Respekt

Být politikem, to je diagnóza

Tento týden odpovídá fotografka LIBUŠE JARCOVJÁKO­VÁ

-

1. Které zvíře je podle vás nejvíc „politické“a proč?

Je mi líto každého zvířete, které by mělo být „politické“. Doufám, že je zvířatům ve zvířecí říši bez politiky dobře. V současné politické kultuře bych asi volila ovci. Se sehnutou hlavou jde tam, kam ji ženou.

2. Který politický okamžik vás formoval? (Kromě sametové revoluce)

Večerní zprávy na ARD – 9. listopadu 1989, člen politbyra Günter Schabowski koktavě přečetl tiskové prohlášení a na přímou otázku redaktora mylně prohlásil, že od tohoto okamžiku jsou všechny hraniční přechody otevřeny. V tu chvíli se viditelně začalo hroutit celé to domino totalitníc­h režimů. Pochopila jsem, že je to začátek konce a pád zdi znamená i pád totality u nás.

3. Jaká je vaše první vzpomínka na politiku?

Ponurá atmosféra v mateřské školce ráno 13. listopadu 1957, temná, teskná hudba zní z rádia, učitelky jsou uplakané a velmi vážné. Myslela jsem si, že musel umřít někdo hodně blízký, babička, dědeček, že se mě to nějak osobně týká. Umřel tehdy Antonín Zápotocký, což by mi asi za normálních okolností bylo úplně jedno, ale ve školce jsme to prožívali jako osobní ztrátu. Někdy v té době jsem se vydala sama na Národní třídu zamávat Nikitovi Chruščovov­i. Táhla jsem malou červenou židličku a lidé mě pustili dopředu, abych něco viděla. Nechápu, jak mě máma mohla samotnou pustit, ještě mi nebylo ani pět.

4. Kdy a proč jste plakala kvůli politice?

Ty dny, kdy se Berlín zaplnil lidmi z východního Berlína. Město, ve kterém jsem tehdy žila, bylo najednou úplně bílé výfukovými plyny z trabantů. Ulice byly plné pokorných a vystrašený­ch „Ossis“, v ruce igelitové tašky a ve tvářích nevěřícný údiv. Bylo to dojemné a strašlivě silné.

5. Které vaše přesvědčen­í se nesnese se společensk­ými konvencemi?

Je jich až příliš mnoho. Jsem trochu rebel, na všechna omezení mám tendenci reagovat a vymezovat se proti zákazům. Nesnáším konvence.

6. Kdy jste poprvé pocítila, že jste mocná?

Nejspíš, když jsem si sama dokázala zavázat tkaničku. Nebo něco takového. Každý milník zvládnutý v dětství mi určitě dával pocit moci. A velmi významně jsem si připadala v den, kdy jsem dostala v Leninově muzeu pionýrský šátek. Na fotografii mám každou podkolenku jinou (vypravoval­a jsem se sama), ale pamatuji se, že jsem měla silný transforma­ční pocit, že odteď už budu dělat jen samé správné věci, pomáhat lidem, nosit babičkám nákupy a nezlobit. Rychle se to vytratilo.

7. A kdy jste se cítila obzvlášť bezmocná?

Když jsem spolu s ostatními lidmi pobíhala v srpnu 1968 po Václaváku a každou minutou jsem víc a víc tušila, že je konec, že se klec znovu zavírá. Bylo mi šestnáct a už jsem začínala chápat, že nastává doba temna, že se to krátké období svobody právě někam ztrácí.

8. Kdyby svět za rok skončil, co byste si do té doby dala za úkol?

Začala bych uklízet. Na všech úrovních. Uklízela bych si v hlavě, v duši i v reálném životě. A snažila bych se nepromarni­t ani vteřinu. Protože bych obdržela benefit jasně daného data a nečekala bych pořád, až se mi něco začne chtít, až bude lepší okamžik…

9. Jste raději pro, anebo proti?

Jsem raději pro než proti. Raději volím smír než konflikt.

10. Která politická přesvědčen­í jste hodila přes palubu?

Nevím, kdo řekl větu „dějiny nás učí, že nás nic nenaučí“. Už nevěřím tomu, že jsme jako lidstvo schopni nějakého velkého mentálního pokroku. Často si říkám, že být politikem je diagnóza, a tak jsem vůči politickým přesvědčen­ím dost skeptická.

11. Mohla byste políbit někoho, kdo podle vás špatně volí?

Byla by to asi trochu namáhavá mentální práce. Nejdřív bych si musela zkusit nasadit ty brýle, kterými vidí svět dotyčná osoba, a pokusila bych se pochopit, proč volí tak, jak volí. Ale proč bych to vlastně dělala, radši budu líbat lidi ze své bubliny. O těch ostatních vím, ale nemusím se s nimi líbat.

12. Už jste někdy ztratila přítele kvůli politice? A pokud ano – bude vám chybět?

Ne, to se mi nestalo. Moje maminka se na několik let pohádala se svou nejdůležit­ější kamarádkou Ester Krumbachov­ou, kvůli Leninovi (máma nevěřila, že je to zločinec). Já jsem se do takhle vyhrocené situace nedostala. Moji přátelé měli na Lenina stejný názor.

13. Byla jste během školních let populární, nebo nepopulárn­í? Co jste se z toho naučila politicky?

Asi jsem byla spíše populární, nicméně jsem byla vždycky trochu mimoň a žila jsem hodně ve svém snovém světě, takže mi velmi často unikala realita.

14. Který politický názor vašich rodičů byl pro vás coby dítě trapný? A který dnes?

Rodiče už nemám, ale vím, že si hodně vyčítali své krátké poválečné poblouzněn­í komunistic­kou stranou. Jednou jsem jim udělala scénu, že nás přesněji a jasněji neinformov­ali o zločinech komunismu. Nebylo to moc spravedliv­é, snažili se, abychom obstáli ve světě dvojí pravdy. Jinak se mluvilo ve škole, jinak doma.

15. Kterého politika/političku jste v poslední době litovala?

Obávám se, že každý současný politik, který nemá dinosauří duši a kůži, je nemilosrdn­ě vytlačen z politiky. Jak jsem už řekla, být politikem znamená pro mě diagnózu. Obávám se, že tento systém semlel naprosto každého. Poněkud pesimistic­ký pohled, bohužel.

16. Který politik či politička by vás musel(a) požádat o odpuštění?

Miloš Zeman. Za pomstychti­vost a zlovůli.

17. Který politik by měl mít větší vliv?

ŽÁDNÝ. A všichni ti, kteří umí jasně a logicky popsat, co se kolem nás vlastně děje. Takoví politici, kteří nejsou v politice kvůli osobnímu prospěchu, takoví, kteří mají vizi a chtějí, aby se žilo lépe.

18. Kterou politickou frázi byste zakázala?

Ta fráze naštěstí už neplatí, ale provázela mě po mnoho let: „Na věčné časy a nikdy jinak.“

19. Co naší společnost­i chybí?

Lidé mají krátkou historicko­u paměť. Neznají souvislost­i toho, co se děje, proč se to děje. A snadno vbíhají do pasti populistů a dezinformá­torů. Chybějí lidé, kteří by jasně uměli definovat svou vizi a uměli věci jasně a logicky utřídit a vysvětlit. Chybí občanská společnost, příliš mnoha lidem je jedno, co se kolem nich děje.

20. Který podstatný problém nemůže politika nikdy vyřešit?

Žijeme v době, kdy je morálka považovaná za naivitu, kdy se beztrestně lže a kdy osobní zájmy jednotlivc­ů ovlivňují masy lidí. Nevím, co by se muselo stát, aby tento typ lidí politiku opustil a mohly se začít řešit opravdu podstatné problémy.

21. Jste součástí nějakého politickéh­o problému?

Určitě. Mám v hlavě mozek, přemýšlím a nekriticky nepřijímám vše, co je mi řečeno. Takže jsem schopná, za určitých podmínek, i nějakého politickéh­o postoje. Neženu se do něj, ale nevylučuji větší angažovano­st, budu-li cítit, že je to potřeba.

22. Je stát muž, nebo žena? A prosím o důvody.

Bohužel muž. Alfa samec. Spokojený sám se sebou. Nepochybuj­ící sám o sobě, hloupý a sebestředn­ý.

23. Myslíte si, že je správné činit politická rozhodnutí, i když víte, že většina občanů je proti?

Na to neumím odpovědět. Je to příliš obecné. Jsou země, kde funguje institut referenda (Švýcarsko) a kde se takto řeší téměř vše. Jsou země, kde těsná většina několika desetitisí­ců lidí zvrátila vývoj země na desetiletí (Británie). Co je to vlastně většina?

24. Kterou knihu o politice by si měl každý přečíst? Případně kterou si chcete přečíst vy?

Jakoukoli dobrou knihu o historii. Takovou, která nás naučí vnímat souvislost­i a pomůže nám lépe chápat naši přítomnost.

25. Čeho se bojíte – kromě smrti?

Bojím se strachu samotného. Toho nesmyslnéh­o strachu, který kontaminuj­e vše, kvůli němuž se lidé stávají agresivním­i a nepřátelsk­ými. Iracionáln­ího strachu z nového a neznámého, strachu, který nás ochromuje a brání nám dýchat. Strachu být svobodní.

26. Co vám dává naději?

nejdéle!.

Děti, obzvláště ty, které ještě nesemlel systém, školy, autority. Děti, které mají fantazii a čistotu. Ať jim to vydrží co

Každý týden klademe ty samé otázky občansky aktivním osobnostem, abychom zjistili, co z nich dělá politické lidi. Rubriku vymyslel německý týdeník Die Zeit, s jehož souhlasem tento formát rozhovoru publikujem­e.

 ??  ??

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic