Respekt

A PAK TO ZAČALO

REPORTÁŽ Z MÍSTA, KDE VÁM STŘECHA KŘUPE POD NOHAMA

- IVANA SVOBODOVÁ / FOTO MILAN JAROŠ

Před čtvrtou ráno se začíná pomalu rozednívat, ale tím nejsvětlej­ším bodem na příjezdu do obce Moravská Nová Ves je v dálce se pohybující masa drobných světýlek. Nejdříve není jasné, co to je, až za chvíli: odrazové pásky na svršcích hasičů, kteří v rojnici procházejí ulicí. Kolem kostela to křupe pod nohama: je to střecha kostela, která se tu roztříštil­a v úlomcích po trávníku. Kromě křupání střech, omítek, kousků zdiva, skla, plechů z aut je tím nejsilnějš­ím slyšitelný­m vjemem hlasitý zpěv probouzejí­cích se ptáků. Zpívají dnes níž než obvykle: sedí na větvích zlomených stromů. Zlomené a vyvrácené stromy jsou tu všude a poskytují další výrazný vjem, který působí uprostřed zkázy až nepatřičně – celá ves příjemně voní čerstvou mízou. Kulatý měsíc pomalu bledne – do úplňku vstoupil předešlý večer, v poslední červnový čtvrtek po osmé, zhruba v dobu, kdy se Moravskou Novou Vsí prohnala bouře s tornádem, poté co tady na Břeclavsku smetla kus sousední obce Hrušky a přesunula se pak dál na Mikulčice a Lužice na Hodonínsku.

V Moravské Nové Vsi je jinak úplné ticho. Hasiči a policisté i záchranáři mají za sebou pernou noc a teď postávají, sedí v autech nebo se tiše baví ve skupinkách a čekají na další pokyny. Pak znovu projdou obcí, odklízejí větve.

Jeden z nich po celonočním procházení domů, hledání raněných a evakuaci lidí, kterým už chybějící střecha nad hlavou nedovolila strávit v domě noc, si lehl na bundu na zem u hasičského auta a chvíli pospává. Z várnic se kolem páté ráno začíná podávat večeře pro zasahující jednotky: guláš, káva, čaj. Ulicemi pomalu procházejí osamělé postavy – obyvatelé obce, kteří nemohou spát. Kolem šesté se začínají lidé srocovat před domy a popisují si, co jim tornádo způsobilo: kdo má rozmetaný i nábytek, kdo jen část nábytku, jeden ze sousedů postrádá auto, někam uletělo. Je to jiné než to, které skončilo zavěšené na obecní lípě. Baví se o tom, kdo měl jet zrovna na dovolenou k moři, jak právě splatili hypotéku, mladá dvojice smutně kouká na dům, který si tu před třemi lety postavila pro společný život – zbylo z něj torzo. „Kam půjdeme, nevím. Ke známým nebo spolupraco­vníkům, možná k našim, ti bydlí na druhé straně, těm to nepadlo,“říká muž ze zničené novostavby, „je brzo, jsem po půlhodině spánku, ještě nevím, co bude.“

Stojí u vrčícího automobilu: nabíjí v něm mobil. Vypadla elektřina, všude v oblasti jsou polámané sloupy vedení a popadané dráty. Nejde volat, vypadl mobilní signál. Není přístup na internet. U jednoho ze zřícených domů si lidé vyprávějí o sousedovi, který bydlel o pár ulic dál, a všichni už vědí, že dramaticko­u noc nepřežil – podlehl zraněním.

Škola, nedávno opravený penzion, domy, obecní úřad, pekařství, všude jsou průhledy skrze krovy, když měl někdo štěstí a alespoň ty mu zůstaly. Hlídkující policisté procházejí obcí, ptají se lidí, zda něco nepotřebuj­í, dávají pozor, aby tu nikdo v otevřených domech nezačal rabovat. Pořádková policistka s blond vlasy si u školy bez střechy prohlíží panel s poutačem: místní vinaři v něm zvou návštěvník­y na Den otevřených sklepů, měl být už příští týden. „Je to taková beznaděj tady,“povzdechne si tiše, když se rozhlédne po sutinách. Služba ve Frýdku-Místku měla policistce skončit předešlý večer v sedm hodin, to už za sebou měla dvanáctku, ale přišlo tornádo a policisté z různých koutů země se vydali pomáhat kolegům na jih Moravy a ona mezi nimi. Právě je ve službě 24 hodin, neví, kdy ji někdo vystřídá, systém se teprve tvoří, ale pořád se usmívá a vlídně si povídá se smutnými lidmi, kteří se u ní zastaví. Před chvílí tu těšila rozjitřeno­u učitelku Ivanu, jež učí už čtyřicet let děti v místní škole a přišla se podívat, co z ní zůstalo.

Ve vsi to trochu víc ožívá, lidí před domy je čím dál víc. Sdělují si, kdo všechno je ve špitále, nebo aspoň co vědí nebo odhadují podle toho, kolik sousedů viděli zakrvácený­ch – s otevřenými zlomeninam­i, rozbitými hlavami. Ráno ještě nejsou přesná čísla, ale hodonínská nemocnice hlásí, že zažila „apokalypsu“– nápor zraněných byl velký. Hasiči, záchranáři a policisté opět procházejí a kontrolují obec, začíná se odklízet nepořádek ze silnic, aby šlo projíždět.

Stejně jako neustávají­cí vůně mízy působí jako zjevení i dva psi, kteří se škádlí a rozverně poskakují po ulici: lidé je letargicky pozorují, jako by se nemohli vynadívat na takový nával energie. Čekají, co bude dál, zatím nemohou dělat nic, čekají na pokyny od hasičů. Je to jen chvíle, co viděli své domovy poprvé za světla.

Ruce k sobě

Na konci obce Moravská Nová Ves bývalo velké družstvo Agromoravi­a, část je v troskách, někde ze zadní části se nad traktory povalenými na bok nese bučení krav a býků, zvířat, která přežila. Třicet býků tu v noci zemřelo pod sutí. Kousek dál za vsí pak začínají Hrušky: obec, která je podle brzkého ranního zpravodajs­tví nejhůře postižená. U pásky, jíž tu policisté oddělili nejhorší část vesnice, se srocují lidé a čekají, až budou moci dál, do zbytků svých domů, odkud v noci museli pryč. Nejdříve ale všechno musí projít záchranáři a hasiči. Lidé trpělivě čekají. Staví se tu i muž, který má pořezané obě ruce – sna

žil se držet okna, aby nevyletěla, ale neuspěl a sklo ho pořezalo. „To nic není,“mává rukou. „Horší je, jak dopadl ten dům.“

Stojí tu několik televizníc­h štábů a stejně jako ve všech obcích i fotografov­é a reportéři z různých médií. Policisté tu novinářům všude trpělivě radí cestu, poradí, kam si stoupnout s autem, aby nepřekážel­o zasahující­m složkám, přejí dobrou cestu i den. V Hruškách je novinářský nával větší než jinde: obraz kostelní věže spadlé na zem asi třicet metrů od kostela už proletěl mnoha médii. A pohled do uzavřené ulice bere slova: místo domů zašedlé trosky.

V obci Mikulčice si bere policista novinářsko­u osádku trošku bokem. „Chci vás poučit. Buďte, prosím, k lidem tady ohleduplní, nejsou v dobrém psychickém stavu, není to pro ně lehké,“říká mírným, ztlumeným hlasem novinářům. Policisty tu chválí i lidé v obci, i v těch dalších: že pomáhají, radí, zklidňují. Tady v Mikulčicíc­h už mají dopoledne i elektrický generátor na tenisovém kurtu, a tak si mohou nabíjet mobilní telefony. Od starostky Marty Otáhalové se dozvídají, že snad brzy by měl jeden z operátorů nějak zprovoznit svou síť, tak že snad už půjde lépe telefonova­t.

Lidé jsou tu v celé oblasti odtržení od informací: nemohou se podívat na internet, co se doporučuje ohledně řešení škod, jak reaguje vláda, kolik je raněných, jaká přijde pomoc. Nevědí, že již dopoledne se na účtech zřízených nevládkami a nadacemi pro obce vybraly desítky milionů korun, že vláda slíbila uvolnit stovky milionů a úlevy poškozeným podnikatel­ům, jen někteří to slyšeli od ministryně financí Aleny Schillerov­é, kterou o cestu do postiženýc­h míst požádal v noci premiér Andrej Babiš: byl v Bruselu a počasí, jak uvedl na sociálních sítích, mu nedovolilo přicestova­t rychle zpět do Česka. Schillerov­á obce objela a ti, kdo si toho všimli, pak říkali ostatním, že jim stát pomůže.

Kolem poledne už všichni v obcích vědí, jak na tom kdo ze sousedů je, kdo je v nemocnici, komu přijeli na pomoc příbuzní, aby si vzali k sobě aspoň děti, kdo u koho přespal, když to v jeho domě nešlo. I tady v Mikulčicíc­h stejně jako v okolních obcích jen malá část lidí potřeboval­a převézt do tělocvičen na nocleh: většinou si postižené rozebrali šťastnější sousedé nebo lidé z rodiny. Před kulturním domem, z nápisu na něm zbyl jen kus, se před polednem schází spousta lidí: vyměňují si informace, zjišťují od starostky a hasičů, kdy by mohla začít jít elektřina, kdy budou k dispozici plachty na zakrytí zbytků stěn, krovů nebo jen stropů domů. Zdeněk Pavka, občan Mikulčic, se vyhýbá jednolité červené střeše na zemi a ukazuje, odkud odlétla: z dost vzdáleného domu. „To je oceňované rodinné vinařství, pořádají spoustu věcí, mají tu i infocentru­m,“ukazuje na dům bez střechy. A vypráví, jak se v noci hledal a zachraňova­l linkový autobus plný lidí, linka z Břeclavi do Hodonína. Řidič vůz schoval pod most trati, když to začalo. „A pak to riskl a jel směrem na Lužice, tam ho to chytlo a hodilo na penzion. Přiletěli záchranáři z Rakouska, syn tam u toho asistoval,“vypráví Pavka. Desítky zraněných z autobusu skončily v nemocnici.

Na rodném domě pana Pavky, v němž teď bydlí jeho bratr, je sprejem nastříkaná značka OK – a pan Pavka doufá, že to znamená, že se nemusí zbořit. Že proto ho tak označili. Bratr ho vyvede z omylu: to pouze hlídky hasičů a záchranářů, když v noci procházely domy a hledaly, zda v nich nejsou lidé, kteří potřebují pomoc, takhle označily dům, kde bylo vše v pořádku. Puklina přes celou stavbu naznačuje, že statik možná udělá na dům značku jinou.

Po cestě kolem padlé třešně, zlomené napůl, prochází bývalý starosta Mikulčic Vlastimil Glos, obě ruce odborně zavázané, košili od krve, krev mírně prosakuje i přes obvazy. Vypráví, že když „to začalo“, i přes zavřená okna jejich domu provanul takový poryv větru, že to vysklilo

dveře v obýváku. Stál u nich, a když popraskaly i okenní tabulky, vír větru ho nadzvedl a vtahoval do vysklených dveří. „Ve vteřině mě napadlo, že nesmím mít ruce rozpažené, nebo mi je to urazí. Tak jsem předpažil a dal je k sobě, jako když skáčete šipku do vody, a v této poloze mě to těmi dveřmi protáhlo,“popisuje. Ruce si natloukl a pořezal a vypráví, jak mu pomohli lidé, které ani nezná: když vyšel před dům, neznámí lidé z jiného konce obce, kteří tu obhlíželi, jestli není potřeba nějaká pomoc, ho naložili do auta a odvezli do nemocnice.

Ruku v dlaze, ofačovanou a s prosakujíc­í krví má i muž v obci Moravská Nová Ves: stalo se mu to v práci, v nedaleké firmě Groz-Beckert, kterou tornádo poničilo také. To je tu velké téma: zda se z toho velký a v místě oblíbený zaměstnava­tel, výrobce jehel pro textilní stroje, vzpamatuje.

Do Moravské Nové Vsi už kolem poledne nelze vjet, ani do dalších obcí. Policisté posílají novináře, kteří odjeli desítky kilometrů za postiženou oblast za signálem, aby mohli poslat fotky a informace do svých redakcí, aby se vrátili do obcí pěšky; nepustí už dovnitř nikoho, kdo neveze proviant nebo nejede něco naopak vyzvednout a odvézt. Obce už se tak zaplnily pomáhající­mi lidmi, že je potřeba zajistit, aby silnice zůstaly průjezdné pro záchranné složky.

A opravdu – vypadá to tu mezi polorozboř­enými domy úplně jinak než ráno, všude spousta lidí, všichni pracují, lidé na střechách pokládají tašky tam, kde to jde, všichni vyvážejí suť a hromady dřeva a plechu. „To si děláme sami, každý máme v rodině nebo v blízkosti někoho, kdo to umí,“vysvětlují lidé, že to na střeše nejsou profesioná­lní pokrývači. „Nám sem přijel pomoct hodný pán z Mikulova,“

Lidé už se neostýchaj­í, chodí si k hasičům pro teplé jídlo do tácku.

usmívá se Anna Flamíková před domem, kde v jednom pokoji pláče její stará maminka, ona a sestra a jejich děti a pán z Mikulova vyklízejí sesutou sousedovu střechu ze dvora, uklízejí uvnitř domu, vyvážejí suť. „Viděl jsem to v televizi, tak jsem přijel pomoct,“vysvětluje mikulovský občan Marian, „co jiného se dá dělat.“

Pospolitos­t je tu znát všude, hlavně u zbytků obecního úřadu – lidé sem ve velkém přivážejí vodu v lahvích, jídlo, deky a peřiny, plachty na zakrytí, zákusky, firma Rohlík tašky s nákupem a dětskými plenami, podnikatel ze Slovenska obří megaboardo­vé plachty, co dobře poslouží domům před deštěm, ovoce. Mezi tím vším starosta a místostaro­sta v poklusu řeší s občany, co je ještě potřeba zajistit. Velitel zásahu z jihomoravs­kého hasičského sboru Martin Tajovský s kolegy hasiči i policisty na tabulích rozkresluj­í, kde, u jakého domu a v jaké ulici zasáhnout a jak postupovat dál. Pod improvizov­aný stan si k hasičským hlídkám ochrany obyvatelst­va už chodí pro jídlo i místní, ráno se ještě ostýchali nebo měli příliš stažený žaludek, nechají si nandat na tácek hovězí na houbách a pak jdou zase zpátky zachraňova­t domů, co se dá. „Dnes přijede dalších sto hasičů z celé země s technikou, s nakladači a tak,“říká hasič Roman Jahoda. Vysvětluje, že zatím tu zajišťují veřejný prostor, odstraňují nebezpečná místa, kde visí něco nad ulicí, kde by se mohl někdo zranit, zprovozňuj­í silnice. A od zítřka – to dorazí i armáda – začne pomoc na domech lidí. „Budeme tu pořád dál, odhaduju, že dva tři týdny určitě v kuse, to se udělá dost práce,“říká hasič a rozhlédne se. „A pak se uvidí.“

 ??  ?? Zpočátku to vypadalo jako silnější bouřka. (Mikulčice)
Zpočátku to vypadalo jako silnější bouřka. (Mikulčice)
 ??  ??
 ??  ?? Stromy padaly, auta létala. (Mikulčice)
Stromy padaly, auta létala. (Mikulčice)
 ??  ??
 ??  ?? Pár minut – a z aut u domů jsou vraky u ruin. (Mikulčice)
Pár minut – a z aut u domů jsou vraky u ruin. (Mikulčice)
 ??  ??

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic