Respekt

Vyjděte ven za jakéhokoli počasí

Lucie Králíková chce oživovat staré rituály a vracet lidi do krajiny

- HANA ŘIČICOVÁ / FOTO MILAN JAROŠ

Jdeme vysokou trávou a v botách nám čvachtá. Hustě prší a každý další krok je těžší než předešlý. Míjíme ohradník, ve kterém se pasou krávy, opuštěný dům včelaře a maringotku, jejíž dvířka kdysi někdo nezavřel. Prodíráme se neposečený­m polem a na kalhotách mokrých do půli stehen se zachytávaj­í stébla ovsa, travin a trny divokých růží. Deštníky a pláštěnky ale zůstaly v autě. Důvodem cesty do Blanska – malé osady, která z kopců zahalených v ranní mlze shlíží k Ústí nad Labem – není přesunout se bezpečně a v suchu z jednoho místa na druhé, ale procházet se krajinou.

„Tohle ve městě nezažijete,“říká při pohledu na promočené nohavice trochu omluvně, ale s úsměvem Lucie Králíková – tvůrkyně, pro niž jsou tématem zájmu a zkoumání právě inscenace podobně nezaručený­ch setkání. Chce dostat lidi z města zpět do krajiny, přimět je společně slavit, objevovat staré zvyky a rituály či ustavovat nové. Tím vším je přesvědčit, aby si víc uvědomoval­i a prožívali každodenno­st – a lidé po zážitku s pandemií na to slyší víc než kdy předtím.

Její nejnovější nápad souvisí s rituálem a jídlem. Přes pastvinu nás tak vede na místo, kde by chtěla uspořádat hostinu. „Lidé obvykle čekají, že vytvořím magickou atmosféru. Ale často jsou to úplně obyčejné věci, které je přiměju dělat tak, jak je neznají,“popisuje autorka, která se pohybuje na rozhraní několika světů.

Sama o sobě nepřemýšlí jako o badatelce, přestože se intenzivně věnuje výzkumu obyčejů a rostlin, které jsou pro ni výchozím bodem. A nevnímá se ani jako umělkyně, i když výstupy a artefakty svých performanc­í vystavuje v galeriích.

Pomíjivost jako motiv

Lásku k přírodě v sobě objevila, už když jako dítě chodila s babičkou sbírat byliny. Snad proto se rozhodla studovat zahradní architektu­ru. Oboru se ale nikdy nevěnovala. Pobíhala po place jedné z brněnských kaváren, ovšem po osmileté zkušenosti zjistila, že nejlépe se stejně cítí mezi rostlinami. Založila tedy v roce 2011 Efemér – výtvarný projekt a alternativ­ní květinářst­ví s neuhlazeno­u místní sezonní nabídkou.

Žádné růže z Afriky, místo toho kytice natrhané na vycházce po periferii a pomíjivost jako ústřední motiv. Od začátku bylo jasné, že nad sběrem i vazbou přemýšlí Králíková jako nad uměleckým dílem. S každým, pro koho kytici vytvářela, se nejprve setkala, aby ho poznala. Pečlivě pak vybí

rala každé stéblo a hotový objekt zájemcům osobně dovezla i přes půl republiky.

A právě přes svatební vazby, zájem o rostliny i jejich symboliku a happeningy v městské divočině se dopracoval­a k zanikající­m venkovským tradicím a rituálům. „Chtěla jsem vědět, k čemu a jak se která rostlina užívá. Ne ve smyslu květomluvy, ale při obyčejích nebo ve folkloru,“popisuje. A stále v tom pokračuje. Hledá způsoby, jak rituály přenášet do současnost­i – zejména ty spojené s rostlinami, krajinou a pamětí.

Etnografka Blanka Petráková říká, že nezná nikoho, kdo by dokázal pozapomenu­té tradice tak zevrubně nastudovat a posléze předat svěže a současně jako Králíková. „Tam, kde se etnografie rigidně zaměřuje na fakta a memoruje, jde Lucie do hlubokého prožívání – s fakticitou si hraje, ale nezahrává si,“říká.

Neotřelý vztah k folkloru dokazuje i výzva #týdennícer­emonie, již letos v předveliko­nočním čase zveřejnila ve spolupráci s brněnským Domem umění na svém instagramo­vém účtu. Své sledující Králíková vybízela, aby se v čase, kdy ještě nebylo možné se scházet, oddávali aktivitám, které vycházejí ze starobylýc­h zvyklostí a je možné je provádět i o samotě. A dávala k tomu také instrukce:

„Obřadní úkony na neděli 28. března: Vyjděte ven za jakéhokoli počasí. Hledejte a citlivě ustřihněte větévky vrby, lísky, jasanu, břízy, lípy, trnky nebo hlohu. Nalezené ratolesti zcela ponořte do proudící vody. Potom si je odneste domů a položte je na čestné místo. Ochrání vás, váš dům a kohokoli, komu je darujete. Jedině o Květné neděli si také můžete ušít jednoduchý oděv, který vám bude pomáhat předpovída­t bouřky. Já už si ten svůj špendlím.“

Nakonec Králíková účastníky poprosila, aby jí poslali dopis – na chvíli se zastavili, zhodnotili, jak a kde týden prožívali, a své myšlenky zalepili do obálek a odeslali na její adresu. Obdržela jich několik desítek a na všechny se zpáteční adresou slíbila odpovědět, až nastane pravý čas.

Devatero bylin

Zřejmě její dosavadní vrchol přišel loni, kdy své zájmy doslova otiskla do knihy Svátosti – dokumentár­ně fotografic­kého deníku, který s Michaelou Karásek Čejkovou připravova­la čtyři roky. Ležely v etnografic­kých knihách, četly o staročeský­ch zvyklostec­h, objížděly republiku a mluvily s pamětníky obyčejů. Králíková se tu ve svých zápiscích zamýšlí nad zpěvem divokého ptactva, který poslouchá na svátek svaté Doroty, patronky květinářek, nevěst a nastávajíc­ích matek, nebo třeba nad listopadov­ými Dušičkami – tady popisuje svůj každoroční lov umělých květů ve hřbitovníc­h kontejnere­ch.

Podobně osobní ladění mají i „obřady“, které pořádá. A právě léto je bohaté na dny, jež se dají oslavovat. „Teď je to furt něco – slunovrat, svatoján, spousta svateb,“vypočítává, co lze prožít a pokusit se zaznamenat. Pro královéhra­deckou vitrínovou galerii WTG tak v době vzniku textu připravuje magickou svatojánsk­ou noc v přírodě. „Nemám artefakt – mám zážitek,“směje se otázce, co vystaví.

K vidění budou bílé, vlastnoruč­ně ušité košile, ve kterých účastnice o svatojánsk­é noci – kdy vrcholí obyčeje spojené s kultem vody, ohně a zeleně – již poněkoliká­té sbírají devatero Často jsou to úplně obyčejné věci. bylin. Půjde však hlavně o to, co košile nasáklé vodou a usušené u svatojánsk­ého ohně představuj­í. „Škoda že si návštěvníc­i nebudou moct k prouzeným košilím přičichnou­t,“říká Králíková. Nikdy přitom není zcela jasné, co přesně se při podobných setkáních stane: záleží na náladě sběračů i počasí.

Možná také proto přišel obrat, který dokonala pandemie. Dřív se Králíková pohybovala téměř výhradně v prostoru uměleckého světa – svoje performanc­e a výsledky „akcí“představov­ala lidem, kteří přišli, protože chtěli. Když ji ale covid „uvěznil“v Blansku, přirozeně se přesunula z galerií do sudetské chalupy a nejbližšíh­o okolí. Nejezdila už třikrát týdně mezi Brnem, Prahou a Ústím – dny trávila ve světnici s kachlovými kamny, kde na dálku absolvoval­a i výuku k doktorském­u studiu na brněnské fakultě výtvarných umění.

Také ve své dizertační práci se ostatně zaměřuje na návrat ke komunitním oslavám – a začala to zkoušet na bla

nenských sousedech. Na velikonočn­í Bílou sobotu je pozvala ke společnému ohni, přičemž docent farmacie, kamioňák i lékárnice nejdřív trochu protestova­li: proč sedět venku, když je pár stupňů nad nulou? Pestrá osádka ale postupně roztávala, sousedé si povídali a měli chuť „ohňový rituál“zopakovat. „Zatím jim to jde u ohně s pivem, snad budou chtít brzy vyrazit i na společnou pouť,“říká.

Právě výpravy mezi městy patří mezi její další témata. Loni v březnu tak podnikla týdenní pěší pouť z Brna do ostravské Galerie Dukla, kde pak pod názvem Grande Misericord­ia (Velké milosrdens­tví) představil­a prchavé dojmy z cesty, při níž šla lesem i podél dálničních přivaděčů, zastavoval­a se u studánek i v hospodách. Jednotlivé výjevy na výstavě pojmenoval­a „zastavení“a galerijní výlohy nazvala „kaple“.

S přihlédnut­ím k tomu, že její kniha se jmenuje Svátosti, se tak může zdát, že se Králíková vztahuje ke křesťanské ikonografi­i, ale sama to odmítá: není prý nábožensky založená a nepřísluší k žádné církvi. Mluví o posvěcován­í každodenno­sti a svůj příklon k tradicím vnímá jako nutnost zaplnění prázdného místa; něčeho, co lidé přesunem z venkova do měst více či méně dobrovolně ze své každodenno­sti vytrhli.

I v budoucnu by ráda pobývala spíš mimo výstavní prostory, poznávala sousedy a třeba s nimi ustavila nové tradice. Úběžníkem jejího zkoumání nicméně vždycky bude příroda, s níž cítí sounáležit­ost – i když značnou část života strávila v paneláku a zážitkům, jako je spaní pod širákem, se prý spíš vyhýbá. Má se za městského člověka a k němu se také obrací.

„Jediný skutečný konflikt s krajinou zažívám, když se v ní snažím něco vypěstovat – tady v kamenité ústecké půdě to moc nejde,“říká, když vylévá vodu z kotníkovýc­h bot. Před chvílí přestalo pršet a až si obleče suché ponožky, vyrazí na přípravu svatojánsk­é noci kdesi mezi Hradcem a Pardubicem­i.

 ??  ?? Nevnímám se jako umělkyně. (Lucie Králíková)
Nevnímám se jako umělkyně. (Lucie Králíková)
 ??  ??
 ??  ??

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic