Pro koho vlastně malovali Madonu z Veveří
Světe, div se, římskokatolická farnost Veverská Bítýška u soudu žádá, aby stát uznal, že vzácný obraz Madona z Veveří náleží církvi, pro niž byl malován a která o něj v minulém století přišla.
Podivoval by se tomu i mladší bratr Karla IV., markrabě Jan Jindřich Lucemburský, za jehož panování byl pro kapli na hradě Veveří obraz objednán. Tedy pokud by dokázal pohlédnout více než šest století do budoucna. Viděl by, jak klopotně restituce církevního majetku probíhá.
Namísto na Veveří teď vzácný obraz visí v pražském Anežském klášteře. K dohodě mezi církví a Národní galerií nestačila podle právního zástupce farnosti ani nabídka, že obraz zůstane dalších padesát let na stejném místě, bezplatně zapůjčen, stačí, když stát uzná, že Madona z Veveří patří církvi. Podobně, jako se to stalo třeba v případě Rubensových obrazů, které Národní galerie už vrátila augustiniánům a dál visí v pražském Šternberském paláci. Nikdo je neodvezl do Vatikánu ani nikam jinam.
Stát se však rozhodl jít do soudního sporu o jihomoravskou madonu. Je si jist, že obraz přešel do vlastnictví státu již v roce 1925. Tehdy baron Mořic Arnold Deforest-Bischofsheim, jenž nesouhlasil s pozemkovou reformou, po šesti letech ukončil spor s Československem, kývl na odstupné a hrad Veveří včetně téměř 11 tisíc hektarů půdy získal stát.
Vypadá to jednoduše, není se o co soudit. Jenže tak jednoduché to není. Podle církve neexistuje dokument, že by obraz do roku 1958 přešel do vlastnictví státu. A nikdy navíc nepatřil baronovi. Ve třicátých letech byl zapůjčen na výstavu v Brně, pak odvezen do Prahy a restaurován. Tam už přes éru nacismu zůstal a za komunismu se na Moravu nevrátil. Jak se s tím popere soud, jisté zdaleka není.
Trochu to připomíná jinou událost, kterou popisuje film Dáma ve zlatém podle skutečné události. V něm Maria Altmannová z židovské rodiny rakouského původu, která uprchla před nacisty, vyhraje soudní spor s Rakouskem o obraz Gustava Klimta, který namaloval její tetu.
I v tomto případě vypadalo vše jasně. Adele Bloch-Bauerová, kterou Klimt maloval, si přála, aby obraz po její smrti v roce 1925 skončil ve vídeňské galerii. Jenže obraz patřil jejímu muži, nikoli jí, a tak Rakousko nakonec svůj velký restituční spor prohrálo. Obraz Zlatá Adéla koupil za 135 milionů dolarů Ronald Lauder a teď visí v galerii v New Yorku.
Zpět do České republiky. ČSSD viditelně neuspěla při snaze přehodnotit církevní restituce, což ostatně přiznal i premiér Bohuslav Sobotka. Čas od času se však o něco pokoušejí její politici, kteří restituce neskousli. Aktivní je třeba poslanec Jeroným Tejc. Nejprve v ČSSD prosazoval vnitrostranické referendum o zdanění církevních restitucí, teď má návrh, aby právnická osoba, která získá zpět církevní majetek, musela mít ve statutárním orgánu občana České republiky.
„Podmínka státního občanství vychází z předpokladu, že vrácený majetek má být nadále v domácích rukou a spravován osobami se státním občanstvím, jehož obsahem je i věrnost státu,“píše se ve zdůvodnění Tejcova návrhu, který mají poslanci ČSSD posoudit, než ho poslanec podá.
Kdyby podobný zákon měli v Rakousku, Američanka Maria Altmannová by se vydání Dámy ve zlatém domohla stěží. Snad ani my takový zákon mít nebudeme. Soudkyně může kromě zkoumání zažloutlých listin přemítat i o tom, pro koho a proč se malovaly obrazy madon s dítětem.
I když to na její rozhodnutí nemůže mít žádný vliv.