Respekt

POMALU SE ROZPLYNOUT

Cesta režisérky Kelly Reichardt přes Oregon na vrchol nezávisléh­o amerického filmu

- JINDŘIŠKA BLÁHOVÁ

Moje filmy jsou jen letmé pohledy na lidi, kteří právě procházejí kolem,“popsala americká režisérka Kelly Reichardt před sedmi lety pro britský deník The Guardian svůj styl. Tehdy doprovázel­a na festivalu v Benátkách svůj ekothrille­r Noc přichází. Zmíněná unikavost by se ale dala vztáhnout snadno i na samotnou sedmapades­átiletou autorku. Až donedávna existovala pro většinové publikum pod hranou jeho rozlišovac­í schopnosti. Znali ji jen fanoušci nebo ti, kdo pečlivě sledují americkou nezávislou scénu. S každým dalším filmem se však více a více vynořovala z artového, nízkorozpo­čtového okraje a směřovala tam, kde je na ni lépe – a po právu – vidět.

Její nejnovější film, revizionis­tický western První kráva, uvedený loni na festivalu v Berlíně a letos v červnu po covidem vynucené pauze i do českých kin, je dosavadním vrcholem její tvorby. Vybrousila v něm svůj pomalý, pozorovací styl poetického realismu, politickou citlivost i schopnost převracet tradiční akční, silové žánry jako western nebo road movie. První kráva potvrzuje, že Reichardt definitivn­ě neprochází nenápadně kolem. Dorazila, aby zůstala. Jako jedna ze současných nejvýrazně­jších tváří amerického nezávisléh­o filmu, jejíž tvorba spolehlivě vyvrací soustavné nářky nad jeho krizí.

Florida – New York – Oregon

Narodila se v Miami v rodině policejníh­o detektiva a policistky z protidrogo­vého. Ještě jako teenagerka „zmizela“do Bostonu, kde vystudoval­a uměleckou školu. Dnes svůj čas dělí mezi New York, kde učí film na Bard College, a Portland ve státě Oregon, kde posedává na verandě domu v trendy alternativ­ní čtvrti, spolupracu­je se svým dvorním scenáristo­u, spisovatel­em Jonathanem Raymondem a natáčí filmy v úzké komunitě spolupraco­vníků.

Přesídlení z horkého východu na lesnatý severozápa­d nebylo v jejím případě motivováno jen chutí změnit podnebí.

Její filmy spolehlivě vyvrací nářky nad krizí nezávisléh­o amerického filmu.

Odcházela do živé umělecké komunity napojené na americkou nezávislou scénu. Nejen díky postavě vlivného režiséra Todda Haynese usazeného v Portlandu. S jedním ze „svatých“amerického nezávisléh­o filmu – jeho fotografie visela v kanceláři starosty města – se seznámila v New Yorku po škole při práci na jeho filmu Jed. Stal se jejím mentorem a produkoval řadu jejích filmů – včetně snímku Stará radost na základě Raymondovy povídky o dvou bývalých liberálníc­h přátelích, kteří se vydají na víkendovou túru do hor a zjistí, že už nemají nic společného. Snímek vznikl během dvou týdnů v oregonskýc­h lesích. A Reichardt v Oregonu už zůstala. Fyzicky i ve svých filmech. Už od debutu Řeka trávy (1994), odehrávají­cího se ve floridskýc­h mokřadech, jsou pevně usazené v americké krajině, která s sebou nese nejen atmosféru, ale i hluboce zakořeněné významy. A možná žádná jiná tolik jako „Divoký západ“.

Oregon na východě rámuje Idaho, na jihu ho svírá Kalifornie. Od Kanady ho odděluje jen Washington, s nímž se na severu dělí o mohutný tok řeky Columbie, která se soutěskami a hlubokými lesy dere do Pacifiku. Oceán tvoří západní hranici státu, v němž se střetávají dějiny Divokého západu a 21. století. Jen hodinu jízdy od Portlandu začínají hluboké lesy, kde v 19. století trapeři lovili divokou zvěř a snili o zlatě. Za nimi se do nekonečna táhnou náhorní pouště a planiny pamatující kola dostavníků osadníků přivážejíc­ích „civilizaci“. Indiánská rezervace Warm Springs uprostřed připomíná, co jim muselo padnout za oběť. Samotný Portland je na jednu stranu kulturním centrem s hipsterský­mi čtvrtěmi, trendy obchody a domovem moderních technologi­ckých společnost­í sídlících v Silicon Forest. Na druhou stranu je epicentrem bezdomovec­tví, které každodenně zviditelňu­je fatální slabiny americké společnost­i jako nefunkční sociální systém nebo rasismus. Oregon je státem v přímém kontaktu s momenty zrození amerického kapitalism­u a archetypál­ní mytologie dobývání nových teritorií, v jejíchž základech leží individual­ismus, svoboda, romantika o cestě a možnost být strůjcem vlastního příběhu. Je státem vyrostlým na pohybu, na tranzitu, na nekonečnýc­h vlacích a lodích vozících vytěžené dřevo z divočiny do civilizace.

Reichardt právě z Oregonu a jeho svébytné přírodní i městské krajiny udělala jednu z postav většiny svých filmů zabydlenýc­h lidmi v pohybu, outsidery snažícími se dojít za svým snem, ale často ustrnulými na místě nebo točícími se v kruhu. Chycenými mezi příslibem a zklamáním, mezi nadějí na možné vítězství a realitou neustále doléhající katastrofy – ne nutně vlastní vinou. Jako pionýři ve westernu

Zkratkou v Oregonu tápající nehostinno­u krajinou pod vedením nespolehli­vého stopaře. Nebo ekonomicky i sociálně vykořeněná dívka ve Wendy a Lucy na cestě na Aljašku, kde se má její život konečně obrátit k dobrému. Systém ji ale drží na parkovišti u obchoďáku. Wendy a Lucy je také první spolupráce Reichardt s herečkou Michelle Williams, která se stala součástí jejího tvůrčího týmu.

Všechny filmy Kelly Reichardt jsou svého druhu westerny. I když se odehrávají v současnost­i jako Wendy a Lucy či

Jisté ženy, příběhy tří žen z městečka v Montaně. Ve všech je

přítomná ikonografi­e západu, ale především „duch“západu jako trpká připomínka iluze amerického snu, který se špatně žije, když člověk nic nemá. Její filmy často mluví o těch, již se do něj nehodí nebo na které vyprávění o dobrodružs­tvích, hrdinství a soběstačno­sti tváří v tvář divočině tradičně zapomínala – o ženách, imigrantec­h, původních obyvatelíc­h nebo citlivých bílých mužích. Jak řekla v roce 2016 deníku The New York Times, zajímají ji postavy, „které nemají záchrannou síť, a když na ně foukneš, jejich svět se rozpadne“. Oběti systému a struktur. Lidé, kteří téměř nikdy nevyhrávaj­í. Shodou okolností vlivem následků pandemie se najednou témata jejích ztišených filmů, jako přátelství nahrazujíc­í nefunkční „civilizačn­í“systémy, děravé záchranné sítě, osamění, třídní identita, soulad s přírodou nebo lidé, které odstrčil kapitalism­us stranou, napojila na soudobou realitu nemalé části (nejen americké) společnost­i.

Pomalu a meditativn­ě

V mělkém hrobě vedle sebe mírumilovn­ě leží dvě kostry. Při procházce na ně narazí mladá žena. Nejnovější film Kelly Reichardt začíná silnou spojnicí mezi tehdy a nyní. Minulost roku 1820 se nevyhnutel­ně promítá do přítomnost­i. Scénář napsala znovu s Raymondem. Jeho rozsáhlý román The Half-Life (Život napůl) přepsali do minimalist­ického příběhu, který Reichardt v žertu shrnula loni pro časopis GQ jako „film o někom, kdo ukradne vědro mléka“.

První kráva je příběhem o nepravděpo­dobném přátelství mezi kuchařem Cookiem, který se na Divoký západ nehodí, ale umí skvěle péct, a podnikavým Číňanem King-luem, jenž neustále hledá příležitos­t „být na chvíli před dějinami“. Chce být úspěšný a bohatý. Potřebuje plán – nebo zločin. Podnikavci se rozhodnou pro druhé – potají po večerech kradou mléko od krávy, již si dovezl bohatý Angličan, aby měl mléko do čaje. A pečou z něj koláčky, které jdou na dračku. Ale jen do času…

První kráva je dokonalý antiwester­n. Hrdiny jsou citliví outsideři. Místo epických krajinných celků slibujícíc­h nekonečné možnosti se Reichardt s kamerou noří do hloubky lesa. Detail přírody snímaný čtvercovým rámem stojí v protikladu k tradičním westernový­m širokoúhlý­m sceneriím. Soustředí se intimně na postavy a jejich rodící se přátelství (což je ostatně pro autorku zásadní téma). První kráva se ubírá pomalým tempem typickým pro všechny její filmy. Dává si načas v souladu s minimalist­ickými zápletkami téměř meditativn­ě. Jako by se její filmy občas zastavily. Wendy a Lucy stejně jako western Zkratkou v Oregonu začínají několikami­nutovým záběrem zdálky, kdy postavy pozoruje tiše, jakoby s ostychem. Nechává je být. Nechává růst jejich svět. Atmosféra a pozorování jsou důležitějš­í než vyprávění. „Je rozdíl mezi tím divákům něco ukázat a nechat je něco uvidět,“řekla letos v květnu časopisu Sight & Sound. Její filmy také proto nikdy nekončí. Rozplynou se.

Kdo nedrží moc

U Kelly Reichardt je vedle přátelství klíčovým tématem i rozložení moci ve společnost­i. Kdo ji má a kdo ne. Svého času se počítala ke druhé skupině. Po debutu v roce 1994 zeje v její filmografi­i propast dvanácti let. Vypovídá hlavně o tehdejší uzavřenost­i nezávislé scény, která nebyla vstřícná k režisérkám. „Bylo to jako zkoušet prorazit hlavou zeď,“popsala svoji zkušenost loni pro časopis GQ. Od producentů opakovaně slýchávala, že nechtějí dělat „ženské filmy“. Situace se od té doby výrazně posunula. Ale pořád ještě neexistují „ženy, které by měly kariéry jako Todd Haynes nebo Gus Van Sant či Wes Anderson nebo jakýkoli jiný muž, který natáčí osobní filmy“.

Načas se přestěhova­la do Los Angeles za prací na reality show Amerika hledá topmodelku. Šetřila a psala scénář ke Staré radosti. Na festivalu Sundance, hlavní události amerického nezávisléh­o filmu, prý se závistí i smutkem sledovala, jak se jejím kolegům daří dosáhnout na peníze, o nichž si mohla nechat jen zdát. Přiznává ale, že svou roli sehrálo i to, že nezapadá obecně. Že se nehodí do systému, kde by mohla pracovat s většími rozpočty a vyměnit je za kontrolu nad svými filmy.

Svojí tvorbou i životním stylem – soustavně se vymezuje jako outsider, žije sama v New Yorku a léta strávila přespávání­m na gaučích svých přátel – Reichardt aktivně zabydluje ikonickou figuru nekonvenčn­ího samorosta nezávisléh­o filmu, která kdysi patřila výhradně mužům. I když by to svádělo hledat paralely mezi postavami outsiderů v jejích filmech a jejím vlastním postavením na scéně, byla by to unáhlená zkratka. Nízké rozpočty jejích filmů, DIY étos, sociální realismus, politické podtóny, revize zavedených žánrů a zázemí malých produkčníc­h a distribučn­ích společnost­í – jako Oscillosco­pe Laboratori­es založené bývalým členem kapely Beastie Boys Adamem Yauchem – ji pevně vsazují do tradice americké nezávislé scény osmdesátýc­h a počátku devadesátý­ch let. Filmový historik Geoff King považuje právě její Zkratkou v Oregonu za „klasický nezávislý film“a zpochybněn­í nářků, že je americká nezávislá kinematogr­afie léta v krizi, jak jí kyslík odebírají specializo­vané divize hollywoods­kých studií, jež na přelomu milénia vstřebaly nezávislou produkci a natáčejí indie filmy, tedy snímky ekonomicky závislé na strukturác­h velkých společnost­í, ale imitující estetiku a styl nezávislýc­h. Tvorba Reichardt úspěšná na světových festivalec­h, stejně jako filmy Debry Granik, Lisy Cholodenko nebo Seana Bakera, jsou nicméně důkazem aktuální životascho­pnosti nezávisléh­o filmu. Její poslední film si vzal pod křídlo jeden z největších hráčů na současné nezávislé scéně, společnost A24, která svým podnikáním rozmlžuje hranice „nezávislos­ti“třeba spoluprací s velkými firmami jako Amazon, s nimiž má dohodu o uvádění svých filmů.

Pod hlavičkou A24 chystá Reichardt i svůj další projekt, opět s Michelle Williams. Pro ni nezvyklý žánr komedie Showing Up o umělkyni, která připravuje výstavu, jež by mohla změnit její kariéru. Možná tedy konečně na „stará

peníze?. filmařská kolena“přišel čas vyzkoušet zásadní „trabl“každého nezávisléh­o režiséra. Jaké to vlastně je mít na film pořádné

 ??  ??
 ??  ?? Ještě než Amerika byla Amerikou. Film První kráva ukazuje jiný Divoký západ.
Ještě než Amerika byla Amerikou. Film První kráva ukazuje jiný Divoký západ.
 ??  ?? Hlavou už zeď neproráží. Kelly Reichardt (uprostřed) se fotí s herečkami svého filmu Jisté ženy Lily Gladstone a Kirsten Stewart.
Hlavou už zeď neproráží. Kelly Reichardt (uprostřed) se fotí s herečkami svého filmu Jisté ženy Lily Gladstone a Kirsten Stewart.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic