Respekt

České stopy v mlze

- MICHAEL FIALA Autor vystudoval politologi­i na FSV UK. Je akvizitére­m v Městské knihovně v Praze.

Již pár let jsem na svých cestách Praha–Lodž či Praha– Vratislav vídával tajemnou siluetu baziliky a půvabný kamenný most se sochou jakéhosi svatého. Vše je celkem hezky vidět z hlavního silničního tahu vedoucího z Náchoda Kladskou kotlinou, polským výběžkem zaklesnutý­m do českých hranic. Navštívit Bardo, městečko ani ne s třemi tisíci obyvateli, se mi poštěstilo až teď.

Jeho tajemnou atmosféru umocňuje vytrvalý déšť bubnující do štěrku podél silnice a hedvábně šedá obloha. S přítelkyní a polským známým Mateuszem, uměleckým akademikem, chvíli stoupáme do svahu a následně po schodech, abychom se objevili na malém upraveném nádvoří zdejší barokní baziliky Navštívení Panny Marie. Vítá nás dětská exkurze, upravená květena, polské a vatikánské vlajky, informační cedule v několika jazycích a samozřejmě pomník upomínajíc­í Jana Pavla II., který Bardo v době hlubokého komunismu navštívil. Jan Pavel II. mi v Polsku v tomto ohledu trochu připomíná Járu Cimrmana – stačí, aby se někde jen na skok objevil, a už je na místě pamětní deska. Ona glorifikac­e je bezprecede­ntní a může celý jeho pozitivně vnímaný odkaz devalvovat.

Mě však více zaujala věc, kterou naznačují právě informační desky. Bardo, původně obranný hrad z 10. století, nese – vzhledem ke své geografick­é poloze celkem logicky – výraznou českou stopu. Hned první zmínka se váže k roku 1096, a to v Kosmově Kronice české. Ještě předtím Bardo stačil vyplenit Břetislav I. během svého polského tažení za ostatky sv. Vojtěcha, následně místo ničí jeho vnuk, Břetislav II. Aby českých pohrom nebylo málo, tak v 15. století místo plundrují husité.

S přemítáním o česko-polských vztazích vstupuji do chrámu, kde jsme účastníky – a nikoli poprvé a nikoli naposledy – lehkého faux pas s dávkovači. V domnění, že se jedná o koronaviro­vou dezinfekci, si Mateusz nanáší na ruce svěcenou vodu. A já se naopak málem křižuji dezinfekcí. Místo smíchu mi však brzy spadne čelist, neboť bazilika disponuje nádhernými, obrovskými varhanami, které na nás z kůru shlížejí jako anděl s rozevřeným­i křídly. Prohlížíme si oltář, jemuž vévodí osvětlená románská soška Madony trůnící, údajně nejstarší dřevěná socha v Dolním Slezsku, podle některých dokonce v celém Polsku. Datace se podle různých zdrojů značně liší, mně to však k takovému malému osobnímu zázraku stačí.

Fascinujíc­í minulost zde v Bardu naráží na fascinujíc­í současnost. Hlavní ulice vedoucí kolem baziliky skýtá pohled na jednolitý béžově šedý svět stvořený z omítek a chodníků. Scházíme dolů směrem k řece a míjíme starou prasklou lampu, obchůdky aspirující na to vstoupit do 21. století, ovšem stále zaseklé kdesi v minulém čase, náznaky reliéfů na domech. Je to všechno jedinečné a kouzelné. Ocitáme se na gotickém kamenném mostě, který jsem si díky oné osamělé soše v duchu překřtil na „malý Karlův most“. Déšť ustal a místo toho se po okolních zalesněnýc­h svazích povaluje krásná bílá mlha.

Místo pro dnes již rozvalený hrad v lesích, který leží na jednom ze svahů, zde nebylo vybráno náhodou. Bardo je strategick­y umístěno v dolině vyražené řekou Nisou mezi nepříliš vysokým, přesto impozantní­m pohořím a přesně na trase dávných obchodních stezek. Lehce rozvodněná Nisa nám právě hučí pod nohama a my míříme dál kolem rozdováděn­ých slepic a černých kohoutů, kteří běhají pod kamennými oblouky mostu. Mapa slibuje nedaleký piękny widok, tedy krásnou vyhlídku. Kráčíme pod dvěma modernější­mi mosty, železniční­m a silničním, po kterém duní kola kamionů. Mezi rodinnými domky šplháme po vlhkých schodech v lesním oparu vzhůru. Potkáváme cestou tři mloky – mé první v životě! – a ocitáme se před oploceným areálem a bránou. Není zamčeno. Jsme před konventem uršulinek, všude panuje nebeský klid, slabounce mrholí. Otázky vzbuzuje jen ta hromada zaparkovan­ých aut. Teprve za chvíli nám dojde, komu všechna ta auta patří – pár duchovních si vyšlo na procházku a lehce nedůvěřivě se za námi otáčejí.

Touláme se dále pod ořešáky a kolem zurčících potoků, nalézáme onen opravdu krásný výhled, prohlížíme si zdejší křížovou cestu se zastavením­i obklopeným­i květy a dřevěnými, narychlo svázanými křížky z větviček. Tohle místo patrně inspiroval­o jezuitu Bohuslava Balbína, který studoval v nedalekém Kladsku (vida, další česká stopa!), i Olgu Tokarczuk, polskou držitelku Nobelovy ceny za literaturu, která je čestnou občankou Barda a patronkou zdejšího malého festivalu. Bardo, architekto­nický a přírodní klenot, se kterým nás pojí tisíc let stará historie, byť mnohdy násilná. Konečně jsem se tu mohl zastavit a rozhlédnou­t.

 ?? ??

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic