Na Velikonoce 1943 se Židé rozhodli, že už nebudou ovce

Před sedmdesáti lety se staly křesťanské Velikonoce jedním z nejdůležitějších dat mnohatisícileté historie Židovstva. 18. dubna 1943 ve varšavském ghettu, odkud ve dne v noci jezdily dobytčí vagony s lidmi, kteří se za pár hodin stávali potravou pro plynové komory a pak otopem pro spalovací pece, zabila „podomácku“vyrobená bomba osmdesát německých vojáků. Byl to signál k povstání, v němž se několik set židovských chlapců i dívek ozbrojených jen pistolemi, granáty a dvěma kulomety postavilo stále ještě gigantické síle wehrmachtu a SS.

Nedlouho po debaklu u Stalingradu zažili nacisté úder, který je nemohl zásadně ohrozit, ale vyděsil je tím víc, že jej ani ve snu nečekali. Podle nich podlidé, masově hubení jako hmyz, se náhle ukázali být malou armádou Davidů, kteří předvedli Goliáši, co otroci vedení Spartakem všemocnému Římu. Byli stejně poraženi a pobiti, ale od té chvíle se datuje obrat v dějinném zápase o zachování židovského národa, jenž pokračoval Araby vnucenou válkou o samostatný stát a trvá v měnících se podobách dodnes.

Židovský osud se mě silně dotkl už jako dvanáctiletého kluka, když náš soused ve čtvrtém patře domu v pražské ulici Zik- munda Wintera č. 19, pan Hirsch, předtím ctěný šéfredaktor časopisu Československý filatelista, na oko prodal mým rodičům klavír, koberce a obrazy, protože se musel s rodinou do týdne vystěhovat. Přežil i s dcerou dík árijské manželce, ale svěřené věci dostali zpět jenom od nás…

Hltal jsem rozhlasové reportáže Františka Gela z norimberského procesu a jel kvůli nim jako devatenáctiletý do polské Osvětimi, kde jsem prožil mírové dětství, když tam tatínek zastupoval českou automobilku Praga. Kopce vlasů, brýlí a protéz ve mně probudily naléhavou potřebu bojovat s bezprávím, kterou se zdála nejlíp realizovat strana komunistů.

Ta mě v roce 1967 ztrestala důtkou s výstrahou, že jsem v projevu na IV. sjezdu spisovatelů „napadl zahraniční politiku strany a vlády v souvislosti s konfliktem mezi Izraelem a arabskými státy tvrzením, že nelze označovat Izrael za agresora, stejně jako by nebylo možno označit tak Československo v roce 1938, kdyby vypálilo první ránu“. Když byl trest za pražského jara zrušen, nahradila jej stížnost bratrské strany za petici proti šikanování židovských intelektuálů v Polsku, kterou jsme podepsali s autorem filmu Ucho Janem Procházkou.

Sympatií některých židovských spolu- občanů jsem o třiatřicet let později pozbyl, když jsem se zastal německého spisovatele Güntera Grasse, ostře kritizovaného za verše vyjadřující úzkost z izraelských domněle existujících jaderných zbraní, které málo zohlednily obavy Izraelců z podobných, patrně vyvíjených v Íránu. Pro mne měla a dál má přednost svoboda slova, jejíž potlačení ve dvacátém století několikrát uvolnilo sílu, jen jinak ničivou. A byl jsem od smrti Jicchaka Rabina, zavražděného mladíkem z řad izraelských ultras, zklamán tím, že následníci nepohnuli Rabinovým úsilím ani o píď, neboť strany čin schvalující se stávaly brzdou všech dalších vlád, levicových i pravicových. Raketové útoky z Gazy se někdy zdály přicházet na objednávku, aby byl každý krok k dorozumění odvetou zmařen.

Premiér Bejnamin Netanjahu teď konečně sestavil vládu bez nich, a lze tedy znovu doufat. Pár dní v Izraeli stačí, aby si návštěvník z Evropy, která s výjimkou zemí Balkánu nepoznala válečnou vřavu už přes šedesát let, neosoboval dávat rady diktované zbožným přáním. Ale právě Evropa zažila, jak se dva žhavé vulkány, francouzský a německý, jež na ni dštily lávu sto padesát let, v průběhu jediné generace proměnily v kovárny ingotů pro společné stavby. Stačilo k tomu několik osvícených politiků obou zemí, kterým se vzápětí dostalo podpory valné většiny jejich občanů, dávno znavených i znechucených ničením hodnot a krveproléváním.

Nobelova cena už odměnila řadu mírotvorců, jejichž projekty dřív či později vyprchaly jako přeludná fata morgana. Platná cena trvale čeká na oprávněného nositele. Když o těch, kdo věří podle starozákonní Bible a kdo podle Koránu, přemýšlí Evropan věřící v Chartu lidských a občan- ských práv, vzpomíná na staletý krvavý svár katolíků s protestanty, který skončil smírem. V Izraeli už jistě vyzráli další rabinovci a bez moudrých osobností nemohou být ani Palestinci vzešlí z jiné velké kultury. Snad nepropasou příští hvězdný okamžik, jaký využili Francouz Schuman a Němec Adenauer, když to, oč jejich národy válčily, uhlí a ocel, postavili pod společnou správu. Zde to možná bude voda, možná zdroje energie dosud zaváté pískem pouště, možná péče o Jeruzalém.

Když před sedmdesáti lety povstalo ghetto o židovském svátku Pesach, Němci tam vraždili a Poláci se chystali za rok zabíjet je, přičemž ti i oni vzpomínali umučení Krista. Pokud to viděl Bůh, nemohl s tím nic dělat. Jím stvoření lidé dali před nevinností v ráji provždy přednost svobodnému žití v hříšném světě, takže si za vše mohou sami.

Trilobiti se dočkali zázraku spojené Evropy. Podobný zázrak mají pro potomky v rukou Netanjahu a vůdci Fatahu i Hamasu.

Kdo věří, ať se modlí, kdo doufá, ať drží palce. Veselé Velikonoce, Pesach sameach!