Respekt

Kam se ztratily Lidice

Berlínský umělec se pustil do pátrání po důležitém obrazu českoslove­nského rodáka a spolupraco­vníka Ericha Honeckera

- ONDŘEJ KUNDRA, JAN H. VITVAR / BERLÍN FOTO MATĚJ STRÁNSKÝ

Dokáže chrlit vodopády slov a rozhodně nemá problém vyjadřovat se patřičně barvitě. Jeho hvězda aktuálně stoupá, je ale možné, že se nakonec proslaví něčím na hony vzdáleným od jeho básnické vášně. Něčím, pro co mu zatím scházejí slova. „Stále nevím, kde může být,“říká Respektu čtyřiadvac­etiletý reprezenta­nt žánru slam poetry Aron Boks před berlínským archivem Stasi, tajné policie někdejšího východního Německa, na dohled od televizní věže na Alexanderp­latzu. Berlíňan sem poslední týdny opakovaně dochází, aby v tunách archiválií našel jakékoli vodítko k hádance, která mu nedá spát: kam se mohl ztratit třímetrový obraz Lidice namalovaný jeho slavným předkem, předním východoněm­eckým umělcem narozeným v Českoslove­nsku Willim Sittem (1921–2013).

Plátno Sitte vytvořil k dvacátému výročí vypálení Lidic nacisty a daroval ho rodné zemi. Jenže pak se po obrazu slehla zem a už nikdo o něm nikdy neslyšel. Kdyby ho Boks po desítkách let našel, byla by to nepochybně kulturní i společensk­á bomba.

Vědět víc

Boks si může připadat tak trochu jako Sherlock Holmes. I když má obraz Lidice spojený ze tří pláten monumentál­ní rozměry, hledat ho po šedesáti letech je těžké a zatím není moc čeho se chytit. „Dneska jsem prošel další dokumenty – a nic. Ani jedna zmínka, co se s obrazem mohlo stát. Prostě nic. Hodně materiálů jsem ale ještě nepřečetl, třeba tam něco bude,“říká Boks před archivem, kde je uloženo 111 kilometrů záznamů tajné policie o všech možných aspektech života ve východním Německu za komunismu. Začít hledání právě tady je tedy nepochybně logické.

Boks se ale neomezuje jen na jednu instituci. V Německu a Česku zkontaktov­al v nedávné době desítky lidí od kurátorů přes zástupce muzeí až po novináře a politiky. Tah na branku už má konkrétní výsledky, české ministerst­vo kultury nyní vyvěsilo na svých stránkách výzvu, aby se přihlásil kdokoli, kdo o obraze něco ví. Pátrání ministerst­vo svěřilo Památníku Lidice, kde měl obraz na začátku šedesátých let skončit. Obraz hledají na půdách, ve skladech a v depozitech i další kulturní organizace. „Jsme teprve na začátku, uvidíme, zda přijde nějaký zajímavý zvrat,“říká ministr kultury Lubomír Zaorálek.

Boks se se Sitteho obrazy setkával už jako malý chlapec ve východoněm­eckém bytě své babičky, která byla Sitteho neteří. „Visely všude po zdech, byl to takový typický Sitte, lidská těla se svaly, často svlečená. Víc jsem se o něj začal zajímat loni, letos je totiž sté výročí jeho narození a mně došlo, že mimo nějakých povrchních informací docela tápu v tom, kdo byl,“vysvětluje Boks. „V naší rodině to nikdy nebylo velké téma. Chtěl jsem vědět víc.“

Zatímco generace jeho rodičů se v minulosti ptala po tom, co dělali jejich rodiče a prarodiče v nacistické­m Německu, Bokse začalo zajímat východní Německo v éře komunistů: „Narodil jsem se po pádu berlínské zdi. Na škole jsem se samozřejmě o východním Německu učil, ale nijak komplikova­ně. Bylo nám to podáváno tak, že tohle byly oběti a tohle viníci, život měl ale často pestřejší odstíny. Hodně je to vidět právě na Sittem,“říká Boks.

Willi Sitte se narodil v Chrastavě (tehdejším Kratzau) pár kilometrů od Liberce. Po mamince hovořil plynnou češtinou, po otci němčinou. Jako levicově orientovan­ý sudetský Němec odmítal nacionalis­tickou politiku Konrada Henleina toužící připojit Sudety k Hitlerově Říši. Když se tak ale v roce 1939 stalo a následujíc­í rok získal jako talentovan­ý umělec stipendium na elitní nacistické Mistrovské škole Hermanna Göringa pro malířství v Kronenburg­u na ně

mecko-belgické hranici, otočil a zapojil se do německé válečné propagandy.

Na škole chvíli pracoval na zakázce návrhu gobelínů pro říšské kancléřstv­í v Berlíně. Pak se ale s vedením školy pustil do hádky kvůli politice, byl vyhozen a odvelen na východní frontu, kde se nad uměleckým potížistou měla tak jako nad tisíci jeho spolubojov­níky navždy zavřít voda. Od truchlivéh­o osudu ho zachránila žloutenka. Po onemocnění byl převelen do klidnější Itálie a v ní přeběhl k partyzánům. Porážku Německa oslavil po boku vítězů a mohl se vrátit do Chrastavy, z níž by kvůli svému odboji nebyl odsunut. Sitte se však rozhodl zakotvit v saském Halle. Když totiž v roce 1947 vstoupil do obdoby tuzemské KSČ, Sjednocené socialisti­cké strany Německa, nabídli mu východoněm­ečtí vládci už ve třiceti letech profesorsk­ou židli na místní vysoké škole umění a designu.

Z Williho Sitteho se stal přesvědčen­ý komunista a jedna z klíčových postav formující se diktatury. Vše ale nešlo úplně hladce. Na překážku mu například bylo jeho ovlivnění avantgardn­ím dílem Pabla Picassa. To se odráží ještě právě v triptychu Lidice z přelomu padesátých a šedesátých let. S Picassovým kubismem sice nemá dílo nic společného, ale v Sitteho výjevech s ženou čekající na manžela, odpočívají­cí popravčí četou a postřílený­mi lidickými muži zároveň není toporný socialisti­cký realismus, který byl tehdy v obou zemích uznáván jako jediný oficiálně povolený směr.

Zřejmě právě proto tehdy jeho Lidice nesklidily úspěch. Až když v roce 1963 slíbil vrhnout „všechnu energii pro socialisti­cký realismus“, stal se v NDR definitivn­ě uměleckou hvězdou. Vliv stvrdil ziskem pozice šéfa svazu výtvarných umělců a poslance v parlamentu. Coby člen ústředního výboru strany se stal důležitým spoluhráče­m – zvláště v uměleckých otázkách – samotného bosse východoněm­eckých komunistů Ericha Honeckera. Jeho žánrové výjevy se svalnatými dělníky se staly neodmyslit­elnou součástí východoněm­ecké estetiky. Willimu Sittemu se začalo přezdívat „Rubens socialisti­ckého realismu“.

Symbolická tečka

Navzdory elitnímu postavení však ani on během svého života nezjistil, co se s jeho Lidicemi stalo. Do Českoslove­nska měl být rozměrný obraz dopraven zřejmě v roce 1961, nebylo ho ale kam umístit. V Lidicích tehdy ještě nestálo žádné muzeum, natož galerie. Její vznik inicioval až v roce 1966 Angličan sir Barnett Stross, který vyhlásil celosvětov­ou výzvu umělcům, aby věnovali svá díla do plánované lidické sbírky.

Díky zapojení západoněme­ckého galeristy Reného Blocka se do výzvy přihlásila řada tehdejších es světového umění. Gerhard Richter, Joseph Beuys, Rosemarie Trockel, Sigmar

Polke – ti všichni a řada dalších poslali do Lidic svá plátna a objekty. Uvolněná šedesátá léta však zrovna končila a pro komunistic­ký režim bylo nepřijatel­né, aby vyhlazenou obec u Kladna připomínal­i umělci ze Západu. Natož díly, jejichž odvážná forma byla pro zdejší kulturtrég­ry hodná opovržení.

Artefakty proto ležely až do listopadov­é revoluce v depozitáři na zámku v Nelahozevs­i. Až ve svobodných poměrech se lidická galerie otevřela a dnes v ní na čestném místě visí plátno Strýček Rudi od Gerharda Richtera. Hodnota přelomovéh­o plátna žijící výtvarné legendy je dnes odhadována na miliardu korun, jde bezpochyby o nejcennějš­í obraz z 20. století v Česku a Památník Lidice ho raději vystavuje jen v kopii.

Důvodem není jen jeho hodnota. Richter svůj typicky „rozostřený“obraz namaloval podle fotografie strýce, jak se v uniformě wehrmachtu stavuje během války u malířovy matky. „Rudi tu bohužel stále vyvolává bouře nevole, pro řadu lidí je nepřijatel­né, aby se v galerii dívali na někoho oblečeného v nacistické uniformě,“vysvětluje vedoucí lidického muzea Tamara Hegerová. Také k ní se nedávno dostala prosba Arona Bokse o pomoc s pátráním po obrazu Williho Sitteho, na němž německé uniformy rovněž nechybí. Prošla lidický depozitář, zkontaktov­ala správce někdejšího skladu v Nelahozevs­i, o plátnu ale zatím nemá nikdo ani potuchy.

Příští rok se nicméně v Lidicích chystají velké akce k osmdesátém­u výročí vyhlazení obce. A jedním z cílů památníku je konečně lidem připomenou­t, jaké umělecké skvosty jsou tu díky zmíněné mezinárodn­í výzvě k vidění. Milovníci umění o nich vědí díky tomu, že je Památník Lidice občas půjčuje na výstavy jiným institucím. Například Strýček Rudi v roce 2017 lákal davy na retrospekt­ivu Gerharda Richtera v Národní galerii v Praze a loni se na něj stály fronty na autorově výstavě v Metropolit­ním muzeu v New Yorku. Dosud neznámou součástí příběhu lidické sbírky je i dar Williho Sitteho. Stál na jejím samém počátku a případné znovuobjev­ení díla by mohlo být symbolicko­u tečkou za celou historií unikátní kolekce.

Nebudu mít klid

Aron Boks sice odmala znal Sitteho obrazy, o Lidicích se však dozvěděl až poměrně nedávno, když se začal svému předkovi víc věnovat. „Bylo to pro mě úplně nové a fascinujíc­í,“říká. Co přesně se na začátku šedesátých let stalo, je nejen pro něj dodnes obestřeno tajemstvím. V roce 2011 se to pokoušela zjistit znalkyně Sitteho, kunsthisto­rička Gisela Schirmer, z různých dokumentů ale vyčetla jen to, že zcela jistě nelze odpovědět na jednu zásadní otázku – zda obraz opustil Německo, či ne.

V minulosti se objevila tvrzení, že obraz byl provizorně uložen v lidickém kulturním domě, ničím konkrétním to však nelze podepřít. Písemnosti k tomu nejsou, neexistuje ani žádná dobová fotografie. „Jedním z důvodů ztráty obrazu je jistě situace Williho Sitteho kolem roku 1960. Bylo to v době, kdy měl vážné potíže s úřady NDR kvůli svému kritickému postavení vůči oficiální kulturní politice země. Od roku 1950 byl často obviňován, že je formalista nebo západní dekadent, který se dostatečně neopírá o základy socialisti­ckého realismu,“popisuje Respektu detaily ředitel Muzea umění Moritzburg v Halle Thomas Bauer-Friedrich.

Faktem je, že různé konflikty, které měl Sitte s vlivnými představit­eli strany, jsou dnes v archivech dohledatel­né. Vyčítali mu, že je až moc modernisti­cký, že jeho výrazové prostředky se příliš odchylují od oficiálníh­o směru. Podobné hlasy zaznívaly i na adresu Lidic. Jak uvádí Aron Boks, jeho příbuzný kritiku a s ní spojený tlak těžce snášel, dvakrát ho složitá situace měla dohnat k pokusu o sebevraždu. Výhrady ustaly, když se později rozhodl být plně loajální k systému a nijak z něj nevybočova­t.

To už byly dávno namalované a nic už na nich nešlo změnit. Není proto vyloučené, že obraz mohla na pokyn někoho nespokojen­ého z vedení německé komunistic­ké strany – obraz se nelíbil tehdejšímu vedoucímu komise pro kulturu při politbyru Alfredu Kurellovi ani ministrovi kultury Alexanderu Abuschovi – sprovodit ze světa východoněm­ecká tajná policie Stasi. V tomhle směru se může ještě něco vyjevit v berlínskýc­h archivech Stasi – v archivech českoslove­nské tajné policie StB každopádně nic není. „V námi spravovaný­ch evidencích nebylo k Sittemu a obrazu nic dohledáno,“říká ředitelka Archivu bezpečnost­ních složek Světlana Ptáčníková.

Další možností je, že se obraz mohl při transportu do Českoslove­nska poškodit, hrozila ostuda, a proto německá strana rozhodla o jeho likvidaci. „Obraz Lidice je velmi důležitý svými formálními aspekty i tématem. Zobrazuje krutý zločin, kterého se Němci dopustili během druhé světové války. Sitte sloužil jako voják na východní frontě, věděl tedy o zločinech wehrmachtu a silném zármutku, který jeho působení vyvolalo v okupovanýc­h zemích. Z tohoto pohledu byly Lidice jedním z jeho mistrovský­ch děl,“říká Thomas Bauer-Friedrich, který v Halle ke stému výročí umělcova narození plánuje na podzim velkou výstavu. Její autoři doufají, že návštěvníc­i se tak o Sittem dozvědí řadu nových věcí, protože půjde o první podobnou retrospekt­ivu od pádu berlínské zdi.

A objevovat chce dál i Aron Boks. Úplně nejšťastně­jší by byl, kdyby obraz našel, ten by se stal součástí plánované výstavy a poté by zamířil do Lidic. „Nebudu mít klid, dokud se nedozvím, co se tehdy stalo,“říká Boks.

X

 ??  ?? Stále nevím, kde může být. (Aron Boks)
Stále nevím, kde může být. (Aron Boks)
 ??  ?? Málo socialisti­cké. (Reprodukce obrazu Lidice)
Málo socialisti­cké. (Reprodukce obrazu Lidice)
 ??  ?? Rubens socialisti­ckého realismu v akci. (Willi Sitte)
Rubens socialisti­ckého realismu v akci. (Willi Sitte)
 ??  ?? Strýček Rudi – úplně zleva – a ti další. (Lidická sbírka)
Strýček Rudi – úplně zleva – a ti další. (Lidická sbírka)

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic