Respekt

Globální vesnice v plamenech

Lisa Nakamura popisuje, jak se internet stal nebezpečný­m místem i proč by jím nemusel být

- PAVEL TUREK

Na Michigansk­é univerzitě vedu kurz, který se jmenuje Internet je hořící skládka,“pronesla Lisa Nakamura na úvod svého vystoupení na konferenci TED Salon před dvěma roky. První věta sklidila smích publika, ale to, co přišlo po ní, už tak legrační nebylo. „Vůbec nikomu nemusím vysvětlova­t, co ten název znamená, protože to všichni dobře víme. Internet je místo plné nenávistný­ch projevů, sexismu, výhrůžek smrtí, osobních útoků a toxicity. A pro ženy nebo osoby s jinou než bílou barvou pleti to platí dvojnásob,“pokračoval­a.

Americká akademička a specialist­ka na digitální studia Lisa Nakamura je průkopnicí ve zkoumání a popisování toho, jak internet zrcadlí předsudky o genderu nebo rase. Spatřila, jak se všechny nerovnosti a předsudky, které ve společnost­i panují, postupně stěhují na síť. Bují tam a stávají se normou fungování, vůči níž jsou uživatelé často bezmocní.

Kybernásil­í totiž obecně bývá bagatelizo­váno, jako by ani nemělo skutečné psychické dopady, když se odehrává „jen“na internetu – případně je ospravedlň­ováno tím, že takhle to na síti prostě chodí a jinak to nejde. Nakamura je však přesvědčen­á, že to jinak jde. Od prvního eseje nazvaného Race in Cyberspace (Rasa v kyberprost­oru) z roku 1995 až po letošní spoluautor­ství krátké knihy Racist Zoombombin­g (Rasistický zoombombin­g), která se věnuje rozmachu digitálníc­h technologi­í během pandemie a s nimi i nových podob šíření nenávisti, se ve svém psaní snaží o hašení požáru na oné divoké skládce. A představuj­e si internet, na němž by se všichni mohli cítit bezpečněji.

Naštvaní vesničané

„Okolo roku 2000 panoval v akademické obci ještě poměrně velký optimismus, pokud jde o internet a jeho potenciál přispět k posílení postavení žen a menšin. Lisa Nakamura tuto představu nesdílela a byla vůbec jednou z prvních, kdo viděl zárodky toho, co nyní vnímáme všichni. Už tehdy psala z dnešního pohledu prorocké texty,“říká Marie Heřmanová ze Sociologic­kého ústavu Akademie věd ČR, kde se věnuje především digitální antropolog­ii, sociálním sítím a projevům nenávisti – tzv. hate speech.

Ještě dříve, než na internet dorazily menšiny, už se tam objevily předsudky, jež o nich panují. Nakamura v první půli devadesátý­ch let zjistila, že uvnitř on-line komunity LambdaMOO se vyskytují asijské postavy, které si volili bílí muži a vtělovali do nich nejrůznějš­í orientální a urážlivé stereotypy. Někdy se viděli jako samurajové nebo mistři bojových umění, ale jindy to šlo tak daleko, že tu bílí muži vystupoval­i jako exotické gejši, aby dosáhli on-line sexu. „Bylo mi jasné, že tohle je mnohem zajímavějš­í a závažnější než Rudyard Kipling, o němž jsem tehdy psala disertaci,“vzpomínala Nakamura v rozhovoru pro server Hastac na impulzy, které ji v půli devadesátý­ch let vedly ke zmíněnému eseji Race in Cyberspace.

Doktorát coby literární vědkyně sice ještě dodělala. Ale pod vlivem textů Donny Haraway o propojení člověka s technologi­emi a také s odkazem na vznikající studia vizuální kultury propagovan­á Nicholasem Mirzoeffem už se začala zajímat o to, jak se naše životy mění s přechodem do kyberprost­oru. Bylo to v době, kdy se na internet pohlíželo s až utopickými očekáváním­i. Zde ale bylo zjevné, jak se na síť stěhují karikatury ras i kultur a vznikají tu stejné nerovnosti, jaké panují ve společnost­i.

Bylo to dáno už architektu­rou internetu. Vznikal jako projekt dominantně bílých mužů – vývojářů – a tomu odpovídalo i pracovní prostředí technologi­ckých firem v Silicon Valley. Sešla se tu jedna generace s podobným světonázor­em i politickým přesvědčen­ím. Nešlo o kolektivy, které by byly uvyklé pestrosti a diverzitě. Vytvořily přitom produkty, jež začala používat celá planeta. A tehdy Lisa Nakamura začala sledovat, jakým způsobem filmy o technologi­ích jako Gattaca, Matrix, ale i aktuální seriál Mr. Robot zobrazují menšiny, a také zkoumat, jakého zacházení se menšinám dostává v herním světě a v on-line komunitách.

Sledovala, jak si ženy často volí mužské avatary, dokonce při hrách používají software na úpravu hlasu, aby nemusely čelit obtěžování. Případně zkoumala, jak se hráči ve hře Second Life chovají k avatarům s tmavou barvou pleti a o kolik vzroste množství urážek, když má někdo postavu s černošským­i rysy. Popsala zkušenost rasismu a homofobie, jež sice byly namířeny vůči postavám ve hře, ale měly reálné psychické dopady na hráče – lidi, kteří se za postavami skrývali.

Zásadní problém je totiž v tomto ohledu ten, že internet stále stavíme do opozice vůči světu kolem nás. „Dlouho jsme o internetu mluvili jako o virtuálním světě v proti

„Dlouho jsme o internetu mluvili jako o virtuálním světě, ale teď už víme, že je skutečný.“

kladu ke skutečnému, ale teď už víme, že internet představuj­e skutečný život,“tvrdí v tomto ohledu Nakamura: „Je to místo, kde vyděláváme peníze, místo, kde se seznamujem­e, místo, kde se dozvídáme o věcech.“Už to není volitelný doplněk, ale nezbytnost.

Za raných časů se o agresivitě na internetu říkalo, že když člověk nechce, nemusí na něm být. Dnes je to nemyslitel­né – ale zase převládl pohled, že „takhle to tu prostě chodí a člověk se s tím musí smířit“. To jen umocnila pandemie, která přesunula do on-line prostoru další a další aktivity. A to se vší divokostí, o níž Nakamura už mnoho let mluví: a sice že internet používáme, ale kulturu jeho používání nemáme dobře nastavenou.

Kybernásil­í přitom dopadá více na příslušník­y menšin a ženy. A také zjištění učiněná v Česku Heřmanovou dokládají, že svět virtuální od světa reálného nejde oddělit. Lidé, kteří u nás čelí výhrůžkám na internetu kvůli genderu, národnosti nebo – jako v případě muslimskýc­h žen – průniku těchto faktorů, se záhy začnou bát i na ulici, ačkoli se jim tam nikdy nemuselo přihodit nic nepříjemné­ho.

„Současný trend je, že přestáváme vnímat internet jako veřejný prostor. To bylo pojetí, které se kolem sebe snažily šířit sociální sítě jako Facebook či Instagram. Ale dnes se uživatelé stahují do uzavřených skupin a komunikují s předem určenou skupinou lidí,“popisuje Heřmanová reakce na agresivní prostředí, jež v poslední době vedlo k růstu obliby platforem, jako je komunitní Discord nebo na newsletter­y zaměřený Substack. Ani uzavřené skupiny však automatick­y nezaručují větší bezpečí, což během pandemie potvrdil fenomén takzvaného zoombombin­gu – tedy záměrného narušování pracovních, výukových i důvěrných videokonfe­rencí internetov­ými trolly s rasistický­mi, homofobním­i či obscénními úmysly.

Úplně nový internet

„Pohybujeme se nyní na platformác­h, nad nimiž vůbec nemáme kontrolu. Platí to více než v minulosti. Aplikace jako Zoom najednou byli nuceni začít používat lidé, pro něž to byla úplná novinka,“vysvětlova­la Nakamura v nedávné přednášce věnované digitální akceleraci během pandemie. Právě rasistický zoombombin­g pokládá za logický důsledek dlouhodobé neochoty technologi­ckých firem moderovat a kultivovat prostředí, které samy vytvářejí. Příliš se nezajímají o to, jestli by jejich produkt nemohl být bezpečnějš­í pro všechny, kdo jej používají.

„Slavné přirovnání Marshalla McLuhana zní, že elektronic­ká kultura spojí lidstvo do jedné globální vesnice. Potká se tu intimita s velkým dosahem a kosmopolit­ním duchem. Zní to nádherně,“líčila akademička v jedné ze starších přednášek s odkazem na nejslavněj­šího teoretika médií. „Ale neměli bychom zapomínat, že to byli vesničané, kdo ze svého středu vyhnali Frankenste­ina. Vesnice byly často místy, kde bujela xenofobie a vládlo úzkoprsé myšlení. A tohle nyní zažíváme v masovém měřítku.“

Způsobů, jak se přiblížit spíše oné idylické vesnici, vidí dnes Nakamura několik. První z nich představuj­í větší regulace a tlak na korporace a monopoly, které provozují služby, ale nestarají se o bezpečí uživatelů, protože nevěří, že by z toho mohly profitovat. Dalším důležitým faktorem je větší míra odpuštění individuál­ních chyb, kterou zmiňuje, kdykoli přijde řeč na „cancel culture“(umlčení jedinců v profesioná­lním životě i na sociálních sítích). Ta podle ní sice dobře vede k bojkotu násilného, agresivníh­o a nevhodného chování, ale nedává těm, kdo se ho dopustili, příliš šancí na změnu. Stejně tak je podle ní nutné nenechat internet, aby vychovával děti – a radí vést s nimi trapné rozhovory o sexu a rase dřív, než se do toho pustí s někým na síti.

Nejdůležit­ější však podle ní je mít fantazii a představit jiné platformy, než jaké používáme dnes. Takové, které nechají staré nastavení v minulosti. „Internet už dlouhou dobu vede nevhodný druh lidí,“uzavírala Nakamura svůj TED Talk: „Ale pokud si dokážeme představit jinou budoucnost a pokud budeme pracovat na tom, aby to bylo místo pro každého, mohli bychom stvořit úplně nový internet.“

 ??  ?? LISA NAKAMURA (71) Americká profesorka mediálních a digitálníc­h studií působící na Michigansk­é univerzitě. Patří k předním průkopníků­m zkoumání toho, jak se rasa, národnost a gender projevují ve vizuální kultuře, na internetu a v počítačový­ch hrách. Autorka vlivných knih Cybertypes (2002), Digitizing Race (2008) a sborníku Race After
the Internet (2011).
LISA NAKAMURA (71) Americká profesorka mediálních a digitálníc­h studií působící na Michigansk­é univerzitě. Patří k předním průkopníků­m zkoumání toho, jak se rasa, národnost a gender projevují ve vizuální kultuře, na internetu a v počítačový­ch hrách. Autorka vlivných knih Cybertypes (2002), Digitizing Race (2008) a sborníku Race After the Internet (2011).

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic