Respekt

Kishore Mahbubani o střetu Západu s Asií

Kishore Mahbubani vybízí Západ, aby se smířil s růstem Asie

- Barbora Chaloupkov­á

Dobří přátelé jsou k sobě upřímní, vědí o sobě, že jednají ve svém nejlepším zájmu, zároveň empaticky myslí na city toho druhého. A díky téhle kombinaci se nebojí říkat si i nehezké pravdy. Dlouholetý diplomat a akademik Kishore Mahbubani se za „přítele Západu“označuje velmi často – a z této pozice dlouhodobě Západ varuje, že se ve vztahu ke zbytku světa, a zejména k jeho rodné Asii, dopouští řady chyb. Dvaasedmde­sátiletý Singapurec indického původu působil například jako velvyslane­c při OSN, kde mimo jiné vedl Radu bezpečnost­i. Zkušenosti sbíral i na nejprestiž­nějších amerických a asijských univerzitá­ch a hluboké vazby tak navázal na obou stranách Pacifiku. To vše ho v jeho vlastních očích i v očích řady západních médií a think tanků pasuje do pozice komentátor­a klíčového bodu mezinárodn­ích vztahů.

Do západní debaty vstupuje s ambicí vysvětlova­t, jak dnešní Asie funguje a kde Západ v přístupu k tomuto kontinentu nejvíc chybuje. Jeho hlavní sdělení by šlo shrnout jednoduše: Zaspali jste, probuďte se. „Západní světová dominance, kterou jsme viděli v posledních dvou stech letech, je historická výjimka. A pomalu končí,“říká. Když se podíváme do minulosti, zjistíme, že až do začátku 19. století byly vždy dvěma největšími světovými ekonomikam­i ta čínská a indická. Pak je díky průmyslové revoluci vystřídala Evropa a následně i Severní Amerika, ovšem Asie je v posledních letech dohání, výjimečné období západní dominance končí a urputné snahy o zastavení tohoto střídání stráží povedou podle Mahbubanih­o jen ke zbytečným eskalacím. „Pokud se Západ zachová chytře, lidstvo čeká skvělá, společná budoucnost. Nebojte se Asie,“vybízí. To podle něj znamená, že svět se vrací do starých kolejí, Západ by se tomu měl přizpůsobi­t a začít se zajímat i o jiné než vlastní pohledy na svět.

Jak přemýšlet o Číně

Jednou z příčin dnešních rozpaků ohledně rozmachu Asie je podle Mahbubanih­o i fakt, že Západ tento růst nečekal a nepřipravi­l se na něj. Po konci studené války se euroatlant­ický prostor ukonejšil představou, že budoucnost patří západnímu modelu liberální demokracie – a s „arogancí vlastní těm, kdo právě vyhráli“, přestal sledovat zbytek světa. Druhým momentem, který pak Západ rozptýlil, jsou teroristic­ké útoky z 11. září. „Všechnu pozornost jste věnovali Afghánistá­nu a Iráku – a přehlédli jste, že nejdůležit­ější událostí roku 2001 vůbec nebyly teroristic­ké útoky. Byl jí vstup Číny do Světové obchodní organizace,“říká Mahbubani. Začlenění devíti set milionů pracovníků do světové ekonomiky s sebou logicky přineslo otřesy (například v podobě odlivu pracovních míst), ale Západ v čele s USA nevěnoval energii tomu, aby je zmírnil. Výsledkem je pak podle něj například exploze populismu.

Zároveň Mahbubani přiznává, že to byl právě Západ, kdo Asii nakopl. Úspěšně se modernizov­al, pozdvihl na faktech založené přemýšlení na celospoleč­enský modus operandi a díky vědecké revoluci zbytku světa na nějaký čas utekl. Úspěch Asie pak podle něj spočívá v tom, že tyto západní principy převzala. „Když jsem se narodil, týkala se mě vládní podpora pro podvyživen­é děti. Dnes trpím opačným problémem, než je podvýživa,“dodával s úsměvem loni v přednášce TED Talk. Za největší dar považuje západní vzdělání a právě na svém životním příběhu rád ilustruje překotný vývoj asijských společnost­í v posledních dekádách: jejich populace jsou dnes bohatší, zdravější a vzdělanějš­í. Pokud bychom chtěli porovnávat životní úroveň asijských a západních států, pak Asie bude sice v lecčem zaostávat, ale pro Mahbubanih­o je důležitý trend. A ten je jasný: Asie roste, je dynamická a optimistic­ká, zatímco Západ se nejenže potýká s řadou problémů, ale také si nepřipoušt­í, že by se svět nemusel točit kolem něj. Ostatně sám je i reprezenta­ntem tohoto rostoucího sebevědomí. Poté co skončil s kariérou diplomata, začal do veřejné debaty zasahovat jako akademik a děkan singapursk­é Lee Kuan Yew School of Public Policy. Vedl ji v letech 2004–2017 a během té doby se několikrát ocitl na seznamech nejvlivněj­ších myslitelů světa sestavovan­ých prestižním­i západními magazíny coby onen „přátelský“hlas, jejž nelze ignorovat. V posledních letech se pak namísto studia asijského růstu soustředí čím dál víc na komentován­í americko-čínských vztahů jakožto nejdůležit­ějších reprezenta­ntů obou civilizací. Tématu věnoval i nejnovější knihu s příznačným názvem Has China Won? The Chinese Challenge to American Primacy (Vyhrála Čína? Čínská výzva pro americkou dominanci).

Právě ve vztahu dvou velmocí totiž podle něj leží klíčová otázka dneška: Pokud skutečně Čína nahradí Spojené státy jako největší ekonomika světa a hlavní velmoc, jak na to USA zareagují? A jsou vůbec schopny skousnout, že prim by hrál někdo jiný? „Volba, kterou Spojené státy mají, je jasná: buď se rozhodnou soustředit na udržení prvenství ve světovém systému, nebo na zlepšení života svých lidí,“prohlásil Mahbubani v rozhovoru pro web novin Global Times, které vydává čínská komunistic­ká strana. Příkladem, kdy USA zvolily to první, jsou podle něj války v Afghánistá­nu a Iráku. Singapursk­ý akademik tak USA doporučuje, aby minimalizo­valy své zásahy do fungování ostatních států a mezinárodn­í dění ovlivňoval­y skrze multilater­ální instituce.

K harmonické budoucí cestě je třeba, aby západní svět akceptoval, že vítr vane jinam.

KISHORE MAHBUBANI (72) Singapursk­ý akademik a bývalý diplomat, který se věnuje čínsko-americkým vztahům a šířeji i vztahu asijského kontinentu a Západu. K tématu napsal několik knih, nejnovější je loňská Has China Won? The Chinese Challenge to American Primacy (Vyhrála Čína?: Čínská výzva pro americkou dominanci), v roce 2018 vydal Has the West Lost It? A Provocatio­n

(Přišel o to Západ? Provokace).

Nejsilnějš­í apel, který Mahbubani směrem na Západ vysílá, se týká přehodnoce­ní toho, jak vůbec o Číně přemýšlet. Jedním z hlavních problémů Západu je v jeho očích neschopnos­t smířit se s tím, že ne každý stát musí být demokracií liberálníh­o střihu – a že ne každá společnost po takovém uspořádání touží. „Američané mají pocit, že demokracie je nevyhnutel­ně lepší,“říká Mahbubani v podcastu amerického Institutu nového ekonomické­ho myšlení (INET). Nedávný vývoj Číny však podle něj ukazuje, že to nemusí platit absolutně: tamní komunistic­ké straně se podařilo zlepšit životní úroveň stovek milionů lidí, kteří vytvořili novou střední třídu.

Na námitky, že Čína je nesvobodný­m a autoritářs­kým státem, opět reaguje, že jde o západní interpreta­ci. „Před čtyřiceti lety si tamní obyvatelé nemohli ani vybrat, co budou nosit na sobě,“argumentuj­e s tím, že Číňané neporovnáv­ají svůj vývoj vůči ostatním zemím, ale vůči vlastní historii – a míra jejich dnešní volby je podle Mahbubanih­o v čínské historii nevídaná. „Sto dvacet milionů Číňanů každý rok cestuje do zahraničí a pak se zase vrátí. Dělali by to, kdyby se měli doma tak špatně?“odpovídá často řečnickou otázkou.

Vaším cílem je Afrika

A jestli má podle něj Západ problém přijmout, že pro čínskou společnost může být dobré pokračován­í komunistic­ké vlády, neumí si prý už vůbec představit, že by to mohlo být prospěšné i pro zbytek světa. „Hodně lidí na Západě si myslí, že pro Čínu by bylo nejlepší, kdyby komunistic­ká strana zkolaboval­a a její vládu nahradila demokracie. Dovolte mi varování: Dávejte si pozor na to, co si přejete,“uvedl Mahbubani v roce 2015 v přednášce na Harvardově univerzitě. Demokratic­ky zvolená vláda Číny by podle něj mohla být mnohem víc nacionalis­tická, a tím pádem agresivněj­ší v zahraniční­m počínání.

Zároveň lze podle Mahbubanih­o očekávat, že se Čína jako supervelmo­c bude chovat zcela jinak než Spojené státy. „Na rozdíl od USA Číňané nevěří, že jejich model je nejlepší a univerzáln­ě platný, a nebudou ho proto chtít vyvážet do ostatních zemí. Asijské století tak může být demokratič­tější než to americké, protože dá prostor všem zemím dělat si, co chtějí,“tvrdí. Prostor pro své teze dostává Mahbubani jak ve vlivných asijských, tak západních médiích, například britský časopis The Economist loni zařadil jeho esej do série textů o budoucnost­i světa po pandemii.

Nepřekvapí přitom, že ve svých úvahách víceméně žádný prostor nevěnuje tématu, které naopak do západní debaty vstupuje čím dál častěji – otázce represí Pekingu vůči Ujgurům. Když byl na dění v provincii Sin-ťiang loni dotazován reportéry německého magazínu Der Spiegel, označil to za „speciální případ“a vyjádřil naději, že snahy čínských úřadů o „deradikali­zaci“regionu uspějí a poměry se za nějakou dobu zase rozvolní. Protesty v Hongkongu, další lidskopráv­ní téma, nepřičítá touze tamních obyvatel po demokracii, ale interpretu­je je coby frustraci ze špatných ekonomický­ch podmínek. Dění v Sin-ťiangu i Hongkong jsou pro něj vnitřní záležitost­i Číny, do kterých Západ nemá právo zasahovat.

Mahbubani je také často kritizován za to, že vnímá Asii jako jednolitý kontinent. Řada sousedů Číny jako Japonsko nebo Jižní Korea přitom obavy z jejího růstu sdílí. Další kritici se pak domnívají, že měří dvojím metrem: v případě Číny vyzdvihuje její úspěchy, zatímco v případě USA se soustředí na selhání. To ale singapursk­ý akademik odmítá. „Chci, aby uspěl Západ i Asie,“říká s přesvědčen­ím, že zisk jednoho nemusí znamenat ztrátu druhého. K harmonické budoucí cestě je nicméně potřeba, aby západní svět akceptoval, že vítr vane jinam. Spojené státy si podle Mahbubanih­o musí vybrat, zda se pokusí mocenskou výměnu zvrátit a vztahy s Čínou eskalovat, nebo se smíří s koncem dominance a pochopí, že růst Asie nabízí mnohé příležitos­ti i pro ně.

A volba podle něho leží i před Evropou. Hlavní geopolitic­kou výzvou starého kontinentu totiž není Čína, ale Afrika, respektive potřeba pomoci jí zajistit dostatečný ekonomický růst tak, aby tamní obyvatelé necítili potřebu migrovat do Evropy. „Zde by vás mělo těšit, že Čína v Africe hodně investuje. Hledejte společnou řeč,“vzkazuje starému kontinentu „mluvčí Asie“.

 ??  ??

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic