutná a vykuřuje místnost. Teta chodí kolem postele a v ruce drží slepici. Všude ticho, jen matka s babičkou a tetou zpívají přidušeně: ,Velkolepí pánové, vy krásní požehnaní pánové, vítáme vás růžemi a fialkami, které jsme vám položili pod nohy jako koberec. Buďte, prosím, mírní. Tak hezky, jak jste přišli, račte zas, prosím, odejít.‘“

Písně velebící batonebi (jde o zvláštní skupinu lidových písní určenou přímo pro batonebi, na YouTube si některé můžete poslechnou­t, zadáte-li do vyhledáván­í Batonebo song) jsou něžné a utěšující, mají uklidnit dítě, rodiče i batonebi. I všechny další zvyky a pravidla svázané s příchodem andělů směřují k tomuto cíli: potěšit a nenaštvat. Protože podle toho, jak se zachází s anděly, zachází oni s nemocným.

Andělé nesnáší čpění česneku, a tak ani dítě nesmí jíst česnek a jiná ostrá a pálivá jídla. Andělé nemají rádi prach v očích, takže se v pokoji nemocného nesmí zametat. Andělé jsou natolik cudní, že nemohou vystát pohlavní styk rodičů nemocného, takže po dobu jejich návštěvy spolu rodiče nesmí spát. Hádky, hluk, řezání pilou, bouchání kladivem a střelba, ani to nedělá andělům dobře, i to je zakázáno. Alkohol a kouření jakbysmet.

Děti se můžou chovat jako páni, vychází se vstříc všem jejich přáním, vrtochům, rozmarům; koneckonců, nejsou to jejich vrtochy, to andělé se jejich ústy dožadují svého… „Ty neštovice, to byla nakonec radost. Písničky, dárky, sladkosti. Byla jsem jak princezna,“zakončuje Irina své vzpomínání.

Jestliže se zdravotní stav dítěte zhoršil a ono začalo blouznit či ztrácet vědomí, znamenalo to, že rodina selhala v dodržování pravidel a pány rozhněvala. Bylo pak třeba zahájit omluvný rituál. „Matka, babička a teta nemocného chodily po kolenou kolem jeho postele a s miskami plnými sladkostí, květů a červených vajec prosily úpěnlivě za odpuštění. Když pacientův stav dosáhl vrcholu, ženy se někdy dokonce svlékly a nahé tančily po pokoji,“říká mi etnoložka Nana a dodává, že lidové vysvětlení nahého tance je záliba andělů ve veselí.

Podmínky pro potěšení andělů – klid, přítmí, lehká strava, příjemná vůně, jemné písně – jsou ve výsledku jen poetičtěji vyjádřená režimová a klidová opatření. Dávají o to větší smysl, když uvážíme, že na nemoci ze skupiny batonebi neexistují konkrétní léky (kromě černého kašle a spály) a že jsou to nemoci, které při komplikací­ch napadají nervový systém. Pokojná atmosféra, udržování veselé a pozitivní mysli jsou tedy nanejvýš žádoucí a napomáhají tomu, aby pacient překonal nemoc sám.

Zvyky spojené s batonebi přežívají dnes spíše jen na vesnicích, a i tam jen ve vybraných úlomcích: písně, červené náramky, sladkosti na červeném ubruse. Moje kamarádka z úvodu nechystá ani to. Zároveň však také tradice nabývá i nových moderních podob, jak potvrzují slova Darii: „Neštovice jsem dostala před rokem, bylo mi třicet. Mého otčíma to nesmírně rozrušilo, a tak mi několikrát týdně volal, aby mi přes mobil zpíval ,Velkolepí pánové, vy krásní požehnaní pánové, tak hezky, jak jste přišli, račte zas, prosím, odejít‘.“

 ??  ??

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic