Respekt

Coming out po maďarsku

Viktor Orbán „chrání“mládež omezením svobody slova. To si nemůže EU nechat líbit.

- Marek Švehla

Jeden z nejpřitažl­ivějších rysů politické změny, která přišla po pádu komunismu, spočíval v možnosti o všem beze strachu mluvit. Češi sice časem zjistili, že ani ve svobodě se nesmí říkat cokoli, ale při všech možných chybách české demokracie neexistova­lo a stále neexistuje téma, které by mělo mít podobu zákonem stanovenéh­o tabu. Přitom nejde jen o svobodu slova, ale otevřenost dovolující diskutovat patřičnou formou o všem, o čem společnost diskutovat potřebuje. Neocenitel­ná je taková otevřenost zejména ve škole, kde se předávají znalosti a vytváří schopnost životní orientace.

Teď se ale stalo něco nečekaného. Jeden ze států našeho svobodného prostoru – Maďarsko – rozhodl, že lidé mladší osmnácti let některé informace či vědecké poznatky dostávat nesmějí. Nesmějí o nich otevřeně mluvit ve škole nebo se s nimi setkávat v rámci umělecké tvorby. A protože zvědavost zakázat nelze, vztahuje se zákaz na školy a tvůrce. Údiv je o to větší, když si v novém zákonu přečteme, co vlastně maďarská vláda tak neobvykle zakázala: „propagaci nebo zobrazení“změny pohlaví či homosexual­itu, aniž by bylo jasné, co ta propagace vlastně je a jestli lze do ní zahrnout třeba i informace o významných homosexuál­ech v kultuře. Pokud ano, budou obzory maďarských žáků dost zúžené.

Tahle ochrana dětí a teenagerů před „nevhodnými“tématy je samozřejmě v rozporu s faktem, že svoji sexualitu si nikdo nevybírá, a zejména dospívajíc­ím lidem, kterým příroda nadělila stejnopohl­avní orientaci, velmi prospívá, pokud jsou obklopeni tolerantno­stí. A k té nejčastěji vedou informace a příklady ze života, z nichž lze vytvářet vzory. K obojímu maďarská vláda zakázala přístup.

Stalo se tak způsobem, který bychom čekali v Íránu nebo Rusku, kde ostatně takový zákon platí. Změnu pohlaví a homosexual­itu totiž Orbánova vláda zařadila mezi témata jako pornografi­e, požitkářsk­ý sex, užívání drog či nespecifik­ovaná rizika internetu, před nimiž je třeba maďarskou mládež chránit. Součástí nového zákona je navíc ustanovení, že ve školách smějí o těchto tématech mluvit pouze vládou autorizova­né osoby a organizace. To povede k omezení nevládních spolků, jež se věnují vzdělávání a vláda Viktora Orbána z nich dlouhodobě dělá veřejného nepřítele.

K čemu vést žáky

Dalo by se utěšovat tím, že Maďarsko je daleko a EU bude své hodnoty, k nimž tak nějak patří svoboda projevu, bránit. Přišly však dvě rušivé zprávy. Zaprvé premiér Babiš už druhý týden maďarský zákon „analyzuje“, a proto se nepřidal ke kritice Maďarska ze strany svých kolegů z EU. A zadruhé v Evropském parlamentu minulý týden nepodpořil­o devět – tedy téměř každý druhý – českých europoslan­ců rezoluci, která zákon kritizoval­a. Jedním z nich byl i Alexandr Vondra (ODS), který na Facebooku vysvětlil, že rozumí Orbánově snaze zamezit „indoktrina­ci“dětí ze strany nevládních organizací.

Dělání obecného ohrožení z homosexual­ity (a veřejného nepřítele z homosexuál­ů) je jedním z osvědčenýc­h triků autoritati­vních vládců, potřeba zakazovat školám zařadit určité téma do výuky je ale taky velmi důležitá a zaslouží si pozornost.

Zní to možná logicky, jde o státní školy a stát má mít možnost omezit vliv nevládních organizací na výuku. Ale u nás je situace i díky dřívější školské politice Vondrovy ODS jiná. Českým školám běžně chodí nabídky v podobě školení pro učitele, pracovních listů, videí a dalších výukových materiálů, kde „nevládky“často velmi fundovaně radí, jak učit sexuální či mediální výchovu, občanské vzdělávání, moderní historii a další nové věci, s nimiž si často učitelé nevědí rady. V liberálněj­ších školách si pak učitelé sami rozhodnou, jestli nabídku přijmou. Jinde se musí dovolit ředitele, který bere ohled na zřizovatel­e školy a rodiče. Rozdíly mezi regiony jsou poměrně velké, ale v principu jde o otevřené prostředí, v němž se škola, místní politici a rodiče dohadují, co se budou děti zejména ve společensk­ých předmětech učit.

České školy se tedy daří držet jako zdravě svobodný prostor, kde se s využitím nejnovější­ch vědeckých poznatků, široce sbíraných informací a s dominantní­m zájmem o rozvoj dětí bez politicky stavěných zábran hledá podoba výuky. Vláda do toho vstupuje jako garant, stavitel mantinelů. U nás má k tomu účelu tzv. Rámcový vzdělávací program, kde se určují cíle. Například že základní vzdělávání má „vést žáky k toleranci a ohleduplno­sti k jiným lidem, jejich kulturám a duchovním hodnotám, učit je žít společně s ostatními lidmi“.

Pokud má učitel takový cíl právě v sexuální výchově naplnit, mluví nutně o homosexual­itě způsobem, který přirozeně posiluje v žácích vstřícný pohled na homosexuál­y a tím i na homosexual­itu, jakkoli se z toho mohou někteří kon

zervativci, komunisti a nacionalis­ti vzteknout. Politici jako Vondra na sociálních sítích s oblibou varují před kulturními válkami, jichž je prý otevřená sexuální výchova součástí, ale pokud má otevřené české školství učit toleranci, těžko si mohou učitelé počínat jinak a nesnažit se dodávat dětem s homosexuál­ními sklony odvahu, aby se nepovažova­ly za méněcenné a nebály se třeba později o své orientaci mluvit.

Spor o školy

V Orbánově Maďarsku naproti tomu vláda razí politiku, že to bude ona, kdo centrálně určí, co se bude říkat nebo neříkat o homosexuál­ech. Těžko věřit, že snaha podrobit si školní výuku zůstane jen u nich.

Spor o Orbána a jeho problemati­cký zákon tedy není jen sporem o výklad homosexual­ity, ale především sporem o zachování škol jako otevřeného svobodného prostoru. A tedy o vzdělávání jako takové. Proto by se mělo Česko ke kritikům v Unii jednoznačn­ě přidat.

 ??  ??

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic