Zabiju Hitlera! přála si školačka

Karla Engliše 519/11 150 00 Praha tel.: 225 061 111 redpha@mfdnes.cz Když vstoupila Věra Biněvská za války do armády, bylo jí asi tolik, kolik je dnes žákyním základní školy, které její poutavý životní příběh sepsaly. Jejich úkolem bylo zachytit „Příběhy

Bylo jí dvanáct let, když přemlouvala tehdejšího podplukovníka Ludvíka Svobodu, aby ji vzal do armády. „Říkal mi: Jsi ještě moc malá, vždyť ani neudržíš pušku. A já mu odpovídala: Pane podplukovníku, já vyrostu, udržím pušku, uvidíte. Já se naučím střílet a Hitlera zabiju,“vzpomíná dnes Věra Biněvská, Češka narozená v Umani na Ukrajině.

Její vzpomínka pochází z roku 1941. Němci právě přepadli Sovětský svaz, kde žila. Věra bydlela s matkou a mladším bratrem v armádním velitelském domě v Buzuluku na území dnešního Ruska. Matka byla správkyní domu.

Díky tomu se Věra setkala nejen se Svobodou, ale také například s Heliodorem Píkou, který jí prý vozil z Anglie čokoládu v červeném obalu.

Věřina starší sestra Vanda v armádě už tehdy byla. Dokonce se jako odstřelovačka účastnila bojů o Sokolovo a později jako výsadkářka bojů na Slovensku.

A také Věře se její sen vstoupit do Svobodovy armády splnil. V lednu roku 1944 získala hodnost vojín-elév. Postupně se z ní v armádě stala telegrafistka na radiostanici a naučila se přijímat a odesílat zprávy v šifrách a Morseově abecedě. „To se mi hrozně líbilo, byla to taková romantika. Hrozně zajímavá práce,“říká dnes pamětnice.

Fronta postupovala a československá armáda došla až do Prahy, kde Věra Biněvská později nastoupila na ministerstvo národní obrany jako telegrafistka.

Na konci roku 1945 se jako šestnáctiletá dívka vypravila zpět do Sovětského svazu, do Lvova na návště- vu rodiny generála Arkadie Pavloviče Golubeva. Hranice se však uzavřely a Věra se nemohla do Česka vrátit. Zůstala tak sama daleko od svých přátel a od rodiny.

Proto ji později generál Golubev adoptoval. Z Češky Věry Biněvské se tak stala Věra Arkadijevna Golubeva ruské národnosti a se sovětským občanstvím. Svůj původ a účast v československé armádě musela dlouho tajit.

První kontakt se ztracenou českou rodinou bylo možné navázat až v roce 1953 po smrti sovětského vůdce Josifa Vissarionoviče Stalina.

Československo poprvé krátce navštívila v roce 1962. V té době měla už ve Lvově vlastní rodinu i práci.

V roce 1991 zemřel Věře Biněvské manžel. O dva roky později se roz- hodla vrátit do Československa. Dnes žije na Letné.

Příběh pamětnice Věry Biněvské–Holubevy je jeden z jedenácti, které zpracovali žáci základních škol z Prahy 7 v rámci projektu Paměť národa do škol – Příběhy našich sousedů. Za úkol měli najít pamětníka z jejich městské části, vyzpovídat ho a připravit prezentaci jeho životního příběhu. Tu také minulý týden přednesli před svými rodiči, samotnými pamětníky i odbornou porotou, která vybrala nejlepší z nich.

„Moc hezky to děti zpracovaly, hrozně se mi to líbilo. Ta akce byla úžasná a myslím, že je i velice potřebná,“pochvalovala si studenty