Dominik Duka: Žádnou katastrofu tu nezažíváme
Velikonoce jsou svátky naděje a podle kardinála Dominika Duky má velkou naději i česká společnost: „Prostor svobody nám dal obrovské možnosti. Přes všechny chyby se ukazuje, že v naší společnosti je síla.“
Tři roky je pražským arcibiskupem, rok pak kardinálem. Ale teprve letos v březnu zažil nejhektičtější období svého života.
Připravoval jste se na Velikonoce, do toho nečekaně přišly přípravy volby nového papeže. Pak jste strávil několik dnů na konkláve, pak na inauguraci papeže Františka... A teď plynule navazují oslavy největších křesťanských svátků v roce. Na co se teď těšíte?
Bezesporu na Velikonoce. Velikonoce v katedrále mají svoji váhu a svou krásu. Jsou to liturgicky velmi náročné svátky, takže si je opravdu užiju (směje se). To, co jsem teď zažil, je zcela výjimečná doba v životě člověka. Nikdy bych si nemyslel, že budu zvedat volební lístek a říkat: Volím papeže... Je to doba do jisté míry i velkého snu, který jsem nikdy nesnil.
Připadal jste si i při konkláve, usazený společně s dalšími 114 kardinály z celého světa v Sixtinské kapli, jako ve snu?
No, tam jsme si říkali s mnichovským kardinálem jménem Marx – nikoliv Karel, ale Reinhard – že si připadáme jako v nějakém historickém filmu.
Krásné kulisy, honosné kostýmy...
... výzdoba od Michelangela a mistrů florentské školy. Jedním z mých nejbližších sousedů, se kterými jsem tam po dva dny seděl, byl florentský kardinál Bertolli, který Sixtinskou kapli a florentské malíře velmi dobře zná, vystudoval historii umění, takže jsme využívali mezer, které při konkláve byly, a zamýšleli se nad tím, v jakém prostoru se nalézáme.
Ceremoniál volby papeže je po staletí stejný, ale vy jste ho zažil poprvé. Zaskočilo vás něco, s čím jste nepočítal?
(Chvilku přemýšlí.) Zjistili jsme, že v tom našem mediálním století jsme do konkláve vstoupili s tím, že jsme v médiích četli určitá jména, kdo by tak mohl být papežem. Ale konkláve pak probíhalo úplně jinak a k překvapení většiny z nás jsme zvolili papeže, kterého jsme mnozí vůbec neznali. Předchozí porady ale ukázaly, že kyvadlo Evropy se skutečně přechyluje do Nového světa. Ukázalo se také, že jsme nebyli svědky žádných komplotů nebo nějakých nevraživostí. Naopak.
Překvapil vás pak něčím i nově zvolený papež, argentinský kardinál Bergoglio?
Překvapením bylo, že si na sebe nevzal papežský oděv, zůstal v bílé klerice a k údivu ceremoniáře řekl: „Páni kardinálové jdou na lodžii před Svatopetrské náměstí s námi.“ Byli jsme v těch vedlejších oknech. Pohled na Svatopetrské náměstí, to byl tedy zážitek!
Co udivilo mě jako laika, byla bezpečnostní opatření v Sixtinské kapli včetně rušiček signálu, aby tam nikdo nemohl používat mobil. Nevyvolává to ve vás jistý pocit nedůvěry v kardinály – jako by to byly osoby, které nejsou schopny dodržet daná pravidla?
Tohle nám jako nedůvěra ani tak nepřipadalo. Ono to má historické odůvodnění, protože když se volil papež Pius X. (1903 – pozn. red.) a Vídeň protestovala a nechtěla, aby se papežem stal, tak se tehdy uplatňovaly různé politické zájmy. A církev se snažila připravit takové prostředí, atmosféru volby, aby se kardinálové při své volbě cítili opravdu svobodní. A mohli přemýšlet. Když tam zvedáme ten lísteček, říkáme: „Uvědomuji si, že tváří v tvář Bohu a Ježíši Kristu, kteří mě budou soudit, volím toho, o kterém jsem přesvědčen, že bude ku prospěchu Božího lidu.“A vhodíme lístek do urny. To s člověkem trochu zacvičí.
A jste teď svobodný v tom, abyste mohl zpětně říct, koho jste volil?
Ne, já nemohu říkat vůbec nic (směje se). Někdy jsou takové představy, jak se tam ti kardinálové handrkují, ale ono to není možné. Bylo zřejmé, že papež sedí mezi námi, a my jsme jen nevěděli, kdo to je. Takže jednáte s každým slušně, protože každý váš kolega může být váš budoucí nadřízený. A proč to nemůžu říct ani teď? Všichni jsme jenom lidé a někdy někoho může mrzet, že se něco řeklo nebo neřeklo, mohou vznikat různé spekulace. Specialisti a analytici to budou rozebírat... Takhle je lepší, že to zůstane tajné a nepůsobí to hořkost. Koneckonců to vidíme u ostatních voleb, jaké to potom má důsledky a ty dvě strany se těžko smiřují.
K našim prezidentským volbám se ještě dostaneme. Ale předtím bych se zeptal, zda zvolení papeže Františka považujete za hodně velkou změnu oproti Benediktovi XVI.? První papež z Latinské Ameriky, první papež jezuita, první se jménem František.
Změna zde je. Jan Pavel II. měl před sebou velkou výzvu, kterou přijal: svobodný svět a pád komunistické diktatury. Ať se to soudruhům líbí, nebo ne, tak to bylo. A tím to byl jeden z největších pontifikátů. Jan Pavel II. patřil například vedle Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové k významným osobnostem, které měly na pádu komunismu velkou zásluhu. Papež Benedikt XVI. byl takovým intelektuálním, teologickým spolutvůrcem pontifikátu. Nastoupil do úřadu téměř ve věku, kdy Jan Pavel II. končil, a ocitl se ve světě úplně jiném. Pádem železné opony se svět změnil a najednou jako by přestaly existovat všechny výzvy. Jediným ideálem se stal každoroční pětiprocentní růst ekonomiky za každou cenu. A Benedikt XVI. se najednou ocitl ve světě, kde takové základní hodnoty jako svoboda, odvaha, věrnost se zdají být zbytečné. Přichází i určitá únava, celá řada problémů, přibývají mu roky, cítí, že svět je jiný.
Nový papež František bude tomuto světu rozumět lépe?
On má taky určitý věk, ale taky má za sebou velkou zkušenost se světem po pádu železné opony: jižní polokoule, především rozvojové země, o které v dřívějším bipolárním světě zápasily tyto mocnosti a navzájem si podplácely obyvatelstvo Afriky a dalších oblastí, se změnila. Mocnosti o ně ztratily zájem a my jsme svědky toho, jak problémy, hlad a bída na jižní polokouli narostly. Papež František z této oblasti pochází a je si těchto problémů velmi dobře vědom: třetina mladé generace je tam bez práce a významná část mladých lidí nemá potřebné vzdělání. To jsou určité výzvy, určitá cesta, s níž tento papež přichází. A také nám jasně řekl, že to není cesta marxismu-leninismu.
Projeví se tato jeho cesta na katolické církvi v Česku?
Určitě ano. I tím, že papež František se v Argentině stal jistým způsobem člověkem kosmopolitní atmosféry. Buenos Aires není jen město Italů, ale i Francouzů, Španělů, najdete tam i anglický způsob života. Vedle Západoevropanů je tam i velká komunita Východoevropanů. Na základě toho má papež František velmi otevřený vztah k východnímu křesťanství, k pravoslaví. A protože je v Argentině i silná židovská komunita, má velkou ochotu spolupracovat s židovstvím. Je také mnohem flexibilnější v dialogu s islámem. Vzal si jméno František podle Františka z Assisi. To není jen orientace k potřebným a chudým. Je to také určitá výzva k větší prostotě života církve, velká tendence k dialogu s ostatními náboženstvími. To vše se bezesporu projeví i v životě jednotlivých církví, tedy i v Česku.
Papež František si právě nechává ve Vatikánu upravit dvoupokojový byt, nechce žít v paláci. Cítíte v tom i nějaký apel na kardinály, potažmo přímo na sebe?
No, když se podíváte tady na náš palác, je to problém (směje se). Ale co se stylu života týká, my nemusíme tolik měnit. To ať mi papež František odpustí. Náš biskup Václav Malý jezdí tramvají, chodí pěšky po městě. Já tedy méně, protože většinu času prosedím tady nebo jsem v nějakém dopravním prostředku. Když jsem byl biskupem v Hradci Králové, tak mi jeden váš kolega doporučoval jít do paneláku...
... abyste byl prostým lidem blíž?
Ano. Ale tyto naše paláce jsou historické památky, nejsou sice adaptované, ale neseme za ně určitou zodpovědnost. Tohle Latinská Amerika tolik necítí, protože její budovy jsou pozdější.
Řekl jste větu: „Ať mi to papež František odpustí...“Máte za to, že po vás bude takovou změnu životního stylu vyžadovat?
Ne, to si nemohu vymýšlet. Myslím, že náš způsob života je podobný životu běžného občana. I můj plat se pohybuje kolem průměrného platu občana České republiky, takže si nemohu žít nad poměry.
Očekáváte od nového papeže třeba i tlak na nějakou změnu v církevních obřadech?
Nový papež naznačil, že v bohoslužbě a v jejím projevu je sice určitá historická a kulturní kontinuita, ale musí to skutečně více odpovídat dnešní době. On jako jezuita bude mít pro toto větší cit, až se někdy bude druhým v církvi zdát, že by se to nemuselo měnit tolik. Ale církev je natolik pluralitní, že to vadit nebude.