Respekt

Jedna ze dvou teček koronaviru

- PETR MALÁSEK

Vystupuji ze zastávky Českomorav­ská a dívám se kolem sebe. Možná se takto okukujeme všichni: říkáme si, že v tom nejsme sami a jdeme za stejným cílem. Tak či onak jsme si neřekli ani slovo a jen jsme se naskládali na eskalátoru a se sluchátky v uších jeli vstříc slunečním paprskům červencové­ho léta. Cesta pro valnou většinu z nás končila stejně: očkování.

Pro mě je dnešní cesta první ze dvou. Registrova­l jsem se 14. června a PIN2 mi přišel tři dny poté. Z možných termínů jsem si vybral 6. července – a ani mi nedošlo, že je státní svátek. Vytiskl jsem si papír s QR kódem a čekal na den, až ho budu moct využít.

Pomalu postupuji k O2 areně poseté plakáty a šipkami k Národnímu očkovacímu centru. Obešel jsem stadion HC Sparta Praha a objevil se z druhé strany: před místem, kde zvládnou denně naočkovat tisíce lidí – v normálních časech známé jako O2 universum. To, že se pro „boj s virem“vybralo právě místo, kde fanoušci MMA sledovali zápasy série Oktagon, dává větám o „tečkách za koronavire­m“úplně nový rozměr.

U hlavních dveří stojí dva vojáci kontrolují­cí QR kódy. Pár kroků od nich postávají lidé dívající se kolem sebe. Možná sem přišli brzy, říkám si, ale ačkoli jsem tu také o chvíli dřív (digitální hodinky ukazují 14.30, zarezervov­aný jsem na 14.42), zkouším štěstí a jsem vpuštěn dovnitř. Před sebou vidím pět turniketů s dalšími muži v maskáčích. Po naskenován­í kódu jsem poslán k eskalátoru, který mě zaveze do podzemí.

Připravuji si občanku, kartičku pojištěnce a papír s kódem. Jsem zařazen do krátké fronty v sekci Registrace. Stolečky zde lemují celou zeď místnosti a já si spíše připadám, že si jdu koupit lístek do kina, než že jdu na očkování. Když na mě přijde řada, dostanu registračn­í kartu, kus tvrdého papíru s volnými místy na data vpichů. Poté se stačilo jen otočit a řídit se šipkami do očkovací haly.

Vstupuji do obřího prostoru. U vchodu mě jeden voják posílá doprava a druhý, stojící na konci řady, říká číslo stolečku, ke kterému přicházím. „Jak se cítíte?“„Skvěle.“Paní za stolkem pokračuje s dotazem, jestli jsem se v posledních 14 dnech na něco neočkoval. Odpovídám, že ne. Podávám jí registračn­í kartu a ona mi na ni lepí datum a kód vakcíny. Pokračuji o dva kroky dál k židli, u které stojí druhá zdravotnic­e. Posadím se. Vykasám si levý rukáv a ucítím malé štípnutí. „Jděte támhle do čekárny a tam počkejte 15 minut.“

Sedím na jedné z barevných plastových židlí, kolem mě prochází vojáci a mladý kluk s textem „první pomoc“na zádech vesty. Jindy by si zde mohl člověk koupit jídlo a pití, teď se tu jen čeká. Počítám minuty. Kdybych tady nemusel zastavovat, celé očkování by mi trvalo okolo šesti minut. Cítím lehce levačku, asi jako kdybych si ji namohl v posilovně. Po určeném čase se zvedám a odcházím ven. Před hlavním vchodem pořád postávají lidé a já jdu pomalu na metro.

Mé důvody k očkování jsou trochu sobecké: už nechci vystresova­ný běhat po letišti, protože aerolinka respektuje pouze privátní firmy na antigenní testování. Chci zase letět do zahraničí bez toho, abych si 72 hodin předem musel organizova­t PCR testy. Chci se co nejdříve vrátit do prezenční výuky. Chci jít za kulturou s tím, že čím dříve budeme moci zahodit roušky, tím lépe. Chci si plánovat příjezdy do Česka, aniž bych si přičítával dobu v karanténě. A je toho mnohem víc. Pokud budeme takto sobečtí všichni, nepomůžeme tím jenom sobě. Pomůžeme tím všem: očkování je totiž asi jediná možnost, jak návratu do normálu docílit. A já jsem tomu o jednu dávku blíž.

X

 ??  ?? Autor studuje anglickou literaturu a tvůrčí psaní na University of Kent v Canterbury.
Autor studuje anglickou literaturu a tvůrčí psaní na University of Kent v Canterbury.
 ??  ??

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic