V továrně u krále tyčkařů
Ragby je náboženstvím místních. Na vršku Puy-de-Dôme nad městem se zase odehrála slavná bitva Tour de France. To hlavní se teď ale děje dole, na tartanu – Renaud Lavillenie tu buduje tyčkařskou formu a MF DNES byla u toho.
Vyskočí ze své dodávky a na uvítanou pronese: „Bienvenue.“Pak Renaud Lavillenie mizí v továrně na formu na okraji svého domovského města pod Centrálním masivem.
Začíná nový den tréninku světového rekordmana, který teď v hlavě nosí jediný cíl – zlato ze srpnového mistrovství světa v Pekingu. „Nesnáším prohry,“říká 28letý atletický démon. „A miluju vítězství.“
Právě toto jediné mu uniká, všechna ostatní už získal. Proto zas a znovu míří za svým trenérem Philippem d’Encaussem, spolu počítají dny do šampionátu v Pekingu. A jeden takový mohla MF DNES ve společnosti nejlepšího skokana planety prožít.
Day in the life, den života, zní jméno projektu Mezinárodní atletické federace IAAF, který vznikl v roce 2004 a který otevírá dveře do tajů přípravy těch nejlepších atletů planety. Prvním hostitelem byl marocký mílař El Guerrouj, po něm se vystřídaly všechny hvězdy včetně „bleska“Bolta.
A teď se atletická exkurze koná ve Francii, u mistra skoku o tyči. Dva dny dává nahlédnout za kulisy a taky má půlden na to, aby světu představil, co má nejraději. Trenére, a to Renauda pustíte na motorku? ptáme se. Dva měsíce před mistrovstvím světa? Kouč jen krčí rameny: „Je to jeho život.“Lavillenie už dvakrát závodil ve vytrvalostním závodě 24 hodin v Le Mans a teď se souká do kombinézy s číslem 63. „Je teplo,“utírá si ručníkem obličej a nasazuje přilbu, na níž nechybí tyčkařský motiv.
Motor Suzuki bublá a Lavillenie vjíždí na okruh Issoire. „Na motorce zapomínám na všechno, co mi normálně běží hlavou. Strach? Stejné nebezpečí přece leží na silnici. Víte, kolik se stává nehod? A navíc, tady se moc rychle nejezdí, tak 260.“
Ale teď zase plnou rychlostí zpět do přípravy!
Ve městě proslaveném výrobou pneumatik Michelin teď Lavillenie vyrábí formu, s níž ničí konkurenci. „Proč je nejlepší? Snad proto, že chce být nejlepší,“dumá kouč a vypočítává důvody unikátnosti svého svěřence: je nejrychlejším mužem s tyčkou v ruce, nemá strach, tolik rozumí své disciplíně. A hlavně bez ustání dře. „Když se na něj díváte, skok o tyči najednou vypadá jako snadná věc.“
Jenže není! A to ani pro mistra svého řemesla, který dál piluje detaily, aby létal ještě výš, dál mimo dosah už tak zoufalých soupeřů. „Vím, musí to pro ně být těžké,“kývne a představuje si, kdyby on byl v pozici těch, co bojují jen o druhá místa.
Teď Lavillenie uléhá na masérskou lavici a fyzioterapeut mu láme tělo a hněte svaly, aby byly zahřáté pro další práci. Na stěnách haly visí plakáty s podobiznou nejslavnějšího občana. Clermont-Ferrand, hlavní město tyčky, stojí na nich.
A fyzioterapeut Dimitry má orosené čelo. „Mým úkolem je ověřit, že Renaudovy svaly i klouby jsou v po- řádku. Děláme to každý den,“říká po hodinové seanci, během níž vypatlá celou tubu emulze. „Jeho tělo trpí, skok je náročný, způsobuje asymetrie. Skákat může, jak dlouho bude chtít, i když fyziologické stárnutí nezastaví.“
První část typického tréninkového dne končí, druhá přijde už ve venkovním sektoru. „Tyčka je má vášeň, miluju ji,“přesvědčuje Lavillenie. „Když jsem na stadionu a můžu skákat, jsem šťastný.“
Za sebou táhne vozík se dvěma vaky tyčí a hvízdá na Marion Lotoutovou, kolegyni z tréninkové skupiny, která má letos skočeno 460 centimetrů. „Zkus tyčku chytit výš. A ruce posuň blíž k sobě.“
„Pořád mi radí,“kývne letos osmá žena evropských tabulek. „Ale já ráda naslouchám.“
Lavillenie vybalí své „nádobíčko“, pantofle slouží coby značka pro rozběh a začíná skokanský maraton, který opakuje dvakrát do týdne. „V prosinci v přípravě skáče i 3 hodiny v kuse, třeba 70 skoků,“říká trenér. Snad proto Lavilleniemu říkají mašina. „Ano, tolik skoků v řadě na takové úrovni, to mnoho lidí nedokáže.“
A je tu ten první, ze čtyř kroků letí přes 480 centimetrů. Před dalším do dlaní patlá magnezium a už se chystá na ostrý rozběh. S obří rezervou pak letí přes gumovou laťku a trenér volá: „Nahoru?“„Vas-y. Do toho. Kolik tam je?“„Dal jsem 530.“A Lavillenie zase letí vzhůru, do dimenze, na niž je zvyklý. Kouč znovu a znovu otáčí kličkou, co posunuje laťku výš, a teprve nyní, na 550 centimetrech, obouvá hvězda růžové tretry s fajfkou a nápisem Air Lavillenie. Rozběh posune na tucet kroků a jen průvan jeho těla zahýbá laťkou. Ne, toto ještě nejsou výšky světového rekordmana. „Jdeme výš?“mrkne trenér a kouká na praporek, co měří sílu větru. „Jaký je?“ptá se Lavillenie. „Bláznivý!“
A skokan zase vyletí vzhůru. „Povedené,“chválí trenér, zatímco Lavillenieho šimrá v nose a kýchne: „Je to pravda.“
V závodě se rozbíhá na 20 kroků, což byl problém minulého mistrovství světa. Snad i vinou krátkého sektoru skončil v Moskvě „až“druhý. „Ale v Pekingu problém nebude,“věří Francouz v úspěch v Ptačím hnízdě.
Na stojanech už je 580 centimetrů a trenér po dalším skoku kroutí hlavou: „Moc blízko.“
„Jo, já to cítil. Musel jsem zrychlit krok, abych nespadl na nos.“
Teď je gumová laťka na 590 centimetrech, 8 centimetrů nad českým rekordem Michala Balnera z minulého týdne, a Lavillenie se snadno vznáší nad magickou hranicí. „Ale můj cíl není v tréninku skákat co nejvýš, spíš mnohokrát na nižších výškách, aby se mi pohyby zautomatizovaly.“S šesti metry vyrukuje zase až v závodech.
S tyčkou opřenou o rameno přemýšlí, co udělat, aby se předchozí chyby neopakovaly. Stojí, jako by čekal, až se tribuny roztleskají. Hop! A zpět na konec rozběžiště. Stroj, co nezná únavu.
Vítr? Slabý, ale správným směrem. A teď? Trenér stojí zády k proudění a s roztaženýma rukama hladí vánek. „Teď je to dobré, pojď. Poslední skok, jo?“Lavillenie si na něj bere měkčí tyč. „Už je unavený, s ní to pro něj bude jednodušší.“
A najednou francouzský letec předvede výborný skok. Nabuzen si dá ještě jeden poslední. A pak další. A ještě jeden, jako by pořád neměl dost. Balíme, řekne si nakonec, po 2,5 hodinách skákání pod žhavým sluncem rozvazuje tretry. „Kolik skoků? 25, možná 30. Nevím,“pokrčí Lavillenie rameny. „Byl to povedený trénink.“
Obléká triko, ale tetování na pravém předloktí nezakryje. Z něj mu září olympijské kruhy a nápis London 2012. Druhá paže zatím na novou malůvku čeká. Že by přišla po Riu? „Ano, to je můj sen. Chci mít víc než jednu olympijskou medaili. Chci aspoň dvě, ale ještě lépe víc.“
Lavillenieho píle a odhodlání, které dva dny reportérům demonstroval, naznačují, že to nemusí být jen prázdná slova. Že každý následující okamžik svého života bude žít pro tyčku. A že jeho soupeři budou v budoucnu nejspíš bojovat zase jen o druhá místa.