Pryč s kvótami, stačí obyčejná spravedlnost

Uff! Česká vláda si naštěstí pořád zachovává zbytky zdravého rozumu. Včera odmítla návrh sociálnědemokratických ministrů na zavedení kvót pro 40procentní povinné zastoupení žen na kandidátkách politických stran. Nehrozí tedy, že se české politické strany a hnutí budou muset trápit stejně jako sociální demokraté. Ti si už dřív iniciativně odhlasovali, že mezi jejich kandidáty pro příští volby musí být minimálně 40 procent žen, a teď z toho mají zamotanou hlavu. Zjišťují, že pro příští krajské volby budou mít problém podmínku splnit, protože o funkce má zájem překvapivě málo členek – jak si několik straníků nedávno postěžovalo Hospodářským novinám.

Ženská logika požadavek ženských kvót nechápe. Politickému úspěchu nenapomáhají, jak aspoň ukazuje zkušenost Strany zelených, která je už uplatňovat začala.

Do ženské logiky naopak zapadá postoj vlády k evropské direktivě o ženských kvótách pro firmy, kterou před dvěma lety prosadila eurokomisařka Viviane Redingová a dnes ji tlačí Češka Věra Jourová. Směrnici, jež požaduje aspoň 40procentní zastoupení ženského prvku v dozorčích radách státních a veřejně obchodovaných firem, český kabinet odmítá. Ostatně nezdá se, že by upřednostnění žen v byznysu či politice bylo cestou ke kvalitativně zcela nové prosperitě států a štěstí lidí. Lze to ověřit na zkušenosti třeba Norska, jež zavádí kvóty pro ženy ve správních radách firem už roku 2003, či na zemích Beneluxu, Španělsku, Itálii či Islandu. Stálo by to za pořádnou sociologickou studii.

Pozor, ženská logika není proti rovnosti pohlaví. Za velkou nespravedlnost považuje, nabízí-li zaměstnavatel při vstupním pohovoru dámě automaticky menší plat než muži za stejnou práci (muž podle mužské logiky živí rodinu, takže má vyšší požadavky). Řada žen v práci i ve veřejné funkci odvádí lepší výkon než muž. A spoustu rodin živí ženy. I pro ně je výše platu měřítkem pracovního úspěchu. Přístup k oběma pohlavím musí být rovný, zvýhodňovat někoho není potřeba.

Důvod, proč je žen ve vrcholné politice i v řídících funkcích firem méně než mužů, je logický. Muži i ženy stejnou měrou touží po seberealizaci. Zatímco většina chlapů ji nachází hlavně v práci a v profesionální kariéře, většina žen ji vidí – i přes všechnu emancipaci, moderní výchovu a vzdělání – stejnou měrou v práci a stejnou měrou v péči o děti a rodinu. Většina žen záměrně, plánovitě a ráda na čas odkládá kariéru na vedlejší kolej. Svou hlavní roli plní nějakých deset patnáct let doma.

Jistě, ne všechny ženy po rodině touží. A taky jich dnes řada umí práci a kariéru skloubit. Můžete si (máte-li štěstí) najmout chůvu, pracovat z domu či na zkrácený úvazek, nosit si kojence do kanceláře. Můžete si doma prohodit role a pověřit mateřskými úkoly tatínka. Nic proti tomu, komu takhle klape partnerský a rodinný život a kdo je takto spokojen, ať k tomu dostane nejlepší podmínky.

Jenomže tohle se nedá diktovat. Mnoho žen se cítí v roli maminky a manželky dobře, naplněně a spokojeně. Kariéra se ostatně dá rozjet, i když děti odrostou. Řada žen to tak taky dělá. Početně to pak ovšem nevychází, žen aktivních v práci a politice je prostě méně, protože část jich zrovna věnuje většinu své energie dětem.

Obyčejná ženská logika soudí, že pro stát je prospěšné, funguje-li v něm co nejvíc spokojených rodin. Ženskou rolí – ať se to sociálním inženýrům líbí, nebo ne – je o soudržnost a dobrou pohodu rodiny pečovat. Není to jediný možný smysl života. Ale je to přirozené. Žena, která umí být dobrou mámou a partnerkou, si zaslouží stejně úcty a společenského uznání jako politička nebo manažerka. Alespoň podle ženské logiky.