Dvacet let české „Svobodky“. A co z toho máme?

Skoro se může zdát, že už se nás to moc netýká. Rádio Svobodná Evropa se sice přesně před dvaceti lety přestěhovalo z Mnichova do Prahy, je zde stále, ale vlastní vysílání pro nás, pro Čechy, je už dávno minulostí.

České vysílání totiž skončilo před třinácti lety a od té doby svobodně šířené slovo míří do zemí, které té svobody mají málo či ještě méně. V principu jsou to země ležící především od nás na východ...

„Úkol je splněn,“napsal tehdy, před třinácti lety, Pavel Tigrid, klíčová osobnost začátků českého vysílání. Když se on a další svobodomyslní novináři loučili s českým vysíláním, rádio ještě sídlilo tam, kam se přestěhovalo v roce 1995, tedy v budově bývalého Federálního shromáždění přímo na Václavském náměstí.

Všichni ten symbol svobody měli pěkně na očích!

Možná to samo o sobě bylo jasným vzkazem Čechům a návštěvníkům hlavního města, že svoboda slova je důležitá, že je potřeba se o ni starat, že je to něco, bez čeho je normální život nemyslitelný, a že je to jedna z těch věcí, které nám v předchozích temných letech významně chyběly.

Navíc to lehce bizarní umístění „Svobodky“do budovy, v níž dlouhá léta zasedali komunističtí poslanci, o nichž nerozhodovali voliči, ale vládnoucí strana, bylo dalším zdůrazněním změn, které se ve střední Evropě odehrály.

„Paradoxy, to jsou paradoxy,“řečeno slovníkem dramatika a muže, který „Svobodku“do Prahy po pádu komunismu pozval.

Jenže to mělo i svou vnitřní logiku. Byli jsme se šířením svobodného slova možná spojeni více, než by našemu významu snad na první pohled přináleželo. Čeština při startu „Svobodky“předběhla polštinu či