Skoro 600 slov o paměti a jejích ohýbačích

Sedím na pohovce před černobílou televizí. Po obrazovce se prohánějí monoposty formule 1, řev jejich motorů přehlušuje můj usedavý pláč. Je to jen chvilka, co jsem spadl z pohovky na hlavičku. Máma mi širokým nožem zamačkává bouli na čele a já řvu a řvu. Dobře si pamatuji tu bolest a tlak studeného kovu na čele. To je má nejstarší vzpomínka. Jedenačtyřicet let stará událost je to první, co mi uvázlo v paměti.

Druhá nejstarší vzpomínka je ze stejného bytu na pražské Letné, jen o rok později. Je 9. květen 1975 a třídou Obránců míru se pod našimi okny šinou tanky a obrněné transportéry. Na Letenské pláni se koná vojenská přehlídka na oslavu 30. výročí konce druhé světové války. Tyhle věci si pamatuji. Avšak kdyby se mě někdo zeptal na jméno třídní ze základky, nevzpomenu si. Zato si vzpomenu na příjmení uplakané ruštinářky, která nás nutila stát čtvrt hodiny v pozoru, když umřel Brežněv. A pak Andropov. Potom Černěnko. Jmenovala se soudružka Sláviková. Těžko říct, proč si vybavím právě to, ale nedal bych dohromady jména ani čtvrtiny spolužáků ze ZŠ.

Před několika lety technologičtí vědci spočítali, že lidský mozek pojme 3 851 terabajtů informací. Je to taková porce dat, jako bychom si v mozku uložili 550 tisíc celovečerních filmů na DVD. Avšak kapacita lidské hlavy není to nejdůležitější. Důležité je to, jak mozek informace vyhodnocuje, třídí a používá. A jak s pamětí nakládá.

Lépe se pamatují věci příjemné. První křemenáč na Hadím vrchu na Vysočině, první pusa v Českém ráji, první pivo na chmelu, první vydělaná tisícovka s portrétem Bedřicha Smetany... Paměť je moc praktická věc, když člověk poznává nástrahy života. Když se malé dítě popálí o horká kamna, v lepším případě se rozpláče, maminka mu pofouká bolístku a namaže ji ho-