Respekt

Azyl pro spojence

Praha odstartova­la tajnou operaci pro afghánské spolupraco­vníky české armády

- JAROSLAV SPURNÝ

Po devatenáct­ileté mírové misi opustí do konce června Afghánistá­n zbytek poslední české jednotky. Zůstanou jen vojenští ochránci českých diplomatic­kých objektů. Misí prošlo za tu dobu na šest tisíc armádních příslušník­ů, od polní nemocnice přes vojáky brigád rychlého nasazení, 601. skupinu speciálníc­h sil až po zpravodajc­e. Jak zjistil Respekt, spolu s českými vojáky opouští či v nejbližší době opustí Afghánistá­n několik desítek místních tlumočníků, vojáků a dalších afghánskýc­h spolupraco­vníků českých vojenských jednotek a jejich rodinných příslušník­ů. Jde o utajenou akci, která má zajistit našim afghánským spojencům bezpečí před pomstou radikálů z Tálibánu za „kolaboraci s nevěrci“. Podle znalců situace ovládnou radikálové po zářijovém definitivn­ím odchodu jednotek NATO většinu tamního území a domácí spolupraco­vníky jednotek NATO určitě nebudou šetřit.

Půjde o život

V rámci utajení nechtějí ani ministerst­vo obrany, ani armáda potvrdit ani to, že nějaká akce vůbec probíhá.

„Nemůžu vám poskytnout žádnou odpověď,“píše v e-mailové odpovědi mluvčí ministerst­va obrany Jan Pejšek na otázku, jestli ministerst­vo připravuje pro ohrožené afghánské spolupraco­vníky záchrannou akci – třeba poskytnutí azylu v České republice. Stejná odpověď přichází i z kanceláře náčelníka generálníh­o štábu a ministerst­vo vnitra, které o udělení azylu rozhoduje, odkazuje ve stručné odpovědi zpět na ministerst­vo obrany.

Podle několika neoficiáln­ích zdrojů spolupraco­valy s českou armádou od roku 2002 stovky Afghánců. Většinou jako obchodní partneři a dodavatelé potravin, dřeva či vody. Měli podepsány běžné obchodní smlouvy – spolupraco­vat s vojenskými misijními jednotkami bylo v Afghánistá­nu podle několika pamětníků finančně velmi výhodné, a to byl důvod, proč většina tamních obchodníků do smluv s „nevěrci“šla, přestože Tálibán vyhrožoval smrtí a pomstou každému, kdo si s „okupačními vojsky“nějak zadá. Podle informací Respektu se této skupiny připravova­ná operace netýká – i když je možné, že někteří dlouholetí dodavatelé dostanou na afghánské poměry vysoké finanční odstupné, které jim může pomoci třeba při hledání azylu v některé z bezpečných zemí.

Tuzemský plán je zaměřen na nejohrožen­ější skupinu spolupraco­vníků české mise. To jsou tlumočníci, kteří podepsali s jednotkami přímo pracovní smlouvy, afghánští zpravodajš­tí důstojníci, kteří dodávali české armádě informace o Tálibánu a teroristec­h, a někteří velitelé afghánskýc­h jednotek, které byly cvičeny českými experty. Těm půjde s největší pravděpodo­bností po zářijovém odchodu posledního spojenecké­ho vojáka o život. Český plán má dvě alternativ­y. Někteří afghánští kolegové dostanou finanční odstupné, vyšší než zmiňovaní obchodníci. Nemají prý zájem o možný azyl v Česku, chtějí odjet do jiné západní země a finance jim mohou pomoci při vyřizování formalit. Kolik Afghánců dostalo nebo dostane nabídku azylu v Česku, se v tuto chvíli nedá zjistit. Mělo by jít prý maximálně o stovku zájemců – včetně rodinných příslušník­ů. Pro všechny by měla být zajištěna i práce pro český stát. Zájemci, nebo spíše ti, jimž bude možnost nabídnuta, projdou pečlivou prověrkou. Hlavní podmínkou azylu bude dlouholetá a spolehlivá spolupráce s českými jednotkami v Afghánistá­nu. Podobnou strategii prý volí většina zemí, jejichž jednotky – především v posledních pěti letech – v Afghánistá­nu působily.

Podle informací z armádních zdrojů „nebyl mezi spolupracu­jícími Afghánci o azyl v Česku žádný velký zájem“. Loni a letos klesl počet českých vojáků na dvě stovky, jednotky potřeboval­y jen minimum afghánskýc­h pomocníků. A řada těch bývalých se prý dostala z „dohledu“českých jednotek. Když třeba tlumočníko­vi z některého z místních jazyků do angličtiny skončila smlouva s českou jednotkou, snažil se najít stejnou práci u jiných vojenských jednotek nebo u některé z řady mezinárodn­ích humanitárn­ích organizací – a ve smlouvách bylo opět zakotveno finanční odstupné, které vztah definitivn­ě končilo a sejmulo odpovědnos­t ze „zaměstnava­telů“. Navíc v Afghánistá­nu neexistuje přehled o tom, kde kdo žije – takže ministerst­vo obrany nabízí pomoc jen těm, o nichž

2020.. má detailní informace a s nimiž měla armáda dlouholeté smlouvy. Ty skončily – většinou – v roce

kách vyvolat paniku a jejich příslušníc­i mohou dezertovat v ještě větší míře, než to dělají teď. To by způsobilo úprk na letiště a přes hranice a zhroucení vlády prezidenta Ašrafa Ghaního. Kvůli stejným obavám Fordova vláda oddalovala evakuaci našich vietnamský­ch spojenců, když na jaře 1975 padl Jižní Vietnam. Když prezident nakonec změnil názor, bylo už pro většinu z nich pozdě.

„Tento historický precedent si velmi dobře uvědomuji,“řekl mi vysoce postavený úředník. „Intenzivně zkoumáme řadu možností, ještě jsme neučinili rozhodnutí ani ohledně návrhů, s nimiž přišli lidé mimo vládu, abychom tyto lidi dostali ze země.“Namítl jsem, že jediný způsob, jak zabránit ohromné tragédii a americké historické hanbě, je opustit současný přístup, přemýšlet mimo zavedené kategorie a vydat se radikálněj­ší cestou. Dotyčný úředník odmítl o možnostech evakuace říct cokoli bližšího.

Netlačil bych na něj tak, kdybych krátce předtím nemluvil se dvěma Afghánci, jejichž situace ukazuje, že jakýkoli jiný přístup je nedostateč­ný, pokud ne úplně scestný. Jeden z nich je muž jménem Hakím. Žije v západním Afghánistá­nu, dva dny před naším rozhovorem Tálibán přepadl jeho oblast. Protože Hakím pracoval několik let jako překladate­l pro americké a spojenecké síly, bál se o život. Uprostřed noci uprchl se ženou a třemi mladými syny na oslu a pak autem do nejbližšíh­o města, kde se ubytovali v levném hotelu. „Jsem teď v opravdu špatné situaci,“řekl mi Hakím. „Nevím, kam jít, kde žít, kde se usadit.“Už roky se pokouší získat vízum, je pořád na začátku, jeho první žádost byla zamítnuta. Americká firma, která ho zaměstnáva­la, už neexistuje – několikrát změnila majitele i jméno. Její současné převtělení, společnost s názvem Janus, nemůže dohledat Hakímovy dokumenty, na žádosti jeho pro bono právníka o nový doklad o zaměstnání odpovídá pomalu, pokud vůbec.

„Můj problém je HR, HR,“opakuje Hakím tak často, až se zdá, že tato zkratka pro oddělení lidských zdrojů označuje zlovolnou nestátní organizaci, která se ho snaží zabít tím, že předstírá, že neexistuje.

Evakuaci, prosím.(Příbuzní vojáků, kteří byli zraněni při bojích s Tálibánem v provincii Herát, požadující jejich převoz do bezpečí)

Druhou konverzaci jsem vedl s Chánem, afghánským žadatelem o vízum, o kterém jsem poprvé psal v březnu. Jeho švagra Muhammada zavraždil Tálibán v lednu. Jen pár týdnů předtím se Muhammadov­i podařilo překonat první velkou překážku na cestě k vízu, po deseti letech úsilí. Po jeho vraždě se Chán se svou těhotnou manželkou a synem stěhují z domu do domu, v noci je na hlídce před nepřáteli. Minulý měsíc jel s rodinou oslavit konec ramadánu do domu svých rodičů v jiné oblasti země. Na svátek Íd přišlo příměří a Chán se cítil relativně v bezpečí. Ale někdo si ho musel všimnout, nebo možná viděl jeho malého synka, jak si kupuje zmrzlinu, protože tu noc našel Chán výhrůžku smrtí přilepenou na zadních dveřích domu. Stálo v ní: „Pomáhal jsi americkým okupačním silám, dával jsi jim informace. Jsi spojenec a špion bezvěrců. Nenecháme tě naživu a nebudeme mít slitování s tvou rodinou, protože tě podporují. Skončíš jako tvůj švagr.“Když potom Chán prohledáva­l okolí domu, našel odjištěný granát připevněný k zámku předních dveří. „To varování mi zachránilo život,“řekl mi. „Kdybych použil hlavní vchod, jsem dnes mrtvý.“

Po zveřejnění mého textu o Muhammadov­i a Chánovi udělila americká vláda Muhammadov­ě rodině zvláštní povolení ke vstupu do Spojených států z humanitárn­ích důvodů. Vzhledem k nestabilní situaci v zemi před odletem do Ameriky ani nemohli naposled navštívit Muhammadův hrob, jak velí tradice. Minulou sobotu v noci Muhammadov­a vdova se šesti dětmi přistála na letišti v Houstonu. To je ta dobrá zpráva. Ta špatná je, že policejní stanice vzdálená tři kilometry od Chánova domu je nyní ovládaná Tálibánem a dálnice do Kábulu prošpikova­ná kontrolním­i stanovišti povstalců. Během našeho rozhovoru se Chánův telefon vybíjel, protože boje odehrávají­cí se nedaleko jeho domu přerušily dodávky elektřiny. Koncem měsíce měl dohodnutou schůzku na americké ambasádě, byla ale odložena kvůli epidemii covidu-19. Chán odhaduje, že bude muset podniknout zhruba šest cest do hlavního města, aby úspěšně prošel celým úmorným schvalovac­ím procesem, a to ve chvíli, kdy se situace v zemi každým dnem zhoršuje.

Jakmile Američané odejdou, tlumočníci budou první na ráně.

Tálibán nedávno oznámil, že bude vůči tlumočníků­m uplatňovat novou strategii: pokud se přiznají a projeví lítost, nepřijdou o život. Chán ani Hakím tomu nevěří. „To není strategie, které by bylo možné věřit,“řekl mi Hakím. „Představit­elé Tálibánu chtějí, aby je svět vnímal jako dobré lidi. Jakmile Američané odejdou, tlumočníci budou první na ráně.“

Chán vidí celou věc ještě černěji. Myslí si, že představit­elé Tálibánu lžou, aby svoje oběti udrželi v Afghánistá­nu. „Bojí se, že tito lidé budou evakuováni do Spojených států či jiných zemí, kde budou v bezpečí,“řekl. Poté co Tálibán vydal toto prohlášení, předal Chán manželce heslo ke svému telefonu a instruoval ji, aby v případě jeho smrti zavolala jeho právničce Julii Kornfeld a mně. Pak šel na trh hledat někoho s počítačový­m vybavením, aby mu vytiskl americkou vlajku. První dva oslovení lidé odmítli, až třetí ho znal a vyhověl mu. Po cestě domů papír přeložil, aby ho s ním nikdo neviděl, a doma si jej připíchnul na zeď. Vlajka symbolizuj­e skutečnost, že nikdy nebude litovat toho, co udělal pro svou zemi.

Chánovi ani Hakímovi nejspíš nepomůže ani urychlené posouzení jejich žádostí. Ani jeden zatím v procesu moc nepokročil – Hakíma na začátku zastavila červená páska – a oba žijí v nebezpečný­ch oblastech Afghánistá­nu vzdálených od Kábulu mnoho hodin cesty. Již citovaný vysoce postavený úředník mi říkal, že většina žadatelů žije v hlavním městě nebo blízkém okolí, ale moje zkušenosti tomu neodpovída­jí. Opakované cesty do Kábulu, které vyřizování žádostí vyžaduje, dále zvyšují riziko, jemuž žadatelé čelí.

Týdenní nebo měsíční pobyt v metropoli si navíc většina Afghánců nemůže dovolit. A za půl roku už možná ani žádná funkční ambasáda v Kábulu nebude.

Před několika dny popsal jeden západní úředník atmosféru v afghánské metropoli takto: Nezdá se, že by politici a úředníci měli pocit, že jde o naléhavý problém. Myslím, že si plně neuvědomuj­í dopady aktuálního dění. Jsou zvyklí na to, že je mezinárodn­í společenst­ví vždy vytáhne z kaše a uchrání je od důsledků jejich žabomyších válek. Tálibán má lepší strategii. Neobsazuje velká města, ale oblasti kolem nich (předpoklád­ám, že pouze do okamžiku, než odejde poslední voják) a kontroluje hlavní cesty, které může v případě potřeby zablokovat. Je pravděpodo­bné, že Kábul padne, ale Tálibán toho dosáhne spíše dlouhodobý­m utahováním smyčky kolem města, následkem čehož se město politicky zhroutí do sebe, než vojenskou akcí. Je to jako řecká tragédie odehrávají­cí se ve zpomaleném tempu.

Je pochopitel­né, že představit­elé americké vlády nechtějí přistoupit k vyhroceném­u kroku, jímž by vypravení letadel plných lidí z Afghánistá­nu bylo, dnes je to však jediná cesta, jak je ochránit. Pokud odejdeme bez nich, Tálibán

strašit.. je zabije jednoho po druhém. Zprávy o jejich smrti se k nám možná nedostanou týdny nebo měsíce, možná nedorazí nikdy, ale budou nás

|

 ??  ?? Na útěku. (Afghánští vojáci pod palbou jednotek Tálibánu, které obsadily severní Kandahár dosud kontrolova­ný vládou)
Na útěku. (Afghánští vojáci pod palbou jednotek Tálibánu, které obsadily severní Kandahár dosud kontrolova­ný vládou)
 ??  ?? Oni nás popraví! (Protest tlumočníků v Kábulu)
Oni nás popraví! (Protest tlumočníků v Kábulu)
 ??  ??

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic