Pohádka o Otovi
„A taky vám nikdo nevrátí léta, kdy jste žil ušlápnutý, jako by vám někdo stál na botě a přitom vás ještě držel za ruku.“Na úmrtním oznámení stojí jeho vlastní citát. Také tam stojí datum smrti: 31. března 1973. Zítra to bude přesně 40 let od úmrtí Oty Pa
novu pyšnou jízdu na kopytech, jež by byla ohavná, být na světě spravedlnost, jenže spravedlnost není, takže je výsměšně krásná.
Ďábel tedy pořád žije a těší se dobrému zdraví.
Zato Ota Pavel už tu 40 let není.
PF 1973
V Berounce jsou nejspíš dál štiky jako krokodýli, o kus dál po proudu se na dně válejí parmy, a kdybyste jako převozník Karel Prošek věděli o rybách vše, na háčky by vám naskákali zlatí úhoři.
„Volavka,“vzhlédne nad proud řeky Iva Vachková, jedna z těch, již se v Luhu u Branova starají o Proškův přívoz. Dívá se na tichý a ladný let toho ptáka, v němž je zakleta veškerá poezie.
Ve vodní hladině se jeho křídla nezrcadlí, temná je obloha a temná je i řeka. Tomu druhému, kdo nyní hledí do drobných peřejí, bylo předchozí den – tedy tuto středu – dvaačtyřicet, v tomto věku Ota Pavel zemřel. Na poslední fotografii, kterou rozeslal přátelům jako PF 1973, by mu šlo klidně hádat o deset let víc: rybářský klobouček zakrývá pleš, kulaté brýle nezakrývají unavené oči, pod velkým nosem by se úzká ústa usmívala, kdyby jejich koutky nešly dolů, ta ústa mají tvar vlnky na Berounce.
Z její temnosti nelze věštit léto, to se do kraje opatrně plíží ve sněhobílých maskáčích, ale stejně nezadržitelně přijde, a až přijde, bude vše jiné, a když ne vše, tak aspoň mnohé, a když ne mnohé, tak aspoň ta řeka. Její tůně tam někde u ostrova budou připomínat studánku čisté vody, jak Ota Pavel nazýval sport.
„Právě v tomto bodě se Pavlovy ryby se sportem prolínají,“tvrdí Josef Hetych, profesor české literatury na fakultě v Hradci Králové. „Ota Pavel se ve svých sportovních reportážích bránil zkaženému profesionalismu, enderáckému nacionalismu a vykřikování, že jsme nejlepší na světě. Až na výjimky ho ani příliš nezajímali sportovci, kteří měli dar od pánaboha. Měl rád spíš outsidery, kteří dřeli, aby překonali sami sebe.“
Těmto lidem nejraději tesal Ota pomníky. Trefoval klapky psacího stroje, prásk, prásk, až jim do tváře dostal charakteristické rysy, a trefoval ty klapky dál, až se z nich kouřilo, dokud do těch rysů neobtiskl duši. A když nebyl spokojen, a to se stávalo často, pak tesal znovu a znovu, sedřenější než horník.
„Psaní mu evidentně zkrátilo život, některé věci přepisoval desetkrát, patnáctkrát, dokud tam nebylo ani o slovo míň, ani o slovo víc. Proto jeho texty působí, jako by byly z čista nahozeny na zeď, jsou napsány tak dobře česky, že do jiného jazyka prakticky nejdou kvalitně přeložit,“říká profesor Hetych. „Duševní námaha sice Pavla odrovnávala, ale zároveň ho držela při životě. Sám přiznával, že se chtěl tisíckrát zabít, ale měl pocit, že tady musí být, když ještě vše nenapsal o Proškovi a o Berounce.“
Psaní jako droga, jež zabíjí, ale jejíž vysazení by bylo smrtelné... Slepá a bezvýchodná ulice Oty Pavla.
Jenže na konci té ulice září galerie nesmrtelných. Těch, které Pavel nesmrtelnými učinil.
V krčmě Santa Puelo
O kom by asi tak psal Ota Pavel dnes? Vždyť ani Proškova lavička už není na stejném místě, ani ten akát, pod nímž tenkrát stála. Řeka však tudy stále teče, o ní by Ota Pa- vel psal, u ní byl nejšťastnější. Ale o kom ještě? O jakých sportovcích, o jakých outsiderech?
Toho druhého, který o něm právě píše, napadá, že by ho zajímal Pavel Nedvěd, neúnavná mašina jako Zátopek, jež si v kopačkách doběhla pro Zlatý míč.
„Když někdo dělá umění o sportu, většinou mi naskakuje husí kůže,“líčila Zátopkova manželka Dana, vítězná oštěpařka z olympiády 1952. „Při čtení Oty mě ale nic netahalo za uši, naopak, ty jeho povídky jsem měla strašně ráda.“
O slavném muži paní Dany psal Ota Pavel v krčmě Santa Puelo, jak Zátopkovi říkali altánku v Troji, a Emil mezitím běžel přes Stromovku pro vuřty a pivo, aby měli s přítelem na večer. Napíchli si špekáček a pár atletů v dobrém spisovatele napomínal, že si realitu opentlil. On v záblescích ohně odpoví- dal a dobře věděl, o čem mluví: „Realita je někdy krutá a je jí všude dost. Spisovatel musí mít fantazii a musí být trochu romantik.“
Otu Pavla by asi zajímali i hokejisté z Nagana, ti chlapci, o nichž se před turnajem století mluvilo z povinnosti nebo vůbec a oni pak byli zlatí jako ti úhoři.
Hokejistům by nedal spát otázkami na spoustu podrobností, z nichž by skládal mozaiku detailů, tak nutných pro dobrou reportáž. Povídka Výstup na Eiger by byla jen technicistním popisem zdolávání ledových ploten, nebýt střípků typu, jak Radovan Kuchař a Zdeno Zibrin sedí obkročmo na skalním nose a přou se, jak se správně vaří lečo.
„Sportovní reportáže na hranici beletrie korunoval Pavel svou Pohádkou o Raškovi, mimořádnou věcí v celoevropském kontextu,“vypravuje Hetych. „Mluvil jsem s pro- fesory ze Skandinávie, kde má tento žánr tradici, a ty to dost bralo.“
Ota Pavel potkal Rašku, potkal i ryby. Potkal však bohužel též ďábla. Hřebce se srstí černou jako uhel.
Povídej, řeko, povídej
V návštěvnické knize pamětní síně v Luhu u Branova je i zápis, jak chtěli kamarádi poznat kraj krásných srnců, ale: „Přijeli jsme pozdě, Ota Pavel už tu nebyl.“
Je tu ovšem nabílená převozníkova chalupa se dvěma okny, jsou tu příběhy a v nich i tato rada: „Umět se radovat ze všeho. Nečekat, že v budoucnu přijde to pravé, protože je možné, že to pravé přichází právě teď a v budoucnu nic krásnějšího už nepřijde.“
A hlavně – je tu řeka. Teče vláčně, vlní se jako temný samet a tomu, kdo chce slyšet, povídá.
Pohádku o Otovi.