Velcí lidé, kteří zachránili svět

Jak se vzdalujeme od těch příšerných válečných let plných mrtvých a nevýslovných hrůz, ubývá svědků, pamětníků a těch, kteří se jim pokoušeli čelit. Nicholas Winton byl jedním z nich. Jen abychom za čas nezapomněli na jeho odvahu...

Nakonec bude v učebnicích dějepisu jen pár jmen hrdinů a odvážlivců jednoduše proto, že více se jich tam do dané kapitoly nevejde. Přitom ta doba byla občas natolik šílená, že jen pouhé přežití vyžadovalo odvahu. Jen si to spočítejme: Nicholas Winton se narodil krátce před první světovou válkou, dvacet let po ní přišla druhá a brzy po ní ta studená, která rozdělila Evropu. Příležitostí pro hrdinství tady byly hromady, stejně jako mrtvol.

To byl možná jeden z důvodů, proč se Nicholas Winton svou úspěšnou záchrannou akcí pro 669 židovských dětí ohrožených nacismem nijak nechlubil, považoval ji nejspíš za něco normálního.

Svým způsobem má i nemá pravdu. Jeho akce byla výjimečná a taková zůstane. Přesto je jisté, že hrdinů, kteří pomáhali a někdy riskovali víc než Winton, muselo být logicky obrovské množství.

Židé z Československa utíkali všemi možnými cestami: přes Polsko, Maďarsko nebo například také přes organizaci sídlící v pražské pasáži Černá růže v ulici Na Příkopě.

Ale – o tom se v tuzemsku mluví velmi málo – ještě předtím prchali také Němci. Sociální demokraté a další, kteří chtěli zmizet před Hitlerem, i jim musela spousta lidí nabídnout pomoc. A také nabízela. Jedním z nich byl například Theodor Schuster, německý sociální demokrat z Brna, u něhož prchající Němci nalézali dočasné útočiště.

Tisíce neznámých zachránců

A počty těchto dodnes ne vždy známých a možná ne úplně doceněných hrdinů rostly. S příchodem války, seskoky parašutistů a později působením partyzánů se logicky zvětšovaly a měnily v lavinu.

Všichni ti, kteří ukrývali ty různé odbojáře, uprchlíky, válečné zajatce prchající z nacistické moci, ti všichni riskovali nejen své vlastní životy, ale životy i mnoha dalších. Byly to příběhy odvahy, které nikdy všechny nepoznáme, právě proto, že je jich tolik.

Všechno to byli velcí lidé, každý, kdo zachránil jediného člověka nebo se o to třeba jen pokusil. A dohromady zachránili svět, který by se jinak skládal z těch hrozných věcí a ničeho jiného.

Za všechny příběhy stačí připomenout osud židovské rodiny Wolfů, která se za války skrývala v obcích Tršice a sousedním Zákřově na Olomoucku. Díky odvaze a nasazení místních tam skutečně válku přečkala. Na jejím konci sice příběh skončil tragédií, ale odvaha tamních obyvatel si bezpochyby zaslouží úctu. Příběh je unikátní i tím, že o tříletém ukrývání si Otto Wolf psal deník, který se v devadesátých letech minulého století dočkal i knižní podoby.

Není náhodou, že země uprostřed Evropy, jakou je Česko, spojuje tolik klíčových osudů a příběhů: Oskar Schindler se narodil ve Svitavách a své válečné dobrodružství nedaleko odtud také skončil. V Brněn- ci ještě donedávna stála fabrika, v níž se on a přeživší Židé dočkali konce války. Ale už zůstala jen část, majitel ji bourá, a tak mizí památka, která se mohla stát důležitou připomínkou válečného příběhu (v polském Krakově jinou Schindlerovu továrnu proměnili v atraktivní muzeum).

Prostě tak to je. Mizí aktéři, pamětníci a nakonec mizí i stopy, které je všechny připomínají. Přitom uchovat si povědomost o tom, že krutost tehdejší doby vyvažovalo hrdinství mnoha odvážných a někdy málo známých lidí, je důležitým úkolem současnosti.

Platí to však nejen pro válečnou dobu, ale i pro tu následující – pro období války studené. I tehdy se na komunisty ovládané straně železné opony vraždilo, i když už ne v takovém množství. Přesto je stejně důležité připomínat ty, kteří pomáhali skrývat uprchlíky či agenty chodce a dostat je na druhou stranu ostře sledované hranice. Zase jeden příklad za všechny. Bohuslav, manžel Milady Horákové, by se bez pomoci mnoha odvážných lidí, kteří ho ukrývali a převáděli z jednoho útočiště do druhého, nedostal do svobodného světa na druhé straně železné opony. Je to svým způsobem šťastný příběh na rozdíl od příběhu jeho manželky.

Nicholas Winton zemřel v neuvěřitelném věku 106 let. Bude dobré jeho osud připomínat, stejně jako osudy těch, které zachránil, jeho dětí, tak si říkaly. A připomínat dále osudy jejich dětí a jejich dětí. A tak dále...

Ale i to může být docela málo. Nebylo by špatné využívat připomínky osudu Wintonových dětí (a dětí jejich dětí) k tomu, abychom vyhledávali a zveřejňovali osudy těch, kteří pomohli neznámým či zapomenutým uprchlíkům, a naopak připomínat jména dosud (po)zapomenutých zachránců. Nebudeme tím riskovat nic, oni riskovali vše.

Ti, kteří ukrývali válečné zajatce a uprchlíky před nacisty, riskovali životy. Byly to příběhy odvahy, které nikdy všechny nepoznáme.