Respekt

Na měsíc mrzákem

-

Dobíhal jsem kraťas přes celý kurt a při doklouznut­í mě píchlo v zadní straně stehna. Bylo po tenise. Sypal jsem si před soupeřem popel na hlavu. Mám po šedesátce, takže bych měl vědět, že sprinty jsou zrádné, nebylo to poprvé, co jsem zase zapomněl, že stárnu!

Věděl jsem, že nejmíň měsíc nebudu moct běhat ani hrát tenis, ale naštěstí bylo léto a se ženou jsme každý večer chodili k vodě. Při kraulu mi natažený stehenní sval překážet nebude.

Pro každý pohyb platí, že čím častěji ho děláte, tím uvolněněji se v něm cítíte, ale plavání je výjimečné. Hýbete se v jiném živlu a cit pro vodu je plachý jako lesní víla, musíte se o něj zas a znovu trpělivě ucházet. Už měsíc jsem plaval každý večer a do svalů se mi vrátila vláčnost z dávné minulosti.

Když mi plavání zůstalo jako jediný ze sportů, přidal jsem na délce a posledních pět set metrů střídal kraulové sprinty s pomalým znakem. Měl jsem radost, že můžu zabírat naplno, protože na rozdíl od běhu jsou při plavání svaly namáhány plynule a je skoro nemožné si nějaký zranit.

A potom jsem ucítil ostré píchnutí ve svalu, který se táhne od břicha ke slabinám a o kterém jsem ani netušil, že ho mám. Stal jsem se na měsíc mrzákem, odsouzeným ke stařecké chůzi.

Achillova pata

Tohle bylo zatím poslední z dlouhé série překvapení, která provázejí mé stárnutí. Začala v padesáti jednoho zářijového večera. Sval natržený při tenisovém podání (z předcházej­ící kapitoly) nepočítám, protože po něm následoval­o ještě deset let bez zranění.

Zamlada jsem občas kvůli vytrvalost­i běhával deset kilometrů na stadionu v tempu tři a půl minuty na kilometr. Položil jsem si marnivou otázku: zaběhnu o třicet let později stejně pohodlně alespoň pět kilometrů v tempu čtyř minut?

Vydal jsem se na důvěrně známý stadion s tartanovým oválem a našel ho prázdný. Atletů v demokracii zjevně ubylo. S pýchou na svůj dobrý odhad jsem zjistil, že tempo držím přesně (staré mechanické stopky jsem našel doma v zásuvce), chybělo mi jen pár vteřin, které jsem plánoval dohnat v závěrečné dvoustovce.

Natáhl jsem krok a opřel se do špiček, jako bych měl tretry. Sil jsem měl dost a chtěl jsem je využít. V tom okamžiku jsem pocítil prudkou bolest v achilovce a podlomila se mi kolena. Domů jsem dokulhal pěšky a následujíc­í měsíc chodil o holi.

Dohánění mladíka

Tenhle příběh se v různých podobách opakuje dodnes. Někdy je to lýtko, jindy stehno, pata, achilovka, slabiny a občas i koleno. Doktor Malovič mě naučil léčit se sám: ledové obklady, kafrová mast. Flectorové náplasti a trpělivost.

Ale nejlepším lékem je mít rozum a přizpůsobo­vat se věku. Učím se stárnout a je to jedna z nejzajímav­ějších zkušeností mého života, za kterou vděčím sportu.

Stárnutí je totiž proces, jehož si člověk žijící sedavým způsobem života nemá jak všimnout – kromě vnějších znaků, které ovšem zatajují podstatu. Ty viditelné se nedají přehlédnou­t: před padesátkou mi vypadala většina vlasů, jednoho rána jsem objevil napuchlé pytle pod očima a vrásčitou tvář, po padesátce už jsem potřeboval brýle, v šedesáti začala kůže na rukou připomínat pergamen a objevily se jaterní skvrny, vystoupily mi šlachy na vrásčitém krku a zbělely vousy.

Tělo mi ale v běžném provozu fungovalo stejně jako předtím. Při chůzi jsem nepozorova­l žádný rozdíl, ani do schodů. Civilizova­ný pohyb hluboko pod úrovní extrémního výkonu nám nemá jak oznámit, že tělo stárne. Myslím si, že většina lidí se sedavým způsobem života tu hlubokou vnitřní změnu nepostřehn­e až do okamžiku, kdy je zaskočí námaha, s jakou se horko těžko škrábou ven z auta.

Já jsem ale už před čtyřicítko­u přišel na to, že zaostávám za mladíkem, který po téže trase běhával před dvaceti lety. Viděl jsem svá vlastní mladá záda z čím dál větší dálky a i bez měření času mi bylo nad slunce jasnější, že sebe samého z těch časů už nikdy nedoběhnu. Tak takhle začíná proces, na jehož konci je smrt, pomyslel jsem si a patřičně jsem se nad tímto poznáním dojal.

Hledání nové harmonie

To byl ovšem pořád jen důsledek jedné fyziologic­ké změny, která je přesně popsaná vědci. V podstatě jde o to, že po dvacítce začne klesat schopnost srdce dostat se do vysokých otáček. Každých deset let klesne maximální tep při nejvyšší námaze zhruba o deset úderů.

Když mi bylo dvacet a moje zvětšené srdce bilo v klidu třicetkrát za minutu, při nejvyšším výkonu se mi zrychlil tep na více než 220. Dokázal jsem tedy zvýšit výkon srdce více než sedminásob­ně. Ve čtyřicítce to bylo už jen 200 úderů, dnes je to pod 180, přičemž můj tep v klidu je kolem 55. Moje schopnost zvýšit výkon srdce je oproti tomu mladíkovi z dávných časů zhruba poloviční. Příroda je rozumná.

Já jsem ale nebyl. Spoléhal jsem na samovolný pokles tlaku a běhal jako předtím. Objektivně jsem byl pomalejší, ale má radost z rychlosti byla pořád stejná. Stárnutí je milosrdné, dokonce jsem pohyb prožíval intenzivně­ji než zamlada, protože jsem objevil mnohá jeho tajemství.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic