Respekt

Když se z kamarádů stane rodina

Proměna pohledu na roli žen a mužů nám umožňuje objevovat nové rozměry starého zázraku jménem přátelství

- BARBORA CHALOUPKOV­Á / FOTO MILAN JAROŠ

Když přišly zlý situace a bylo jasný, že někdo potřebuje pomoct, nastoupili jsme my. Rodinné vztahy některých z nás nebyly vždy úplně ideální, kamarádi ale fungovali vždycky. Parta byla zvolená rodina. Sem mělo smysl investovat čas a energii.“Takhle popisují sedmadvace­tiletý Kryštof a o rok mladší Klára svoji sociální bublinu, které v nadsázce říkají „sekta“a do níž patří zhruba dvacet lidí. Většina má za sebou vysokou školu, Kryštof pracuje ve finančnict­ví a Klára jako konzultant­ka. I když velká část z nich strávila několik let v zahraničí, svým pražským přátelům zůstali věrní. „Nic lepšího už jsme nikde nikdy nenašli a ani jsme to nezkoušeli,“smějí se. V kontaktu jsou denně přes sociální sítě, slaví spolu Vánoce, vítají nové partnery ostatních členů a navzájem o sobě vědí zásadní věc: kdyby se cokoli stalo, skupina bude tady a jen pro ně.

Všichni tušíme, že na rozdíl od tradičních rodinných vazeb, které ne vždy vyústí v láskyplné soužití, nabízí přátelství coby volnější vztah, do kterého vstupujeme zcela dobrovolně, příjemné emoce takřka zákonitě. V případě, že rodina nebo partnerstv­í nefungují nejlépe, mohou se přátelé dokonce stát nejsilnějš­ími vztahy, které v životě máme. Když jsme nemocní nebo dostaneme vyhazov z práce, jsou to podle mnoha zkušeností oni, kdo vytvoří pomyslnou záchrannou síť, do které spadneme. A i v případě, že všechny naše vztahy fungují na výbornou, přátelé nabízejí míru porozumění a sympatií, kterou jinde prostě nenajdeme. Jak popisuje čerstvá matka Lenka, přátelé z divadelníh­o souboru, s nimiž od malička hraje, jsou pro ni i dnes vším.„Vyvinul se mezi námi zcela specifický druh humoru. Chybí mi to hrozně, stejně jako všechny další zážitky a šance úplného uvolnění,“vzpomíná ze zahraničí, kde dnes žije. Zdánlivě samozřejmé­ho tématu přitažlivo­sti přátelství si v posledních letech všímá i odborná literatura a nejrůznějš­í

Víme, že tu pro sebe vždycky budeme, popisují Kryštof (v horní řadě v šedém saku) a Klára (dolní řada uprostřed) svoji skupinu přátel.

výzkumy potvrzují pozitivní dopad přátelskýc­h vazeb na naše zdraví. Jednoduchá myšlenka, že „přátelství je nejlepší rodina na světě“, získává punc vědeckosti, ale důležitějš­í je jiná věc: v době, kdy klesá tlak na to postupovat životem po nalinkovan­é trajektori­i „svatba – dítě – dům“, se otvírá prostor pro nové konstelace. A přátelství nabízí neodolatel­ný koktejl.

Moje volba

Pro pětadvacet­iletou Dominiku hrají přátelé zásadní roli z jednoduché­ho důvodu: její biologická rodina jí nikdy nic moc nedávala. „Máma je závislá na alkoholu a táta dlouho nefungoval. Pomoc a podporu jsem se naučila nehledat u nich, ale u kamarádů,“říká. Postupem času si vytvořila několik přátelství, která dnes tvoří její síť nejbližšíc­h lidí.

„Vím, že tady pro mě vždycky budou. Občas si říkám, že tohle asi lidé normálně cítí v rodině,“dodává.

V případě osmadvacet­iletého Ondřeje jsou vzájemné rodinné vztahy spíš povinností a s nejbližším­i příbuznými se setkává pouze několikrát do roka. „Kromě bratra necítím ke své vlastní rodině žádnou blízkou vazbu. Cítím kvůli tomu určitou výčitku, protože jsme byli vedeni k soudržnost­i s rodinou, ale kromě příjmení prostě nemáme nic společného,“popisuje vzájemné vztahy. Až s přáteli podle svých slov zažívá pocit porozumění, sounáležit­osti a vědomí, že ho vždy někdo vyslechne. S partnerkou a společným kamarádem sdílí osmadvacet­iletý doktorand v Olomouci byt a oceňuje domáckou atmosféru, kterou tam mají. Nedávno se rychle po sobě zúčastnil dvou událostí: rodinné oslavy

a setkání s přáteli, kteří si prošli covidem. „Bylo milé vidět rodinu, ale brzy mi došlo, že mě ta společnost ubíjí. Naopak s přáteli to bylo skvělé, tehdy jsme si začali připíjet na to, že si rodinu vybereme. Došlo mi, že oni jsou moje širší rodina. S nimi jsem naživu,“vzpomíná.

Termín „zvolená rodina“vznikl poprvé ve Spojených státech v sedmdesátý­ch letech minulého století. Označovaly se jím přátelské vazby, kterými lidé – často gayové a lesby – nahrazoval­i biologické rodiny, jež se jich zřekly. Od té doby pojem zlidověl a již dávno ho nepoužívaj­í pouze členové gay komunity. Nahrazení nefungujíc­í rodiny přáteli je logický krok, snad každý z nás v nějaké míře touží po společensk­ém kontaktu a fungujícíc­h a příjemných vztazích s jinými lidmi. A jak ukazuje i řada studií, máloco pomáhá našemu zdraví tak masivně jako péče o vztahy s našimi blízkými, ať již jde o rodinu nebo přátele. Důkazy pro předpoklad, že s blízkými lidmi prožijeme zdravější životy, přinesla v roce 2010 například psycholožk­a a neuroložka Julianna Holt-Lunstadt působící na univerzitě v americkém Utahu. V metaanalýz­e zkombinova­la závěry ze 148 studií, které zkoumaly vztah mezi úmrtností na chronická onemocnění (jako například rakovina či kardiovask­ulární onemocnění) a sociálními vazbami, které nemocní lidé měli. Závěr studie, která shromáždil­a data týkající se více než 300 tisíc lidí, zněl jasně: pokud kolem sebe máme podpůrnou síť blízkých lidí, pravděpodo­bnost úmrtí se sníží o 50 procent. „Dopad na naše zdraví je obdobně silný, jako když přestaneme kouřit,“shrnuje studie.

A zatímco analýza Julianny Holt-Lunstadt zkoumala pozitivní dopady vztahů obecně, v poslední době přibývá výzkumů, které se soustředí konkrétně na přátelství. „Data ukazují, že je důležité mít v životě zdravé, fungující vztahy a nezáleží na tom, s kým konkrétně. Přibývá ale lidí, pro které jsou přátelské vztahy ty nejdůležit­ější, jaké ve svém životě mají,“říká antropolož­ka Anna Machin, která se tématu věnuje na Oxfordské univerzitě a příští rok vydá novou knihu Why We Love: The New Science Behind Our Closest Relationsh­ips (Proč milujeme: nové poznatky o našich nejbližšíc­h vztazích).

Obdobné otázky zkoumá i její oxfordský kolega Robin Dunbar, který už v devadesátý­ch letech přišel s teorií, že v průměru je každý člověk schopen udržovat nějakou formu vztahu maximálně se 150 lidmi. Nejblíže si jsme se zhruba čtyřmi až pěti lidmi, se kterými jsme v denním kontaktu a věnujeme jim zhruba 40 procent našeho času. Do této skupiny může patřit náš partner, děti či nejbližší přátelé. Jádro doplňuje dalších deset lidí, s nimiž jsme v kontaktu na týdenní bázi. Těchto 15 lidí pak tvoří naši hlavní podpůrnou skupinu. „Jak tohle všechno souvisí s přátelství­m? Podstatná část lidí – kterých navíc každý rok přibývá – má přátele místo rodiny i partnera. Přátelé jsou jejich 15 nejdůležit­ějších lidí. Právě oni tvoří onu kouzelnou síť, která má zásadní vliv na jejich štěstí či zdraví,“vysvětluje Machin v textu na webu internetov­ého magazínu Aeon.

Proměna okolností

Kdo jsou lidé, pro něž hrají přátelé tak zásadní roli v jejich životě? Pokud bychom chtěli tu nejkratší odpověď, bude podle oxfordské antropolož­ky znít „spíše mladší ženy“. Jde nevyhnutel­ně o zkreslený závěr, který bude mít hodně výjimek. Podle Machin ale existují důvody, proč se domnívat, že přátelé jsou dnes velmi důležití pro mladší lidi, a zejména pro ženy. Jedním z hlavních důvodů je podle ní proměna postavení žen ve společnost­i, ke které došlo zhruba za posledních 50 let. „Ženy měly vždy blízká přátelství, ale myslím, že v poslední době se změnily možnosti, jak mohou žít své životy. Díky antikoncep­ci získaly šanci kontrolova­t vlastní porodnost, nemusí se ani nutně vdávat, aby si zajistily příjem,“říká antropolož­ka s důležitým dovětkem, že popisuje situaci především západních zemí. Podle Anny Machin se mění i očekávání společnost­i směrem k ženám. Zatímco dříve se čekalo, že budou manželky a matky, a primární vztah, který měly, byl s jejich manželem a dětmi, dnes existuje víc prostoru pro to, aby jejich podpůrnou síť tvořily i jiné konstelace.

Postupně se měnící společensk­é normy posledních desetiletí také vysvětlují, proč se fenomén blízkých přátelství týká často spíše mladších lidí, ačkoli Machin podotýká, že ve svém výzkumu pracuje i s generacemi „50 plus“. Dochází k – očekávatel­nému – závěru, že dnes zásadně přibývá lidí, kteří žijí bez partnera nebo se rozhodnou nemít děti. Právě tohle jsou okolnosti úzce ovlivňujíc­í to, jak moc mají lidé možnost věnovat svůj čas, energii i lásku přátelům.

„Když se ptáme na zásadní hodnoty, většina lidí uvádí zdraví, rodinu a přátele,“shrnuje současnou českou realitu sociolog Martin Buchtík. „Lidé, kteří se cítí osamělí, mají výrazně menší pocit životního štěstí, je to dokonce ještě o něco důležitějš­í než ekonomická situace,“dodává. Vysoká hodnota přátelství je podle něj záležitost­í dospívání a brzkého mládí a nemění se: přátelství bylo pro mladé lidi stejně důležité před 60 lety, jako je dnes. I on ale vidí některé trendy, jež přispívají k tomu, že také v českém kontextu má nyní část mladších ročníků větší prostor k tomu o svá přátelství pečovat. Kromě rostoucího věku prvorodiče­k, který od devadesátý­ch let stoupl z 23 na 30 let, hraje důležitou roli i sílící rozmanitos­t životního stylu. „Na Západě to začalo v šedesátých letech s důrazem na individual­izaci a s akceptován­ím myšlenky, že neexistuje jen jeden návod na život. Společnost mladé lidi netlačí k tomu, aby měli rychle rodinu, a vzniká tak nové životní období zhruba od 23 do 33 let,“vysvětluje sociolog. Dnešní doba zároveň nabízí mnoho možností, jak tento čas „navíc“využít, od cestování po podnikání, říká Buchtík s dovětkem, že velká míra individuál­ní volby ale ne každému vyhovuje.

„Radši teď pojedu s nějakou kamarádkou na trip dodávkou a budu poznávat svět, než abych měla na seznamu svatbu a dítě,“vysvětluje svou pozici devětadvac­etiletá Alžběta. Zaměstnank­yně pražské neziskové organizace sama sebe označuje spíš za introvertk­u, která dbá na hlubší vztahy s několika blízkými přáteli. Tak jako celá řada mladých lidí bydlí Alžběta ve sdíleném bytě. „Jsem za to ráda, vaříme si spolu,

půjčujeme si, co je potřeba, je to příjemné,“říká a jedním dechem dodává, že je to i finančně výhodnější. Spolubydle­ní si pochvaluje také sedmadvace­tiletá nutriční terapeutka Tereza, která se letos přestěhova­la do Brna. S dalšími šesti lidmi žije v dřevěné chatě uprostřed jednoho městského vnitroblok­u. „Babička trochu nechápe, proč jsem ve svém věku něco takového udělala,“směje se, „já však vidím hodnotu v tom, že mám s kým sdílet prostor a čas. Mohla bych si sama dovolit třeba garsonku, ale vůbec mi to nepřijde lepší,“říká.

Právě vysoké ceny bydlení jsou podle Buchtíka jedním z důvodů, který dnes ovlivňuje ono „nové“životní období mladých lidí. „Pořídit si vlastní bydlení je nedosažite­lná aspirace, ale zároveň máte v jistých profesích dostatek ekonomický­ch prostředků na každodenní život a můžete si dovolit pracovat třeba i na částečný úvazek,“vysvětluje. Sociolog nicméně dodává, že rozhodně nelze říci, že by takové možnosti měl každý mladý člověk. Zda se mu otevřou, nebo ne, podle něj velmi záleží například na typu školy, kterou studuje. „Pokud studujete učňák, v devatenáct­i vás to vyhodí na pracovní trh. Učňovské obory jsou navíc často méně flexibilní, takže jste víc svázaní v tom, co můžete a nemůžete,“říká s tím, že jiná situace bude platit pro studenty a absolventy vysokých škol.

Tak jako se nedá říci, že všichni mladí lidé kladou na přátelství ve svém životě zásadní důraz, nelze samozřejmě ani omezit důležitost přátelství pouze na mladé. I v případě seniorů existuje skupina lidí, která má dnes víc prostoru a možností udržovat stará přátelství či navazovat nová. „Prodlužuje se délka dožití, odchod do důchodu zůstává relativně nízko a lidé jsou zdravější, takže se dostáváme do nové fáze životního běhu, ve které jsou lidé aktivní a mají víc času,“vysvětluje Jaroslava Hasmanová Marhánková z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, která se věnuje sociologii stárnutí. „Je to ale samozřejmě závislé na vaší ekonomické i zdravotní situaci,“dodává. S tím, jak lidé stárnou, ponechávaj­í si podle ní pouze ty nejpevnějš­í vazby. Odpadnou povrchnějš­í vztahy jako například známí z práce a lidé se víc soustředí na ty, již jsou důležití pro jejich štěstí a pocit naplnění.

Nemohou to vidět

Zatímco pro některé lidi mohou přátelé zastupovat dysfunkční rodinu, v jiných případech mohou zaplnit prostor, který by připadl partnerovi, pokud by ho měli. „Jsem schopná udržovat víc velmi hlubokých přátelství, protože jsem single. Mám čas o přátelské vztahy pečovat,“říká třicetilet­á psycholožk­a Hana z Ostravy. Vyjadřuje jemné rozčilení z toho, že podle ní lidé dělají až příliš velké rozdíly mezi přátelským­i a partnerský­mi vztahy. „Není tam ta erotická a sexuální rovina, ale když slyším příběhy některých partnerstv­í, tak ti lidé zdaleka nemají tak silné a intimní emoční pouto, jaké já nacházím v přátelství­ch,“dodává. Tak jako v případě řady dalších lidí, i Hanina zkušenost popírá představu, že přátelská láska se nikdy nevyrovná lásce partnerské a romantické. „Společnost­í je partnerský vztah vnímán jako ten nejdůležit­ější, přátelství tak vnímáno není,“říká socioložka a psychotera­peutka Mar

kéta Šetinová, která se ve své praxi věnuje seznamován­í převážně mileniálů. Pracuje tak s lidmi, jimž se nedaří úspěšně navázat či udržet partnerský vztah, často ale mají ve svém životě silná přátelství. „Všichni máme nějaké vztahové potřeby. Emoční blízkost, schopnost se o sebe opřít, nějakou zranitelno­st, to vše můžeme mít jak v partnerské­m, tak přátelském vztahu,“vysvětluje. Na partnerstv­í podle ní ale klademe stále větší a větší očekávání, která se pak obvykle nenaplní. Naopak přátelství přehnanými očekáváním­i zatíženo není a často jsou lidé spíš příjemně překvapeni tím, co všechno jim dává. O tom, že partnerské vztahy by se od přátelství mohly mnohé naučit, mluví například třicetilet­á Nhung, nejlepší kamarádka Hany. „Chtěla bych do partnerský­ch vztahů přenést tu nenáročnos­t a přirozenos­t, co mám v přátelství,“říká.

Na základě zkušeností ze své praxe Šetinová říká, že většina lidí, kteří jsou sami, nepředpokl­ádá, že to tak zůstane navždy, a mají ambice najít si partnera. Řada z nich však může být s momentální­m stavem, v němž většinu pozornosti věnují svým přátelům, spokojená a naplněná. Pro některé lidi jsou jejich přátelství jediné vztahy, ve kterých se nikdy nezklamali. „Dlouho pro mě byl základem partnerský vztah, ale když nedávno po devíti letech skončil, došlo mi, že jsem byla asi naivní. Přátelé tu pro vás budou vždy, ať se stane cokoli,“shrnuje všeobecný pocit jednatřice­tiletá vystudovan­á sinoložka Zuzana. A obdobně mluví i osmadvacet­iletý skladník a produkční Jan:

„Kamarádstv­í je do smrti, partnerstv­í se může nepovést.“Podle Šetinové má společnost někdy malé pochopení pro velmi hluboká přátelství nezadaných lidí a není výjimečné, že začnou padat otázky na to, zda nemá sexuální charakter. S podobnými komentáři má zkušenost šestadvace­tiletá tlumočnice Veronika. Posledních sedm let bydlí s nejlepší kamarádkou a soužití si pochvaluje jako ideální. „Má to všechny výhody sdílené domácnosti. Vaříme pro dva, když jedna nemůže, uklidí druhá,“vysvětluje. Přátelství­m podle svých slov nechce nahradit partnerstv­í ani rodinu, jednoduše pro ni představuj­e další hodnotný vztah. „Čas od času ale padají komentáře, zda spolu nemáme i něco víc. Lidem, kteří takové přátelství nezažili, to prostě asi nevysvětlí­te,“usmívá se Veronika.

Podle antropolož­ky Anny Machin existuje ještě jeden důvod, proč jsou pro nás přátelství tak důležitá. A díky

Přátelé nám přináší uvolnění a pocit přijetí.

němu v přátelství nachází velkou hodnotu úplně všichni – i ti, kdo mají spokojené rodinné a partnerské vztahy. S přáteli můžeme totiž zažívat absolutní míru porozumění a emoční blízkost. Takovou, jakou mnohdy nezažijeme ani se svým partnerem, zejména pokud je opačného pohlaví. „Interakce mezi odlišnými pohlavími je nejnáročně­jší ze všech, protože naše mozky fungují trochu jiným způsobem. I proto má většina lidí nejlepší přátele stejného pohlaví,“říká. V romantické­m vztahu také podle ní může existovat napětí vyvolané myšlenkou na to, že by si partner mohl nalézt někoho jiného. Interakce s rodinou zase může být stresová, protože v ní člověk často plní nějakou roli a rodinní příslušníc­i mají vzhledem k němu různá očekávání. „Přátelé do našich životů přinášejí uvolnění a pocit přijetí. Můžeme být prostě sami sebou,“vyzdvihuje Machin, proč se v jejich přítomnost­i cítíme tak dobře. Vzájemný pocit úplného pochopení a možnosti se otevřít popisují čtyři kamarádky, které se před několika lety seznámily během studií na fakultě sociálních věd v Praze. I když už dnes každá dělá něco jiného, přátelství vydrželo a pro všechny představuj­e jejich zásadní vztah. „Taková, jaká jsem s vámi, si s rodinou nemůžu dovolit být. S vámi můžu prožívat identitu, která si myslím, je moje,“charakteri­zuje to jedna ze skupiny pod podmínkou anonymity. „Moje máma naše přátelství vůbec nechápe a žárlí na něj,“říká. „Sdílíme spolu věci, které by si třeba generace našich rodičů nechala jenom pro svého partnera. Mně ale přijde hrozně osvobozují­cí, že těch lidí mám víc. Naše přátelství se pořád prohlubuje, dnes holkám řeknu věci, co jsem si dřív nemyslela, že bych byla komukoli schopná říci,“dodává další dívka.

Stejnou situaci, ale způsobenou zcela jinými důvody popisuje i Nguyen Van Anh zvaná Nhung, která vyrůstala v české vietnamské rodině. Rodiče neumí pořádně česky, ona zase pořádně vietnamsky. „Až v posledních letech mi došlo, že oni mě znají pouze z pozice dcery. Nemohu s nimi pořádně

celou.“. mluvit o literatuře, o filozofii a dalších věcech. Nečtou to, co já. I proto jsou pro mě přátelství jako rodinné vztahy. Přátelé mě poznají úplně

 ??  ??
 ??  ??

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic