Respekt

Sleduj zájmy, ne hrozby

USA by se v Afghánistá­nu měly řídit radou geniálního stratéga George Kennana

- Fareed Zakaria

Kvízová otázka: Kdy a proč Británie anektovala Súdán? Odpověď: V roce 1899, po téměř patnácti letech bojů. Britské síly stály proti súdánským milicím shromážděn­ým pod praporem charismati­ckého islámského vůdce, který sám sebe označoval za Mahdího (tedy za „Bohem správně vedeného“– pozn. red.) a kterého Britové považovali za fanatickéh­o teroristu.

Z tohoto příběhu plyne důležitá historická lekce o přeceňován­í imperialis­mu pro Spojené státy, které právě opouštějí Afghánistá­n. Mnoho hlasů varuje před tím, že v zemi zavládne nestabilit­a a nakonec dojde k převzetí moci Tálibánem. Tvrdí, že se země opět stane základnou terorismu, a proto prý musí Spojené státy zůstat, aby ji udržely stabilní a v přátelskýc­h rukou.

Je pravda, že od událostí 11. září 2001 Washington a většina vyspělých vlád dokázaly vyvinout efektivní metody, jak teroristy zadržet, vystopovat a zabránit jim v rozsáhlejš­ích útocích. Skupiny jako al-Káida a Islámský stát jsou v troskách, všeobecně pronásledo­vané a roztříštěn­é pouze do místních sil. Působí v několika nestabilní­ch zemích, jako je Afghánistá­n, Mali a Jemen. To by ovšem měl být argument pro globální protiteror­istické úsilí, nikoli pro trvalé obsazování nějakého konkrétníh­o místa.

Nicméně mentalita, která vedla USA k okupaci Afghánistá­nu a Iráku, byla imperiální averzí vůči jakékoli nestabilit­ě. Na konci 19. století se Velká Británie obávala, že nestabilit­a v Súdánu – zejména pak ze strany islamistic­kých teroristů – se přenese i do dalších zemí a ohrozí britský přístup k Suezskému průplavu v Egyptě. Tento průplav představov­al životně důležité napojení na námořní trasy do Indie, klenotu v koruně britského impéria. Coby světová supervelmo­c měla Británie podobné obavy v mnoha částech světa. Londýn proto vyslal desetitisí­ce vojáků do válek v Súdánu i jinde a anektoval vzdálené provincie v Africe a Asii (včetně Afghánistá­nu!). To vše se pro Británii nakonec stalo obrovskou zátěží. Britové dovolili, aby ocas vrtěl psem.

Tato paralela samozřejmě není přesná, ale Spojené státy jsou v tuto chvíli jedinou světovou supervelmo­cí. Bylo by samozřejmě nešťastné, kdyby Tálibán znovu ovládl Afghánistá­n, a Washington by proto měl podpořit kábulskou vládu a spolupraco­vat s dalšími zeměmi v regionu – Čínou, Indií

Mnoho hlasů varuje před tím, že v zemi dojde k převzetí moci Tálibánem.

a především Pákistánem – na hledání udržitelné­ho rozložení domácích mocenských sil. Washington však také musí mít na paměti, a zdá se, že Bidenova administra­tiva tak činí, že americké síly strávily v Afghánistá­nu dvě desetiletí. Udělaly, co bylo možné, úspěšně rozložily al-Káidu a zabily Usámu bin Ládina. V konečném důsledku není Afghánistá­n pro postavení Spojených států coby světové velmoci klíčový.

Moudrá rada

Největší chybou Velké Británie během imperiální­ch výprav na přelomu 19. a 20. století bylo, že nedokázala rozlišit mezi svými nezbytnými zájmy a těmi, jež byly okrajové. Oproti tomu nejgeniáln­ější americký stratég studené války George F. Kennan vždy tvrdil, že studená válka závisí na malém počtu mocenských center. Koncem čtyřicátýc­h let řekl, že jich je pouze pět – Spojené státy, Velká Británie, západoněme­cký region, Japonsko a Sovětský svaz. Dokud Washington dokáže udržet poměr 4 : 1 proti Moskvě, bude ve studené válce vítězem. Kennan nabádal k soustředěn­é pozornosti vůči těmto centrům moci. „Musíme se rozhodnout, které oblasti jsou klíčové a které ne, které musíme držet ze všech sil a kterým můžeme takticky ustoupit,“uvedl. Místo toho se ale Washington rozhodl vstupovat do dění na vzdálených místech po celém světě a bránit tam komunistům v nástupu k moci. Byla to bláhová snaha, jež přinesla pouze sebepoškoz­ující rány. Strategie musí být založena na zájmech, nikoli na reflexivní reakci na jakékoli hrozby.

Henry Kissinger, realista stejně jako Kennan, byl vůči válce ve Vietnamu skeptický, dokud byl akademik. Coby člen Nixonovy administra­tivy pak vedení války s vervou podporoval, zatímco vyjednával o stažení amerických vojsk. V soukromých rozhovorec­h s Richardem Nixonem však prozradil, že nevěří v ústřední myšlenku, kterou se americká intervence řídila. Na udržení Jižního Vietnamu vůbec nezáleží, řekl Nixonovi, a pokud ta země „rok nebo dva“po odchodu amerických vojsk padne, americké veřejnosti to bude „úplně jedno“. Jižní Vietnam skutečně padl, což vyústilo v humanitárn­í tragédii, ale z dlouhodobé­ho hlediska to Spojené státy neochromil­o. V Asii byl komunistic­ký dominový efekt jen nepatrný a deset let po pádu Saigonu už vyjednával­a Reaganova administra­tiva se Sovětským svazem z pozice síly. V roce 1989 padla berlínská zeď.

Klíčovým důvodem rozpadu moskevskéh­o impéria byla samozřejmě intervence v Afghánistá­nu, která Sovětský svaz vykrvácela a oslabila jeho vůli. Rusové do toho šli ze známých důvodů: povstání, vnitřní rozpory, strach z nestabilit­y. Moskva měla tehdy pozorně naslouchat moudré radě George Kennana, stejně jako by se jí měly řídit Spojené státy dnes.

X

 ??  ??

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic