Jak se z Turků stali otroci nekonečných televizních seriálů
Co Turci nedobyli za tři století šavlemi, to teď zvládli za dekádu – svými seriály. Po Hollywoodu jsou už jejich druhým nejúspěšnějším producentem a co víc, sami jsou na nich přímo závislí. Raději proto nevidí, že úspěšnou oblast turecké kinematografie tí
Seriály se na turecké obrazovky dostaly v roce 1974 a najdeme je tam i dnes – jenže v kteroukoli denní i noční dobu, v nekonečných sériích a s dvouapůlhodinovými díly, což je světový unikát.
Intriky z harému tureckého Karla IV., hrdinské dobývání Cařihradu, drsný svět ankarské mordparty, marný boj chuďase s nespravedlností boháčů nebo příběh nesmiřitelné pomsty přemožené šílenou láskou... Seriály jsou dnes spolu s pohodlnou pohovkou, skleničkami černého čaje a miskou slunečnicových semínek středobodem večerního programu drtivé většiny Turků (pokud se nehraje fotbalový šlágr!). Místní televize bez nich nepřežijí, a tak se jich tu na devíti stanicích ročně vysílá kolem 50. A to není všechno. Ještě nedávno turečtí filmaři netušili, že udělají díru do světa. Před 10 lety poprvé uspěli v Řecku, pak v arabských zemích. Jejich tituly byly jen profesionálnější obdobou romantických jihoamerických telenovel pro ženy v domácnosti, které běžný evropský divák hodnotí jako „odpad“; v Orientu však vyvolaly pozdvižení.
Pozornost evropských diváků probudil až fenomenální Ezel (2009 až 2011), jenž dokázal, že i v Turecku můžou vznikat velmi kvalitní scénáře. Podobnou trefou byl především v arabských zemích historický seriál Velkolepé století (2011 až 2014), kde se zase vyplatilo investovat do výpravy.
Dnes jsou seriály jedním z nejdůležitějších exportních artiklů a nejú- činnější reklamou na Turecko. Prodaly se do 80 zemí světa a zná je více než 400 milionů lidí. Ceny jednotlivých seriálů šplhají až na 200 000 dolarů a v roce 2014 sektorem proteklo v přepočtu 30 miliard korun.
Turecké seriály neohrožují Hollywood, ale místní produkci v jednotlivých zemích. Turečtí herci jsou stejně populární jako jejich americké protějšky, jenže v oblastech, jež jsou Turecku kulturně nebo národnostně blízké – na Blízkém východě, na Kavkaze, v Afghánistánu, Pákistánu, v severní Africe nebo na Balkáně. Seriály uspěly i v Německu, v Pobaltí či Rusku nebo na Ukrajině a v posledních letech i na Dálném východě – v Číně, Indonésii, Thajsku, Vietnamu nebo Japonsku. Prodaly se i do USA, obecně však proti nim Západ zůstává imunní. V Česku a na Slovensku se objevily před čtyřmi lety, a i když si získaly fanoušky, z hlediska sledovanosti příliš nenadchly. Turecké seriály jsou v první řadě podívaná. Exotická krása herců a hereček, luxusní interiéry a kostýmy, Bospor a istanbulské památky. Evropan tu s nostalgií sleduje starý svět silných rodinných vztahů a tradičních norem, jaký u nás vymizel před půlstoletím, akci vyvažují emoce.
Turecké seriály se stále točí hlavně pro vnitřní trh, a tak se scenáristky (ty nejlepší seriály píší samé ženy!) snaží tureckou společnost jemně „vzdělávat“. Točí se však především pro ženy v domácnosti, které televizi sledují nejvíce.
Seriály o problémech, jakými jsou násilí na ženách nebo příliš mladé nevěsty, pomohly mnoha divačkám vyrovnat se s vlastní situací a najít odvahu ke změně. Série o lásce muslima a křesťanky nebo Turkyně a Řeka zase spojily celé národy. Obecně ale seriály nesmějí příliš provokovat, a tak většinou vrší stereotypy. Točí se i akční a detektivní tituly pro muže, ale více než polovina titulů jsou melodramata, protože Turci a Turkyně si u televize rádi popláčou. Co je pro Evropana orientálním koloritem, působí v mnoha islámských zemích jako zjevení. Na obrazovkách se tam představuje moderní muslimská země, kde lze žít jako na Západě a porušovat spoustu tabu. Především ženské hrdinky dělají nevídané věci – prožívají roman- Drtivá většina tureckých seriálů vzniká v atraktivních kulisách Istanbulu. Není překvapením, že známá místa pak navštěvují tisícovky především arabských turistů – proto počet arabských turistů v Istanbulu narostl o 350 procent, vznikla tematická muzea a Arabové také začali hojně skupovat turecké nemovitosti.
Seriály ovlivňují řadu odvětví turecké ekonomiky, od textilního průmyslu až po stavebnictví.
I přes úspěch a výdělky však turecká seriálová branže směřuje k úpadku. Přebytek titulů a tím i klesající příjmy z reklamy nutí kanály k rozvláčným dvouhodinovým epizodám s reklamou každých deset minut. Kromě diváků, kteří u jednoho dílu sedí skoro do půlnoci, na to doplácejí hlavně filmaři. Natočit za šest dní víc než celovečerní film je na hranici možností, i když se pracuje v nejvyšším tempu 17 hodin denně.
Ročně se od konce srpna do začátku června natočí asi 33 dílů. Jede se „přes mrtvoly“, hlavní je dodat nahrávku včas. „Při natáčení seriálu Ezel jsme pracovali i 48 hodin v kuse. Říkali mi, jestli chceš umřít vyčerpáním, oznam nám to dva týdny dopředu,“vzpomíná Kenan Imirzalioglu, který už roky coby nejpopulárnější turecký herec volá po omezení seriálového dílu na 60 minut. Podle kritičky Siny Kologlu je řešením jedině placená televize. „Dokud budou všechno určovat příjmy z reklamy, nic se nezmění,“říká.
A tak Turci sice svými seriály dobyli svět, ale sami se už dávno nechali televizí zotročit. Před kamerou, za ní a hlavně u obrazovek.