Na nohou, nebo na zadnici

Řecko nemá jinou možnost než vzdát se eura. Jeho centrální banka musí sídlit v Aténách, nikoli ve Frankfurtu. Pro Němce a jimi vedenou Evropskou unii je to však významná ztráta.

Alexis Tsipras včera provedl další chytrý tah v partii se svými evropskými věřiteli. Naznačil ochotu ke smírnému řešení, ale také jasně deklaroval, že řecká vláda nepřijme všechny požadované podmínky.

Odpověď hlavního věřitele, kterým je Německo, na sebe nenechala dlouho čekat. Ministr financí Wolfgang Schäuble prohlásil, že před 20. červencem k žádné dohodě dojít nemůže, a kancléřka Angela Merkelová dodala, že se o ničem jednat nebude minimálně do nedělního referenda.

Tsipras tím získal přesně to, co potřeboval pro své domácí publikum. Řecko sice žádné peníze nemá, ale Tsiprasova Koalice radikální levice (známá spíš jako Syriza) má pořád dost peněz na to, aby si nechala natisknout rudé plakáty propagující před nedělním referendem odmítnutí pomoci spojené s dalšími úspornými programy.

Premiér se zkrátka bojí, že by Řekové mohli v referendu hlasovat pro škrty, což by znamenalo minimálně dočasný konec jeho politické kariéry.

Proto je třeba jasně ukázat na viníka situace, v níž se Řekové ocitli. Za fronty u bankomatů nesmí být viněna řecká vláda, ale Němci. A to se Tsiprasovi povedlo. Jeho šance uspět v referendu se po včerejšku zvýšila a Řecko už je jen krůček k odchodu z eurozóny.

Fiasko Evropské unie Pro jedenáct milionů Řeků bude měnová odluka vysvobozením. Nenaplnila se totiž očekávání obsažená v maastrichtské smlouvě, kterou 7. února 1992 za Řecko podepsal tehdejší ministr zahraničí (a Tsiprasův předchůdce v premiérském křesle) Antonis Samaras a ministr hospodářství Efthymios Christodoulou. Hned v úvodu Smlouvy o Evropské unii se totiž píše, že prvním z pěti cílů EU je „podporovat vyvážený a trvale udržitelný hospodářský a sociální pokrok, zejména vytvořením prostoru bez vnitřních hranic, posilováním hospodářské a sociální soudržnosti a zavedením hospodářské a měnové unie, jež v souladu s ustanoveními této smlouvy v konečném důsledku zahrne i jednotnou měnu“.

Z řeckého pohledu v tomto bodu Evropská unie jednoznačně selhala. Řecký stát fakticky zbankrotoval. A lze-li za „posílení sociální soudržnosti“označit aktuálně šestadvacetiprocentní nezaměstnanost, pak si Evropská unie ve svém základním dokumentu žádné velké cíle nekladla. Tsiprasovu Syrizu aktivně propagující revoltu proti evropským věřitelům lze ostatně označit za přímý produkt nezodpovědné bruselské politiky ve vztahu k Řecku.

Řekové teď nebudou zažívat nic příjemného, ale oddalování odchodu z eurozóny by jejich budoucí problémy jen prohloubilo. Potřebují vlastní měnu a vlastní měnovou politiku. Řecká centrální banka musí sídlit v Aténách, nikoli ve Frankfurtu. Jen tak se může země znovu ekonomicky postavit na vlastní zdravé nohy, místo aby – s prominutím – seděla holým zadkem na vypůjčeném německém polštáři.

A je úplně jedno, jestli řeckou vládu povede levičák Tsipras s ministrem financí Janisem Varoufakisem, nebo nastoupí vláda vstřícnější k úsporné rozpočtové politice. Po návratu k drachmě bude muset jakákoli vláda bez ohledu na ideovou orientaci postupovat v podstatě identicky.

Rozdíl může být jen v tom, jaké si ta či ona vláda vybere strategické partnery. Po opuštění eurozóny a možném odchodu z EU už Řecko nebude povinováno skládat účty v Bruselu a už vůbec ne v Berlíně, i když na nějakých splátkách se s Němci bude muset dohodnout. Ale peníze teď nechme stranou. Tady půjde hlavně o geopolitické zájmy těch, pro které má Řecko význam jako strategické území. A je téměř jisté, že se Řekové budou dívat spíše na opačnou stranu než na západ. Ať už je to Rusko, země Blízkého východu, nebo Čína.

Pro sjednocenou Evropu vedenou dnes jednoznačně Německem je to velká strategická ztráta. A nejen kvůli tomu, že Řecko může spadnout do jiné sféry vlivu. Hlavní důvod je ten, že se z něj může stát v Evropské unii modelový případ pro jiné státy v ekonomických problémech. Pokud se tato balkánská země dostane z ekonomických obtíží odstoupením od společné evropské měny, pak se jistě budou ptát i obyvatelé v Itálii či ve Španělsku, k čemu jim je euro, když je tolik mladých lidí bez práce a bez perspektivy.

Morální riziko Nechat Řecko jít jeho vlastní cestou, což je z ekonomického hlediska jediné správné řešení, je tak pro představitele bruselského unijního establishmentu obtížně představitelné.

Navíc je tu aktuální problém s uprchlíky. Ekonomicky oslabená země na jihovýchodě Evropy leží v bezprostřední blízkosti rozvráceného Blízkého východu a co by kamenem dohodil od pobřeží severní Afriky. Proto se dá předpokládat, že příliv běženců z těchto oblastí bude pokračovat, a jen těžko si lze představit, že bude Řecko k potřebám zemí Evropské unie i nadále tak vstřícné jako dosud. Jen v letošním roce se už do země dostalo více než šedesát tisíc uprchlíků, což je zhruba o třetinu více lidí než za celý rok 2014. Řecko je na svém území držet může, ale těžko to bude dělat bez peněz od Evropské unie.

To všechno dává Tsiprasovi a jeho levicové vládě možnost hrát si s Unií tak, jak si s ní hraje. Dobře ví, že morální riziko není na jeho straně.

Tsiprasova šance uspět v referendu se zvýšila a Řecko je jen krůček od odchodu z eurozóny.