Drahý návrat do práce. Pracovní místo vychází na 194 tisíc korun

Desítky až stovky milionů korun tečou do projektů na začleňování dlouhodobě nezaměstnaných. Mohou pomoci.

Každý všední den vstává Blanka Suchánková ráno před čtvrtou hodinou. Musí, aby stihla připravit svačinu synovi do školy a dojet z Mostu autobusem do práce v nedalekých Komořanech. Pracuje od šesti, měsíčně si vydělá kolem 12 tisíc korun čistého. A je nadšená. Má totiž práci.

„Navíjím cívky do motorů. Mám z toho zničené ruce, ale baví mě to,“těší paní Blanku. Šestnáct let pracovala jako servírka, po rodičovské dovolené v roce 2010 však poprvé v životě skončila na úřadě práce. „Byla jsem v jedné fabrice, jenže když zjistili, že mi je pětačtyřicet a doma mám čtyřleté dítě, tak neměli zájem,“vzpomíná. Práci nakonec sehnala díky speciálnímu projektu Úřadu práce s názvem Podpora zaměstnanosti v sociálně vyloučených lokalitách Mostecka.

Jde o program, v němž si severočeské úřady práce a vládní Agentura pro sociální začleňování testovaly způsob, jak dostat lidi ze sociálně vyloučených lokalit na Mostecku do práce. Pilotní projekt se podle nich osvědčil, takže nyní investují do podobných programů další kraje.

MF DNES se zajímala o to, jaký je dlouhodobý efekt programu. Tedy kolik lidí, již díky němu nastoupili do zaměstnání, pracuje trvale. Nejde totiž o levnou záležitost. Na Mostecku vychází návrat jednoho člověka do práce zhruba na 194 tisíc korun.

Do pilotního projektu, který se uskutečnil v letech 2009 až 2010, se postupně zapojilo 476 nezaměstnaných ze sídlišť Chanov a Liščí Vrch v Mostě nebo ze sídliště Janov v Litvínově. Prošli týdenním školením, rekvalifikacemi, 179 z nich pak nastoupilo na dotované místo a stát jim rok přispíval na výplatu.

Kolik jich přesně pracuje dnes, není jasné. Letos se úřadu práce povedlo dohledat jen 123 účastníků projektu, z nich pracuje jen 67 lidí. „Rozpočet projektu činil 34,8 milionu korun. Z toho 85 procent činil evropský podíl a 15 procent pokryl státní rozpočet,“vysvětluje Petr Hauf z krajského ředitelství Úřadu práce v Ústí nad Labem.

Na nezaměstnanosti na Mostecku se to zatím neprojevilo. Před měsícem tu nemělo práci přes 12 procent obyvatel, téměř 10 tisíc lidí. Projekt Podpora zaměstnanosti v sociálně vyloučených lokalitách Mostecka dal místo asi třetině lidí. Další dvě třetiny získaly alespoň radu a prošly různými školeními. „My jsme tehdy do projektu také vstoupili, přišli k nám asi čtyři lidé. A jestli se nepletu, všichni jsou tu dodnes. Práce u nás totiž vyžaduje zaškolení, zkušenosti, velká fluktuace není možná,“vzpomíná Zbyněk Ortmann, ředitel firmy Cannoneer z Horního Jiřetína, která se zabývá demolicemi nebo tříděním odpadů.

Zaučení bylo třeba také v Olympu Most, kde dodnes působí paní Blanka. Před čtyřmi lety tam díky projektu nastoupili čtyři lidé. A Blanka Suchánková je jediná, kdo vydržel. Přestože na Mostecku jsou tisíce lidí bez práce, zdejší firmy často marně shánějí dělníky či techniky. „Převážná část zaměstnanců, kteří jsou z projektů či z úřadu práce, nemá velký zájem pracovat. Chybí jim motivace, hlavně finanční, jsou zadlužení. Na většinu z nich byly exekuce, které se musely strhávat z jejich platů. Jejich práce byla úkolová a pro člověka, který se nechce vzdělávat, učit se novým věcem, není vhodná,“popisuje problém s hledáním vhodných zaměstnanců manažerka jedné z firem, která se před pěti lety do projektu rovněž zapojila. Na mostecký projekt navázala podobná akce Sociálně vyloučené lokality Ústeckého kraje, která potrvá do letošního října. Vyčleněno na ni bylo přes 100 milionů korun. Práci ve dvou desítkách lokalit nabídla asi 1 100 lidem, z nichž začalo pracovat přes pět stovek.

Patří k nim Martina Hlubocká z Obrnic u Mostu, která denně od sedmi do 15 hodin chodí po místním sídlišti a sbírá papíry nebo zametá chodníky. „Předtím jsem dělala uklízečku, ale pak jsem o práci přišla. Nebýt téhle práce, tak nemám nic. Doufám, že si mě na obci nechají,“přeje si mladá žena.

V rámci projektu je v Obrnicích jediná, pracuje však spolu se čtyřmi desítkami veřejně prospěšných pracovníků obce. A že má čtyřicet lidí díky spolupráci s úřadem práce zaměstnání, byť za nějakých deset tisíc korun, je pro místní výhra. Téměř polovina obyvatel Obrnic jsou Romové, většinou bez praxe a bez vzdělání.

Když ovšem ukážou, že umějí pracovat, jejich šance se zvyšují. „Jdete uklízet? Jen běž... Já jedu do práce zítra. Dělám teď u soukromníka za osmnáct tisíc. To je jiné než pod obcí,“vypráví jeden Rom druhému na ulici poblíž obrnického komunitního centra.

Projekt běží také na sídlišti Janov v Litvínově. Tam se do něj zapojilo 72 účastníků, pro 43 se našla práce. Patnáct z nich jsou Romové, ostatní lidé bez práce však řeší stejné problémy. „Podle mých zkušeností je jedno, jestli je člověk bez práce Rom, nebo ne. Když je někdo bez zaměstnání třeba tři roky, ztratí pracovní návyky a zvykne si žít jen ze sociálních dávek. Je úplně jedno, jak vypadá,“uvádí Nikola Vinklerová ze spolku Libuše, který v Janově místním lidem pomáhá. Nezisková organizace Libuše působí v Janově léta. To, s kým má smysl spolupracovat, se podle jejích pracovníků pozná často už na začátku. „Když někdo není schopný pravidelně ráno vstát a přijít na školení, těžko bude chodit do zaměstnání,“říká Vinklerová.

„Učíme lidi, co má obsahovat pracovní smlouva, jak psát životopis a motivační dopis, jak jít na pohovor. A také se učí finanční gramotnost, aby jim bylo jasné, co si mohou a nemohou dovolit za své peníze koupit,“vypráví Vinklerová.

Stát, který lidem z vyloučených lokalit těmito projekty pomáhá, nicméně působení úřadu práce i neziskových organizací zároveň komplikuje. Nedává totiž lidem bez práce motivaci, aby si ji hledat museli. „Systém sociální podpory je takový, že lidem se někdy ani nevyplatí do práce chodit. Protože pak o část dávek přijdou a nakonec jsou na tom hůř,“vysvětluje Vinklerová.

Třeba Blanka Suchánková dostává ještě přídavky na bydlení a děti. „Jenže jsem za elektřinu za minulý rok ušetřila pět tisíc, tak jsem o tolik hned dostala méně na přídavcích,“posteskne si žena.

I proto je ve vyloučených lokalitách pravidlem nepracovat. S problémem bojuje třeba Dům romské kultury v Chanově, nezisková organizace, která ve svém objektu vytvořila odloučené pracoviště nedalekého učiliště. Snaží se dát romským dětem vzdělání i pracovní návyky.

„Všechny děti, které sem chodí, mají můj obdiv. Ráno na půl osmou jdou do školy nebo do práce, kolem nich přitom často ještě všichni spí – rodiče i sourozenci. Není to pro ně jednoduché,“uvádí ředitel domu Martin Nebesař. Ačkoliv se na první pohled může zdát, že desítky a stovky milionů korun nejsou úměrné zaměstnání stovek lidí, jsou podobné projekty jednou z cest, jak lidem z vyloučených lokalit pomoci. „Při uskutečňování projektů je však třeba rozvíjet partnerství s nevládními neziskovými organizacemi nebo samosprávou. Jen tak jsou výsledky udržitelné a efektivní,“dodává Petr Hauf.

Individuální projekty nyní běží v pěti dalších krajích včetně Moravskoslezského. Úřady práce se z projektů učí, co funguje a co ne. A spolupráce s neziskovými organizacemi se zlepšuje. „Mají totiž jedno společné – klienta, který potřebuje práci, aby se zlepšily jeho šance ve společnosti,“uvádí Alena Zieglerová z Agentury pro sociální začleňování.